Všimli jste si reakcí na kampaň proti zírání v pražské hromadné dopravě? Vím, že nešlo o zírání jako takové, ale už samo to slovo vyprovokovalo hlasité protesty. Nepochybně jsem neregistrovala všechny reakce, ale z těch, kterých jsem si všimla, jsem vyvodila určité závěry. Nejde tedy o žádný reprezentativní, statistickými čísly podložený výzkum. Jen tak uvažuju.
Zdálo se mi, že na kampaň proti obtěžujícímu chování v hromadné dopravě někteří muži reagovali posměšně s tendencí ke znevažování. To se ani nebudeme smět podívat? Vždyť ty ženské se nebudou mít pro koho strojit a líčit! S takovým nápadem musely přijít nějaké ošklivé, tlusté a zakomplexované holky, které těm hezkým závidí. Inu, pusťte ženy od plotny do veřejného života…
Ženy v reakcích většinou sdílely své nepříjemné zkušenosti s obtěžujícím zíráním na svá těla, nenechavýma rukama, jimž se nedalo uniknout, s nežádoucí pozorností projevovanou slovy i skutky a následně se strachem, který v nich takové chování zanechalo. Cítily se na veřejnosti ohrožené a v nebezpečí. Někdy také cítily stud nebo ponížení. Vyjadřovaly vděk, když si někdo jejich nepříjemností všiml a zastal se jich (k čemuž ostatně kampaň vybízí především). Nezaregistrovala jsem jedinou ženskou reakci, která by si stěžovala, že by jí ohromně vadilo, že už na ni nebudou muži upřeně koukat, že by ji nesměli plácnout přes zadek, kradmo jí sáhnout na prsa nebo se k ní v tlačenici nějak těsně mačkat. Žádné by to nechybělo!
Každý někdy „zíráme“. Jsme unavení, zamyšlení, duchem nepřítomní a zíráme. Náš pohled ulpívá na předmětech nebo osobách, ale mysl o tom neví. Jenže o tohle zírání nešlo. Stejně tak se v případě té kampaně nejednalo o zákaz obdivných pohledů, které chtějí jen slušně zalichotit. Tohle ženám nevadí. Rozpoznají však v pohledech chtivost a sprosté myšlenky nebo touhu přivést do rozpaků. Tohle ženy ohrožuje. Kvůli tomu se necítí bezpečně. Jenže se obávám, že to nějakou kampaní nejspíš změnit nepůjde. Hulvátství, chtivost a sprosťárny sídlí v srdci člověka. Věty, kterými se někteří muži průhledně brání, typu A to se jako ani nesmím koukat?, jsou přesně ty, které to prozrazují. Klidně koukej, řekla bych, ale nebuď sprosťák.
Jsem však velice vděčná za to nastolené téma. Nejvíc za upozornění, že můžeme nenápadně a nenásilně pomoci. Každý se někdy ocitneme v situaci, kdy vidíme, že někdo překračuje něčí hranice, obtěžuje někoho jiného nebo se k tomu schyluje. Můžeme se zastat ženy, dívky nebo mládence před obtěžováním, šikanou nebo násilím ještě dřív, než to vypukne naplno. Můžeme tak zabránit trojímu zlu. Hříchu toho, kdo jej páchá, bolesti toho, kdo je obětí, a výčitkám všech, kdo toho byli svědky. Což není vůbec málo. Co myslíte?
Představme si následující situaci.
Muž sedí naproti ženě v MHD.
Žena mu v určitém momentu řekne: “Pane, vy na mě zíráte a jste sprosťák.”
Muž řekne: “Nezírám na vás, možná mi na vás mimoděk sjely oči, ale sprosťák rozhodně nejsem, křivě jste mě obvinila.”
Logika učí, že ze dvou protikladných tvrzení může být pravdivé jen jedno. Komu dáme za pravdu?
Dáme-li za pravdu muži, pak to znamená, že taková norma je nevymahatelná a její porušení nemá žádné důsledky, a tudíž je k ničemu.
Dáme-li za pravdu ženě (vždyť ženy jsou podle všeho vševědoucí a nějakou zázračnou kardiognozí neomylně “rozpoznají v pohledech chtivost a sprosté myšlenky”), tak to znamená, že jakákoli žena může automaticky obvinit jakéhokoli muže ze zírání a ten nemá jak dokázat opak, všichni muži jsou automaticky potenciálně sankcionovaní a nemají žádnou možnost tomu zabránit. Jinak řečeno, u takové normy není žádný reálný rozdíl mezi jejím porušením a neporušením, a tudíž je také k ničemu. (A muži také nebudou mít žádný důvod “nezírat”, protože budou vědět, že ze “zírání” může být podle této logiky obviněn kdykoli kdokoli, ať skutečně “zírá”, nebo ne.)
Celým problémem “zákazu zírání” je, že “zírání” není objektivní, dokazatelný fakt, ale jen subjektivní a nedokazatelný dojem, a jestli někdo skutečně “zíral”, ví jenom Bůh, zírající sám a několik světců s darem kardiognóze. A proto na něm nemohou být založeny lidské normy.
Hezky napsáno.
Zírat nenechavýma rukama! To je umění!
Trefné, na místě