V českých ulicích jste možná v poslední době zahlédli někoho, kdo měl na klopě saka nebo kabátu bílý odznak s růžovým otazníkem. Jde o logo spolku Milion chvilek pro demokracii, který v posledních měsících organizoval po celém Česku třeba několik demonstrací za odvolání ministryně spravedlnosti Marie Benešové. V čele spolku stojí Mikuláš Minář.
Co Vás přivedlo k tomu, že jste se stal občanským aktivistou?
Rozhodně jsem to neplánoval. Událo se to spontánně, hlavně v říjnu a listopadu 2017. Zpětně jsem si uvědomil, že jsem do toho byl vtažen souhrou náhod, i když na ně vlastně spíš nevěřím. První z nich byla ta, že mi přišla do schránky smlouva Andreje Babiše s občany České republiky. Přečetl jsem si ji a ty sliby mě pobavily, později až rozčílily. Druhá náhoda byla ta, že dva dny před volbami jsem čekal na tramvaj u Národního divadla a najednou začal zvonit zvon. První věc, která se mi v tu chvíli vybavila, byla ta, že to je asi stejný zvon, který musel slýchat před 65 lety básník Jan Zahradníček, který byl zavřený přes ulici vedle v Bartolomějské ulici.
A to už se samozřejmě vědělo, že Babiš má minulost agenta STB. Tak mě tak zamrazilo, říkal jsem si, že už žijeme v demokracii a díky Bohu se nemůže opakovat to, co tady bylo dřív. A do třetice – když jsem byl ve volební místnosti, tak přesně ve chvíli, kdy jsem vešel za plentu, si jeden člen volební komise pustil písničku Highway to Hell (píseň do kapely AC/DC, v překladu Dálnice do pekla). A to už jsem tak zbystřil a začal jsem mít špatný pocit. A při vyhlašování výsledků mě to vtáhlo a najednou se to všechno spojilo. Vznikla jednoduchá myšlenka: pane Babiši, vy jste slíbil, co se bude dít, když tady budete vládnout, tak my vás budeme kontrolovat. Takže jsme s pár kamarády vymysleli výzvu, jmenovala se Chvilka pro Andreje, formulovali jsme deset bodů, které jsme chtěli, aby plnil.
Vy jste tuto výzvu Andreji Babiši předali 17. listopadu 2017 na Národní třídě, později se z toho zformuloval spolek Milion chvilek pro demokracii. Co je teď vaším cílem?
Obecný účel toho spolku je podpora a kultivace demokratické kultury, občanské angažovanosti a veřejné diskuze v České republice. Konkrétně to je několik věcí. Jde nám o kvalitní a zdravou demokracii a teď děláme věci, které nám pro tento účel přijdou důležité. Chceme, aby si lidi neříkali své názory jen v hospodě nebo na Facebooku, ale aby dali veřejně najevo svůj postoj. (Spolek Milion chvilek zorganizoval několik demonstrací, na které přišly desetitisíce lidí, jejich petici za demisi premiéra Andreje Babiše podepsalo přes 380 tisíc lidí).
A co dál?
Chceme, aby to bylo konstruktivní a dlouhodobé. Pro nás jsou důležité zejména dvě věci. První by se dala nazvat jako osvěta, šíření informací. Přijde nám, že lidi nemají dostatek relevantních informací, případně jim nerozumí či nerozumí souvislostem, neví, proč jsou důležité. Takže my je v podstatě učíme tak trochu rozumět souvislostem, orientovat se v tom, co se děje. Jsme aktivní na Facebooku a jsme aktivní tím, že vytváříme newslettery pro naše signatáře. Kde vysvětlujeme, co se teď stalo, co to znamená, proč je to důležité.
(Pozn. Rozhovor s Mikulášem Minářem jsem dělala na začátku dubna. Tehdy plánoval, že chce do léta udělat státnice a dokončit školu. Poté, co Andrej Babiš navrhnul do pozice ministryně spravedlnosti Marii Benešovou, která se později i ministryní stala, začal v květnu každý týden organizovat demonstrace. Na demonstraci na začátku června na pražském Václavském náměstí se podle odhadů pořadatelů sešlo zhruba 120 tisíc lidí.)
