Nedávná návštěva papeže Lva ve Francii ukázala církev jako živý organismus. Viditelným symbolem papežovy návštěvy bylo udělování svátosti smíření přímo na ulici. Uvolněná atmosféra možná přinesla naději těm, kteří už nad církví dávno zlomili hůl.
Uskutečněná návštěva papeže Lva XIV. ve Francii znamenala v jeho dosavadním pontifikátu určitý přelom. Jistě nejsem sám, kdo si připomněl myšlenku velkých francouzských spisovatelů katolické inspirace o tom, že „až se obrátí Francie, obrátí se celý svět“. Papežovo přijetí v Paříži, Lurdech
a Metách ukázalo, že mezi lidmi, které běžně potkáváme na ulici či při nákupu, je hlad po víře,
smyslu života či duchovním přesahu. A to možná daleko větší, než by se na první pohled zdálo.
Kromě oficiálních povinností a ceremonií se v průběhu své cesty papež věnoval zvláště tématům spirituálního znovuzrození a obnovy víry, lidské důstojnosti v éře umělé inteligence a strojů nebo solidaritě mezi lidmi a národy. V Lurdech pak především také uzdravování těla a ducha.
Celá návštěva probíhala v uvolněném duchu. Od prvních okamžiků bylo zřejmé, že Francouzi papeži rozumí a vítají ho jako svého přítele. Asi nejsilnějším obrazem jeho návštěvy bylo udělování svátosti smíření (zpovědi), a to nejen v pařížských kostelích, ale také přímo na ulici. Mohli jsme tak vidět kněze sedícího na židli, na schodech domu nebo na chodníku, jak zpovídá člověka, který by se možná ke svátosti smíření jinak neodhodlal.
Pozoruhodná byla velká přítomnost mladých lidí a lidí středního věku a velká sociální pestrost. Opravdu se zdálo, že papežova návštěva Francie zažehla mezi částí tamní společnosti touhu po duchovní obnově a uzdravení.
Tahle viditelná přítomnost církve v ulicích je v dnešní době důležitá. Kněží nebyli, jak je jim někdy vytýkáno, oblečeni v „plné liturgické polní“. Často měli jen bílou albu nebo byli oblečeni v civilu a na ramenou měli štólu jako symbol své služby. Kdokoliv, kdo chtěl, mohl kněze požádat a popovídat si, vyznat se z toho, co ho tíží, nebo se vyzpovídat. Splnilo se tak přání papeže Františka, aby lidé mohli přistoupit ke svátosti smíření bez překážek a aby je kněží přijímali s otevřenou náručí, jako by je přijímal sám Bůh.
Setkání v Paříži, Lurdech a Metách ukázala, že církev může mít v tak velkém měřítku i jinou než jen folklórní a strojenou tvář. Znám lidi, kteří nejsou schopni absolvovat velké liturgické průvody a shromáždění. Nabídka menšího společenství nebo přímo setkání dvou lidí tváří v tvář jen nejen pro introvertní povahy doslova léčivé.
Víra dokáže překročit práh kostela a vyjít do ulic. Ti, kdo sledovali papežovu návštěvu ve Francii, tak viděli, že posvátno se nemusí prožívat jen v sakrálním prostředí, ale kdekoliv, kde člověk přijímá druhého člověka a Boha s otevřeným srdcem.
To je, myslím, nejdůležitější poselství papeže Lva: Nebojte se přijít do církve jakoukoliv cestou a nelámejte si hlavu s tím, jestli znáte všechny liturgické předpisy, modlitby a symboly. Najděte si kněze, který vás přijme takové, jací jste, a se vším, co je třeba pro zpověď nebo další svátosti a úkony, vám pomůže.
To je obraz církve 21. století. To je obraz církve papeže Lva, který teď už úplně rozptýlil obavy, že to bude jen další církevní úředník. Není.
