Navykám si poslouchat pod kazatelnou. A dělám to rád. Vždycky nás rodiče učili poslouchat kriticky. Býval tam v pohraničí bratr Richard, který rád kázal, dokonce dětem. Tehdy byla nedělní škola prvním bodem bohoslužeb. A bývala to síla. Bratr Richard byl Němec a bylo to na jeho řeči hodně znát, takže takový malý prevít, jako jsem byl já, občas dusil smích.
Rodiče nám hned při dalším obědě říkali, jak to všechno mělo být, opravovali fakta a laskavě bratra Richarda snášeli, byť se někdy muselo říci, že v Bibli je všechno úplně jinak.
I teď poslouchám kázání a říkám si, kde že to ten milý bratr vzal?! To tak bývá, že vzájemně inspirováni používáme to, co někdo někde napsal či řekl. A není to špatně.
Nedělní kázání bylo o námořní cestě apoštola Pavla, ze 27. kapitoly knihy Skutků. To je ta mořeplavba na lodi, na níž je v jednu chvíli Pavel a jeho doprovod jedním procentem všech na palubě. Samozřejmě, že nevíme, jací vyznavači či neznabozi byli na palubě. Ale určitě není chybou říci, že jedno procento Ježíšových vyznavačů je opravdu minorita. A dobré náboženství se pozná podle toho, že nevyvádí, když je v menšině, ale vynasnaží se tou malou menšinou ovlivnit velkou většinu k dobru, k životu.
Pavel, jak bylo v kázání, se čtyřikrát pokusil udělat právě tohle. Předně varoval, že středomořské počasí může být zlé, a tak by bylo rozumné zůstat v závětří Kréty. Ale znáte to, když filozof a literát, císařův vězeň a navíc ještě náboženský člověk mluví do řemesla, nikdo jej neposlouchá. Vyjeli bouři vstříc.
Pak silně zariskoval, když ve vlnách za jekotu orkánu opakoval: „Já jsem vám to říkal!“ Divím se, že jej někdo nepraštil veslem. Ale on pokračoval povzbuzením. Navštívil jej totiž anděl a myslete si, co chcete, řekl mu, že nejde o nic jiného než o lidské životy a všechny ty životy na palubě budou zachráněny, loď a náklad vezme za své.
Ještě jednou se Pavel zachoval jako stratég a rozvědčík, když chtěli námořníci nechat loď a pasažéry napospas vlnám, zavelel: „Buď všichni, anebo nikdo!“ Prostě jsme na jedné lodi a není možné, aby každý myslel na svou vlastní záchranu. I to bylo dobré a k užitku. Jedno procento na palubě dosáhlo, že byl řád zachován. Ty lumpy vojáci donutili k práci pro všechny, a tedy i pro ně samé. Zbavili se záchranných člunů a zamezili útěku.
A naposled, po čtrnácti dnech na divokém moři, pozval apoštol Pavel všechny k hostině. Jedli chléb zcela eucharisticky, s děkováním lámali a posilnili se k tomu, co mělo přijít. K té záchraně. Malťané dnes ukazují místo, kde loď ztroskotala a všichni lidé se zachránili. Mohlo to být kdekoliv jinde, ale šlo přece o ty lidské životy. Konec biblické dějepravy.
Říká mi to, že jedno procento by nemělo za každou cenu mlčet. To jedno procento na vlnách tohoto světa by mělo určitě hledat od Hospodina povzbuzení a potěšení pro všechny, nejen pro sebe. To jedno procento, tedy my, křesťané, bychom měli od Boha vyprosit dobré slovo, být na palubě a neskrývat se v závětří, až to nějak dopadne. Naopak. A zvlášť myslím na tu zprávu: „Všichni, anebo nikdo!“ Platí to přece v pohledu na zeměkouli, která se zmítá klimatickým nepokojem. Není možné říkat, že ti na jihu mají menší právo na přežití než my na severu, kteří si svůj blahobyt musíme hájit všemi způsoby. A od nás, od nábožných lidí, by se čekalo, že budeme opakovat „Všichni, anebo nikdo!“, protože je to pravda i dnes.
Chtěl bych slyšet, že někdo bude mít odvahu říkat: „Bez vás, bratři Rusové, Palestinci, Íránci, Ukrajinci – bez vás to nepůjde. Všichni a nebo nikdo! Prosím vás, udělejte si tam pořádek a pojďte dělat všechno tak, jak se má. Klidně zůstaňte takovými či onakými muslimy anebo pravoslavnými, hindú, zoroastriány či evangelikály. Není cílem vnutit světu západní demokracii. Každý z nás má své Pappenheimské, kteří jsou známi svou politickou efektivitou a brutalitou. Dejte jim meze! Věříme vám, naši milí Bělorusové, Venezuelané či Kubánci. Důvěřujeme vám, Američané, Češi či Němci, že osvědčíte vůli ke spravedlnosti a řádu. Urovnejte si to podle svého. Všichni, anebo nikdo!
Chybí mi takový Gándhí a jemu podobní lidé. Zatím poslouchám jen rady válečníků, že porážka musí být hořká… Štveme jedni proti druhým! Jasně, nevyznám se v plánech generálních štábů. Ani náhodou nepodkuřuji diktátorům a jejich nohsledům, kteří dříve anebo později skončí neslavně. Ale už teď mi to nedá opakovat, že bez těch všech národů, bez těch jednotlivých lidí to prostě nepůjde. Už teď říkám, že zošklivit si takové anebo jiné, je k neprospěchu všem.