Změnilo Vás nějak to, že jste se začal občansky angažovat, organizovat velké demonstrace? A v čem?
Myslím, že mě to donutilo předčasně dozrát. Převzít zodpovědnost. Kdybych se nezačal občansky angažovat, nejspíš bych o pár let déle studoval, cestoval, hledal sám sebe a tak dále. Do klína mi však rázem spadla velká zodpovědnost. Musel jsem opakovaně činit velmi těžká rozhodnutí. Díky tomu všemu vím, že to není žádná hra. Nemohu si to jen tak rozmyslet a říct, že mě to přestalo bavit.
Jak jste se vlastně stal křesťanem?
Dvojím způsobem. Zaprvé, narodil jsem se do křesťanské kultury a do křesťanské rodiny. Takže samozřejmě jsem víru v dobrém slova smyslu dostal a zdědil od široké kultury a rodičů, za což jsem vděčný. Živá víra se ale samozřejmě nedá jen tak zdědit. I v mém životě přišlo období obrácení, rozhodování se, jestli tohle bude i moje cesta, kterou chci jít, jestli tomu říkám svoje ano. A to bylo v období takových sedmnácti let, kdy jsem víru přijal za své a řekl jsem Bohu, že jo. A od té doby už je to i moje osobní víra.
Jak vás formovalo to, že pocházíte z křesťanské rodiny?
Nejvíc mě to ovlivnilo a zformovalo v tom, že věřím, že život má smysl, že věřím a stojí mi za to se v životě o něco snažit. Zkrátka že některé věci a hodnoty jsou důležité a já jsem si je díky tomu zvnitřnil a pokládám je za posvátné i díky své křesťanské víře. Protože to není samozřejmé a tohle možná bude největší zápas 21. století. Sekularizovaná kultura a sekularizovaný člověk má problém najít ve vesmíru, tak jak ho známe vědecky, něco, pro co má smysl žít a nasadit se. Myslím, že čím dál víc lidí bude zápasit s depresí a cynizmem. Možná to půjde ruku v ruce s tím, jak bude společnost bohatnout. A myslím, že to je skoro nejcennější statek. Věřit, že život je dar, zázrak a že má smysl. To člověku úplně mění životní horizont, když se nepokládá za hříčku náhody.
Jak se tyto křesťanské hodnoty projevují u Vás v občanském aktivizmu?
Rozhodně si myslím, že právě moje křesťanství spoluzapříčinilo, že se angažuji. Mám na mysli to, že právě proto, že na světě záleží, že záleží na jeho podobě, jak tady lidi žijí, má cenu se o něco snažit. Ale zároveň tím pádem to znamená, že i já i každý další člověk podle mě nese odpovědnost za to, jak to na světě vypadá. A každý by se podle mě měl pokusit, aby na světě bylo líp. A zajímat se a angažovat se. Nežít jen pro sebe. A to je ten základní motiv, který mě přivedl k tomu, že jsem se vůbec angažovat začal.
V tom jsou samozřejmě nějaké hodnoty, jako že lež se nepoužívá, nepřijímá jako zbraň. Zároveň se snažíme, aby v tom našem aktivizmu nebyl jen protest, ale i nějaký přesah, ideál. Konkrétně jsme přišli s hodnotami laskavosti, kritického myšlení a odvahy, jako něčeho úplně stěžejního. Je to neměřitelné, nekvantifikovatelné a přece na tom demokracie stojí, protože ona stojí na lidech, kteří mají nějaké kvality. A kvality jsou v podstatě křesťanské ctnosti.
A jak vám Vaše víra pomáhá v tom, co děláte?
Pomáhá mi zvládnout ten obrovský nápor, který to někdy je, a dodává mi odvahu. Mnohokrát jsem měl chuť všechno zabalit a už nic nedělat. Jenže je tam pocit obrovské zodpovědnosti a v tom mi víra pomáhá. A zároveň, abych necuknul před velikostí úkolu, který plním. Chápu to jako úkol, který mi byl svěřen, abych ho udělal co nejlíp. Chápu to trochu jako poslání. Mám pocit, že od něho nesmím jednoduše utéct. A v tom všem mi pomáhá víra a modlitba – abych se v tom zase srovnal, nebral se tolik vážně.
