Dějiny křesťanství jsou poznamenány válkami, pronásledováním i násilím páchaným ve jménu víry. Přitom Ježíš v jednom ze svých nejznámějších kázání vyzýval k lásce k nepřátelům a odmítal logiku odplaty. Jak jeho slova chápat v dnešním světě, kde se znovu diskutuje o oprávněnosti války, sebeobraně a odpovědnosti za druhé?
Křesťanství má s násilím komplikovaný vztah. Náboženství, jehož ústřední postavou je muž, který se odmítl bránit svému zatčení a popravě, se během staletí opakovaně stávalo nástrojem ospravedlňování válek. Křížové výpravy, pronásledování náboženských odpůrců nebo konflikty, v nichž se národní zájmy proplétaly s náboženskou identitou, připomínají, jak snadno lze víru využít k legitimizaci násilí.
Bylo by samozřejmě zjednodušující přičítat všechny tyto události samotnému křesťanství. Náboženské motivy se však často překrývaly s politickými a ekonomickými zájmy. Přesto zůstává otázka, kterou si křesťané kladou už po staletí. Připouštěl vůbec Ježíš, aby jeho následovníci používali násilí? A pokud ano, za jakých okolností?
V současnosti získává toto dilema zvláštní naléhavost v souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině. Zatímco část křesťanů považuje vojenskou pomoc napadené zemi za morální povinnost, jiní připomínají Ježíšovu výzvu k nenásilí a varují před představou, že lze míru dosáhnout další válkou. Oba postoje vycházejí z odlišného chápání křesťanské odpovědnosti.
Když Ježíš zpochybnil logiku odplaty
Jedním z nejvýraznějších biblických textů věnovaných násilí je Ježíšovo Kázání na hoře, zaznamenané v Matoušově evangeliu. Ježíš zde přehodnocuje starozákonní tradici a staví své posluchače před požadavky, které musely znít radikálně už tehdy.
„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.“ (Mt 5,38–40)
Na první pohled jde o výzvu, která odporuje přirozenému lidskému instinktu. Pokud nám někdo ubližuje, chceme se bránit. Pokud nás někdo poníží, máme potřebu mu to vrátit. Ježíš však svým posluchačům předkládá jinou možnost. Odmítnout odplatu, a tím přerušit řetězec násilí. Je důležité připomenout, že starozákonní princip „oko za oko“ původně nepředstavoval výzvu k neomezené pomstě. Naopak měl odplatu regulovat a zabránit tomu, aby trest převyšoval způsobenou újmu.
Ježíš však posouvá důraz ještě dál. Jeho následovníci nemají pouze omezovat odplatu, ale mají být připraveni se jí vzdát. O několik veršů později přichází snad ještě náročnější požadavek:
„Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ (Mt 5,44)
Právě tato slova představují jeden z největších paradoxů křesťanské etiky. Ježíš totiž nevyzývá pouze k tomu, aby člověk svým nepřátelům neubližoval. Požaduje, aby jim přál dobro.
Milovat nepřítele a zároveň proti němu bojovat
V odpovědi na to, zda lze milovat nepřítele a zároveň proti němu bojovat, se křesťanské tradice zásadně rozcházejí. Katolická církev i značná část protestantských církví historicky přijaly teorii spravedlivé války. Její kořeny sahají mimo jiné k Augustinovi a Tomáši Akvinskému. Podle této tradice může být použití ozbrojené síly za přísně vymezených okolností morálně ospravedlnitelné, například při obraně před agresorem.
Takový přístup vychází z přesvědčení, že člověk nenese odpovědnost pouze za vlastní jednání, ale také za ochranu druhých. Pokud je někdo napaden, může být podle této argumentace nečinnost stejně problematická jako použití násilí.
Odmítnout obranu nevinného člověka pouze proto, abychom sami zůstali věrní zásadě nenásilí, by pak mohlo znamenat rezignaci na odpovědnost za jeho život. Může však člověk skutečně milovat svého nepřítele a zároveň ho zabít?
Zastánci křesťanského pacifismu namítají, že takový výklad oslabuje samotné jádro Ježíšova učení. Pokud Ježíš vyzývá k tomu, abychom žehnali těm, kdo nás proklínají, a prokazovali dobro těm, kdo nás nenávidí, je podle nich obtížné si představit, že by současně schvaloval jejich zabíjení.
Obhájci oprávněné obrany naopak rozlišují mezi nenávistí vůči člověku a zastavením jeho násilného jednání. Tvrdí, že člověk může odmítat agresi, a přitom neztratit úctu k lidské důstojnosti útočníka. V krajní situaci tak podle nich může být použití síly slučitelné s křesťanskou láskou. Ani jeden z těchto přístupů však nedokáže odstranit napětí mezi Ježíšovými slovy a realitou světa, v němž lidé čelí skutečnému násilí.
