Nejčastěji obětujeme čas, peníze, vlastní pohodlí, část osobní svobody. Někdy kus vlastního zdraví. Jen výjimečně jde o obětování života.
Slovo oběť působí na city. Když slyšíme příběh o člověku, který zemřel při zachraňování druhých lidí, není snadné ubránit se dojetí. Úvahy o tom, co znamená oběť, pak bývají plné slavnostního patosu. V tom se ale skrývá určité nebezpečí. Na oběti totiž není nic sentimentálního, uplakaného, romantického ani dojemného. Ochota k oběti je nanejvýš praktický postoj. Je to záležitost všedního dne. Většinou nejde o žádné ojedinělé dramatické okamžiky, kdy se někdo topí v rozvodněné řece a já stojím na břehu a sbírám odvahu k činu.
Ochota k oběti je něco až děsivě obyčejného. Je to ochota vzdávat se toho, co je moje, pro někoho jiného. Proč? Protože ten druhý je důležitější než to, čeho se pro něj vzdávám. Většinou nejde o oběť nejvyšší. Nejčastěji obětujeme čas, peníze, vlastní pohodlí, část osobní svobody. Někdy kus vlastního zdraví. Jen výjimečně jde o obětování života.
Proč je to důležité? Protože když omezíme význam oběti na „ochotu zemřít pro druhé“, kterou pak obdivujeme a opěvujeme s dojetím v hlase, skrýváme před sebou holý fakt, že ochota k oběti se většinou netýká mimořádných a neobvyklých situací. Každý všední den nabízí tisíc příležitostí k obyčejným, nenápadným obětem pro druhé. Žádný patos, žádné dojetí k slzám.
A přece, oběť jako ochota zemřít je důležitý případ oběti, právě proto, že je to případ krajní, a tudíž mimořádně názorný. Ten, kdo položí život za druhé, totiž určitě jedná nezištně. Může si být jist, že se mu jeho oběť nevyplatí, že z ní nebude mít žádný užitek. Vzdal se totiž všeho. Vzdal se sebe. Vzdal se pokračování vlastního života. Neužije si ani uznání a obdiv, leda snad in memoriam.
Jak máme tedy rozumět tajemství oběti? Jak máme rozumět dramatickému finále Ježíšovy životní pouti? Ježíš sám nás v této věci odkazuje na tajemnou zákonitost rostlinné říše: „Pšeničné zrno, jestliže nepadne do země a nezemře, zůstane samo, zemře-li však, vydá mnohý užitek“. „Ochota zemřít“ je tedy předpokladem a podmínkou nového života. Zrna, seménka a jádra na podzim pokorně padají k zemi a umírají, aby na jaře mohl přijít zázrak zmrtvýchvstání. Smrt je branou k životu, podzimní umírání je cestou k jarnímu vzkříšení, jak každý rok znovu zvěstují posvátné rytmy přírody. Věčné evangelium je takto vepsáno v samotné struktuře vesmíru, jak to krásně formuluje C. S. Lewis. Je to hlubinný vzorec vší skutečnosti, nezaměnitelná kružba Božího rukopisu. Stvoření zkrátka věrně zrcadlí nevystižitelnou moudrost a slávu Stvořitele.
A tentýž tajemný princip nalézáme i ve světě živočichů. Jak nás poučí pohled do divoké přírody, kde dosud vládne „zákon džungle“, rodiče neváhají obětovat život za svá mláďata. Mámy lesních býložravců bez váhání bojují s predátory za svoje dětičky, nabídnou svoje tělo útočícímu dravci, předhodí šelmě do chřtánu samy sebe, aby ti malí stihli zalézt do bezpečí.
A jak je to ve světě lidí? Myslím, že nikdy nezapomenu na jednu scénu ze Štorchových Lovců mamutů, kdy v období dlouhé mrazivé zimy všichni umírali hlady a Kopčemova maminka si tehdy vyřízla z vlastní nohy kus masa, aby na něj chytila rybu pro svoje děti. Bylo mi dvanáct let, když jsem to četl, ale tohle Štorchovo vyprávění mě úplně rozložilo. Musel jsem na chvíli odložit knihu a jít se projít.
O pár let později mě podobně silně udeřila věta na pískovcovém pomníčku padlým první světové války. Stálo tam: „Oni umírali, abychom my mohli žít“. Četl jsem ta nicneříkající neznámá příjmení na poškrábaném kameni a vzpomínal na zažloutlou fotografii pradědečka Hoška v legionářské uniformě.
Když mi pak po letech kamarádi vyprávěli evangelijní příběh, měl jsem pocit, že už to vlastně odněkud znám. Že to hlavní jsem už kdysi tak nějak pochopil… Díky Kopčemově mamince. A díky těm padlým legionářům na pomníku z roku 1918…
Autor: prof. Pavel Hošek
Zdroj: Časopis Brána