Bývalý marketingový a byznysový manažer Tomáš Gavlas vyměnil korporátní svět za doprovázené terapeutické putování, psaní knih a tvorbu podcastu. V rozhovoru o propojování moderní psychoterapie, moudrosti starých tradic a vlastní poutní praxe vysvětluje, proč pro něj putování znamená cestu do středu i hluboký vnitřní zlom.
Před několika lety jste opustil úspěšný byznys, abyste se naplno věnoval poutnictví. Proč?
Když se snažím formulovat odpověď, vnímám to jako postupný příběh individualizace. První pouť do Santiaga jsem absolvoval téměř před dvaceti lety, v prváku na výšce. K poutím jsem se pak průběžně vracel, psal o nich, mluvil o nich a také na ně chodil. Zároveň jsem při tom pořádal festivaly a založil agenturu v oblasti online komunikace.
Z podnikání jsem odešel v roce 2018, když jsem psal svou první knihu Karlaz: Cesta člověka. Měl jsem tehdy potřebu zaměřit svou pozornost více do hloubky, k moudrosti našich otců a ke zkoumání velkých životních otázek: Kdo jsem? Jak se rozhodovat? Jak žít, aby to mělo smysl? Jak mít dobré vztahy? Co je víra?
Pak se k tomu přidaly i další aktivity…
Začal jsem nabízet terapeutické poutě, při kterých chodím s lidmi po lese a povídáme si právě (ale nejen) o těchto velkých otázkách. Během covidu se k tomu přidal i podcast. Od online komunikace jsem se ale úplně neodstřihl. Stále v ní působím jako takový „konzultant stařešina“ pro několik klientů, dnes především pro univerzity a výzkumné instituce. Vždycky jsem v životě dělal víc věcí najednou. S blížící se čtyřicítkou zjišťuji, že celé je to hodně
o životní rovnováze a jejím neustálém udržování.
Založil jste autorský web, kde nabízíte zmiňovanou terapeutickou pouť, vlastní podcasty i knížky. Je to naprostý zlom ve vaší kariéře? Nebo má s předchozí byznysovou etapou něco společného?
Velmi silné puzení napsat prvního Karlaze přišlo před deseti lety. Byl to zlom, tehdy dost významný a z dnešního pohledu možná i trochu naivní. Zdálo se zvláštní odcházet z dobře fungujícího podnikání, ale ta motivace byla zkrátka silnější. V Karlazovi jsem viděl velký smysl a věřím, že důležité věci by se neměly odkládat.
Jak jsem ale říkal, byznysu jsem rozumět nepřestal a konzultace v oblasti komunikace
a řízení digitálních projektů dělám dál. Nebyl to tedy úplný řez, spíše přirozený vývoj. Pořád se to vyvíjí, stejně jako každý živý organismus na světě a každý lidský příběh.
Mým úplně čerstvým evolučním krokem je, že jsem letos nastoupil do šestiletého psychoterapeutického výcviku, a cítím se v tom hodně dobře. Terapeutické poutě dělám už přes šest let a nesmírně mě baví. Tohle prohloubení znalostí i kompetencí a možnost výhledově nabízet klasickou terapeutickou práci v kratších formátech je něco, na co se teď opravdu těším.
Už ve středověku byly poutě svým způsobem komerční
Řekněte mi víc o tom, jak realizujete terapeutickou pouť. Jak poznáte, že ji děláte dobře, že se z nabídky pouti nestane jen další byznys?
Terapeutická pouť je jednodenní putování v české krajině. Klient si přináší svá témata, jako jsou osobní krize, životní změny, vztahy, ztráta blízkého nebo profesní křižovatky, a my se na ně v rozhovoru společně díváme. Je to zážitek na pomezí terapie, přátelského rozhovoru
a hlubokého naslouchání. To, že své téma vezmete do přírody, tomu dodává posvátnější
a klidnější rozměr.
Jestli to dělám dobře? Zaměřuji se na zpětné vazby lidí a rozdíl, jak lidé vypadají, když se potkáme, a jak vypadají, když se loučíme. Výjimečně se stane, že někdo přijde ve stavu, který patří do rukou odborníka na dlouhodobou práci. Pokud vidím, že jde o něco vážnějšího, řeknu to a doporučím dotyčného dál. Putování je pro mě posvátný prostor a jsem vděčný, že ke mně lidé přicházejí s důvěrou.
Zároveň je to pro mě obživa a nebojím se toho, že za svůj čas a energii beru peníze. Umožňuje mi to věnovat se této práci udržitelně a investovat do vzdělání, které pak do setkání s klienty přináším. Hranice mezi smysluplnou službou a prázdnou komercí podle mě neleží v tom, zda je placená, ale s jakým úmyslem, odborností a pokorou ji člověk dělá.
Jak se díváte na rozmach a komercionalizaci poutí v posledních letech? Těší vás?