Před čtyřmi lety se novináři během letu z Kazachstánu zeptali papeže Františka, zda by Ukrajina měla dostávat zbraně. Podle oficiálního českého přepisu Vatican News odpověděl: „Bránit se je nejen zákonné, ale také výrazem lásky k vlasti. Kdo se nebrání, kdo něco nebrání, nemiluje to, zatímco kdo se brání, miluje.“
Obhájci spravedlivé války často připomínají příběh německého luterského teologa Dietricha Bonhoeffera. Kázání na hoře bral nesmírně vážně, dlouho měl blízko k pacifismu a v knize Následování z roku 1937 vyzýval k bezvýhradné poslušnosti Ježíšových slov.
Tváří v tvář nacistickému režimu však dospěl k přesvědčení, že církev nesmí jen obvazovat oběti, které se dostaly pod kolo, ale musí se „vrhnout kolu samému do paprsků“, jak napsal už v roce 1933 v textu Církev před židovskou otázkou.
Zapojil se do odboje, který usiloval o odstranění Hitlera, byl zatčen a v dubnu 1945 byl v koncentračním táboře Flossenbürg popraven. Ve své nedokončené Etice přitom netvrdil, že by násilí mohlo být samo o sobě dobré. Člověk, který jedná odpovědně, musí být podle něj připraven vzít na sebe vinu, protože i nečinnost tváří v tvář zlu je rozhodnutím, které má své oběti.
Křesťané, kteří odmítli vzít do ruky zbraň
Významnou protiváhu tradičnímu ospravedlňování války představují anabaptisté, náboženské hnutí, které vzniklo v 16. století během reformace. Jeho představitelé odmítali mimo jiné křest nemluvňat, prosazovali dobrovolné členství v církvi a zdůrazňovali důsledné následování Ježíšova života.
Pro řadu anabaptistických komunit se nenásilí stalo jedním ze základních principů víry. Mennonité nebo amišové dodnes patří mezi křesťanské skupiny, které tradičně odmítají účast ve válce. Jejich postoj vychází z přesvědčení, že Ježíšova slova z Kázání na hoře nejsou nedosažitelným ideálem, ale praktickým návodem k životu.
Výraznou postavou české církevní historie byl Petr Chelčický, myslitel 15. století, který kritizoval spojení církve se světskou mocí a odmítal válku jako prostředek prosazování křesťanských hodnot. Chelčický žil v době husitských válek, kdy právě náboženské přesvědčení bylo hlavním důvodem k ozbrojenému boji. Chelčický tak přirozeně upozorňoval na rozpor mezi násilím a Ježíšovým učením. Jeho myšlenky mimochodem později stály za vznikem Jednoty bratrské, jejíž raná podoba kladla velký důraz na odmítání násilí.
Nenásilí nemusí znamenat pasivitu
Jedním z častých nedorozumění je představa, že odmítnutí násilí automaticky znamená pasivní přihlížení bezpráví. Když Ježíš mluví o nastavení druhé tváře, na první pohled to fakt může působit jako výzva k rezignaci. Jenže výkladů této pasáže je více.
Někteří teologové upozorňují, že Ježíšovo učení můžeme chápat jako formu aktivního nenásilného odporu. Německá protestantská teoložka Dorothee Sölle později zdůrazňovala, že křesťanská víra nemá vést k pasivnímu přijímání nespravedlnosti, ale k aktivnímu odporu proti útlaku. Odmítnutí násilí opravdu neznamená, že se člověk vzdává možnosti bránit se bezpráví.
Podobnou logiku později uplatňovala nenásilná hnutí usilující o společenskou změnu. Martin Luther King, baptistický kazatel a jedna z hlavních postav amerického hnutí za občanská práva, vycházel právě z výše zmíněného Kázání na hoře. Odmítání násilí pro něj neznamenalo smíření s rasovou segregací. Bylo způsobem, jak proti nespravedlnosti bojovat, aniž by se její odpůrci uchylovali ke stejným prostředkům jako utlačovatelé. To se ale snadno říká v bezpečí kostela nebo při teologické debatě. Mnohem obtížnější je takový postoj zachovat ve chvíli, kdy vám na dům dopadají ruské drony s výbušninami.
Výše zmíněná Ukrajina se opakovaně účastní diplomatických jednání a usiluje o příměří, zatímco Rusko pokračuje v útocích na civilní obyvatelstvo a infrastrukturu a trvá na územních požadavcích vůči napadené zemi. V takové situaci je totálně nespravedlivé požadovat po Ukrajincích další ústupky ve jménu křesťanské lásky. Ať se nám to líbí, nebo ne, zodpovědnost za ukončení agrese leží především na tom, kdo ji rozpoutal a nadále v ní pokračuje.
Jestli se máme bavit o usmíření, nelze k němu dospět jinak než tak, že agresor zastaví své jednání, přijme za něj odpovědnost a začne napravovat způsobené škody. Současná debata o míru bohužel někdy trpí tím, že nerozlišuje mezi agresorem a napadeným. Odpovědnost za mír se pak přenáší na ty, kteří se pouze snaží přežít a zachovat si svou svobodu.