Když věci nevychází tak, jak by si to člověk představoval, nehrozí ztráta naděje?
Na ztrátu naděje by to bylo, kdyby člověk neměl víru. Ale ona víra, jak řekl hezky Václav Havel, není jistota, že to všechno dobře dopadne, ale přesvědčení, že to má smysl, ať už to dopadne jakkoliv. Má smysl bojovat za odvahu, laskavost, kritické myšlení, ať to dopadne jakkoliv. My nevíme, jestli převáží negativní tradice, které tady jsou. Ale každá malá svíčka, to světýlko, ta chvilka, podle nás smysl má. Minimálně pro toho člověka, který si ji udělá. A to není málo.
Máte skrze vaše aktuální působení ve veřejném prostoru možnost nebo příležitost mluvit své víře, o křesťanství, Ježíši?
Jistě. Ale já nejsem přítelem velkých laciných slov. Myslím, že důležitější je nechat za sebe mluvit činy. Rád bych, aby o mé víře vypovídalo to, co dělám pro druhé. Jestli to někoho inspiruje, tak mne to těší, ale já se za žádný velký vzor nepovažuji. Jsem stejný hříšník, jako všichni ostatní.
Berete i to, co aktuálně děláte, jako službu Bohu? Nebo spíš třeba společnosti?
Je možné sloužit Bohu tím, že někdo škodí společnosti? A obráceně, copak každý, kdo skutečně slouží společnosti, neoslavuje Boha – ať už to tak nazývá či nikoli?
Nemáte obavy, že se v tak velkém projektu mohou objevit lidé, třeba mezi řečníky, které na demonstrace zvete, jejichž názory se nemusí slučovat s křesťanstvím?
Křesťanství přece už dva tisíce let roste a vítězí díky své laskavé velkorysosti, nikoli díky ustrašené úzkoprsosti. Mám pochopení pro všechny, kteří to se světem myslí dobře a snaží se nejlépe, jak umí hledat pravdu, lásku, krásu a moudrost – vždyť to všechno jsou záhyby Božího pláště. Každý, kdo je ve svém životě upřímný a hledá smysl, je nakonec na stopě Tomu, který nás nekonečně přesahuje. Snažím se v lidech vidět to dobré a tomu dobrému chci dát šanci zaznít. Věřím, že podobně se na nás lidí a na to naše snažení dívá Bůh.
Studujete filosofii a bohemistiku. Co chcete dělat do budoucna?
S filosofií a bohemistikou se dá dělat cokoliv. Ale to, co bych dělat chtěl, se uvidí. Vždycky mě lákalo učit. A je možné, že budu učitel. Nebo z toho, co se teď rozjelo, nakonec bude něco většího a dlouhodobějšího. A pak budu taky trochu učitel, ale jiným způsobem. Myslím si, že nás demokracie bude ještě pár let potřebovat.
Rád chodíte pěšky k moři. Kam už jste došel?
Už jsem podnikl tři pěší poutě. Poprvé jsem šel sám do Košic. Což vypadá, že to je za rohem, ale nakonec to bylo osm set kilometrů. Podruhé jsme šli s kamarádem do Benátek a potřetí jsme šli s mojí manželkou do Terstu.
O čem přemýšlíte na poutích?
Často se takové cesty dělají, protože člověk potřebuje udělat nějaké velké životní rozhodnutí, s něčím se srovnat, něco zpracovat. Tak jsem to měl i já. Je to opravdu čas, kdy je hlubší příležitost se zamyslet a vytrhnout se z každodenního shonu. A k něčemu doslova dojít. U mě to bylo silné vnitřní puzení, že jsem zkrátka musel vypadnout. Že jsem musel obout boty a pak dlouho jít. Než jsem došel znova k nějakému vniřnímu usebrání se. Takže všem, kteří potřebují dělat velká životní rozhodnutí, prochází krizí, nebo jen chtějí poznat víc sami sebe, to můžu doporučit. Poutě jsou už tisíciletími osvědčený způsob, jak se posunout dál.
Autorka: Pavla Lioliasová
Zdroj: Časopis Brána
Foto: nasregion.cz