Před čtyřiceti lety byl počet poutníků do Santiaga ve stovkách, před dvaceti lety, když jsem šel do Santiaga poprvé, to bylo sto tisíc a dneska je to přes půl milionu. Tomu se samozřejmě uzpůsobuje infrastruktura a zážitek je masovější. Samotného mě cesta do Santiaga už dlouho neláká – je tolik krásných poutních a pěších tras, kde můžete být téměř sami.
Dříve mě to trochu trápilo, ale dnes na tom nevidím nic špatného a vítám každého poutníka. Když čtete knihy, které popisují rozvoj poutí a jejich vrchol ve středověku, tak by se tehdejší optikou také dalo říci, že byly komerční. To, co dělá poutníka poutníkem, podle mě není kulisa okolo, ale záměr, s jakým na pouť přichází.
K čemu jsou pro dnešního člověka západní kultury poutě dobré?
Budu mluvit raději za sebe. Pro mě poutě plní různé funkce. V mládí to bylo překonání sebe sama a dobrodružství, postupně to bylo o tom být sám se sebou, zkoumat své myšlenky v jednoduchosti a kráse cesty. Nechat na sebe působit kilometry a vnímat, čím mě prostředí cesty proměňuje. Mnoho mých poutí mělo výraznější duchovní rozměr, zažil jsem při nich hluboce osobní prožitky a nevěděl, zdali je to, co se děje, skutečné, nebo si jen sám se sebou hraju divadlo.
Tyto zážitky beru jako dárek, který se mnou zůstane do konce života. Za ty roky vidím, že poutě mě učí pokoře, vděčnosti, odvaze, odevzdání a vytrvalosti. Umím díky nim být sám se sebou.
Poutím jste věnoval taky značnou akademickou pozornost, psal jste o nich magisterskou i rigorózní práci. Co vám, na rozdíl od bezprostřední praxe, přinesla teorie?
Hlubší kontext. Znám historii poutí, jejich cíle a důvody. Znám světce, kteří poutě absolvovali, a vím proč. Vím, jak vypadala pouť Ignáce z Loyoly. Cesta přes Negevskou poušť do Jeruzaléma pro mě proto už není jen trek, naopak má hluboký symbolický rozměr. Cesta pouští do Jeruzaléma je najednou cesta do středu, ke stromu života.
Na začátku jste zmínil, že jste si při prvních poutích začal klást otázku, co je to víra. Našel jste na ni odpověď?
Každý něčemu věří. Víra je něco, co člověk potřebuje do té doby, než může stejně jako Jung říci: „Já už nepotřebuji věřit, já vím.“ Věřit pro mě také znamená svou víru prožívat.
Čemu nebo v co věříte vy osobně?
Věřím v mnoho věcí, ale v kontextu našeho povídání si dovolím říci, že věřím, že v životě existuje Cesta s velkým C. Věřím, že se jí můžeme přiblížit. A věřím, že dobrou navigaci může člověku poskytnout duchovní tradice. Lépe znám pouze křesťanství a théravádový buddhismus a neváhám Ježíše či Buddhu doporučit jako učitele, kteří vám mohou pomoci se této Cestě přiblížit.
Spiritualita a autobiografické zážitky se výrazně propisují i do vaší knižní trilogie Karlaz. Na mysli mám teď především završující třetí knihu. Co říká o spiritualitě? A kdo je tajuplná postava „Ten, který stojí nad cestou“?
Karlaz: Srdce poutníka je kniha o osobní cestě. O tom, jak je na ni člověk povolán, jak se učí jí odevzdat a zůstat vytrvalý, ať už je jakákoli. Důležitým motivem je také otázka individuální oběti. Ne však jako negativní stav, jak jej dnes známe z psychologie („být něčeho obětí“), ale jako vědomý a dobrovolný akt. A Ten, který stojí nad cestou, je vystižen právě ve svém jménu. Cokoli víc, co bych o této postavě řekl, by čtenáře jen mátlo.
Takže jakákoli transcendentní entita, jejíž podobu si každý dotváří dle vlastní víry?
Slovo Bůh je, myslím, dobré používat s rozvahou, a proto ho v žádném z Karlazů nenajdete. Byl to záměr.
Ať už s ohledem na spirituální složku vašich knížek, nebo bez něj, dá se vystihnout, co se psaním snažíte předat?
Hodně se inspiruji moudrostí našich otců. Mám rád staré duchovní texty, především čerpám z judeokřesťanské tradice a buddhismu. Ve starých textech je neuvěřitelné množství nadčasové moudrosti, která přežila zkoušku času a pro osobní zkoumání světa je stejně přínosná, jako když se snažíme porozumět světu logicky skrze vědu. Snažím se předat, že staré texty a jejich poznání nejsou pověry nebo pouhá historie, ale živé texty, které dokážou proměnit rámec našeho života k lepšímu.
