Ekumenické snahy a mezináboženský dialog vypadají lákavě. Proč ale v realitě křesťanského života tak často narážíme na skrytou duchovní povýšenost? Kde končí zdravá láska k vlastní tradici a začíná nebezpečný etnocentrismus, který druhými pohrdá?
Myšlenka ekumenismu je krásná věc. Dialog a spolupráce upevňují mezilidské vztahy a nabízejí nové úhly pohledu na víru, již tímto způsobem pomáhají prohlubovat.
Každý, kdo se pohybuje v křesťanském prostředí, se však minimálně jednou za život setká s názorem „jiné církve mi nevadí, ale ta naše je ta pravá“. Pokud mám být upřímný, tento přístup k ekumenismu mě nenechává klidným.
Takový etnocentrický postoj totiž vůbec nedává možnost k onomu mezidenominačnímu dialogu, tedy ani ekumeně. Jak už popsal například filosof Martin Buber, v rámci smysluplné interakce je potřeba, aby spolu zúčastnění komunikovali na stejné úrovni, ne jako nadřazený a podřazený.
Tento nešvar přesně pojmenoval již papež Jan Pavel II. ve své encyklice Ut unum sint. Varoval, že cestu k jednotě neumožňuje uzavírání se do odsuzování druhých a pohrdání, které vyvěrá z nezdravé domýšlivosti. Naše „jediná pravost“ je tak často jen jiným slovem pro pýchu.
My vs oni
Jednou z mnoha otázek, které by nás v této souvislosti mohly zajímat, je, proč vlastně lidé (nejen v církvi) k etnocentrismu tak snadno tíhnou. Americký sociolog William Graham Sumner tuto záležitost popsal tak, že máme přirozenou tendenci rozdělovat svět na „my“ (in-group) a „oni“ (out-group), kdy vlastní skupina tvoří středobod všeho a ostatní jsou hodnoceni pouze ve vztahu k ní.
Co ale za tímto mechanismem stojí? Důvodů existuje celá řada. Jedním z nich je snaha chránit si identitu, která pramení ze sounáležitosti s naším společenstvím. Strach z toho, že by „oni“ mohli mít pravdu, bývá někdy tak silný, že se člověk ke svým jistotám přimkne ještě pevněji – a často bohužel nezdravým způsobem (pocity nadřazenosti, pohrdání ostatními…).
Je zcela běžné, že člověk hledá ve svém životě místo, kde cítí bezpečí a pocit jistoty. Pokud však existuje něco, co mu tento pocit narušuje, může se dostat do afektu. Stačí, když se v hlavě objeví otázka „Co když to, čemu věřím, je opravdu mimo? Znamená to, že jsem celou tu dobu věřil lži?“ Strach, že takové otázky víru zbortí jako domeček z karet, dokáže ochromit. A někdy i takové okamžiky jsou potřeba.
Existuje velké množství lidí, kteří mluví o tom, že ve svém životě došli do bodu, kdy museli přemýšlet o své víře a došlo u nich k tzv. „dekonstrukci víry“. Přehodnocování některých názorů a věcí, které měli zažité jako určitá dogmata. V naprosté většině se tito lidé shodují, že je to to nejlepší, co se v jejich prožívání víry mohlo stát.
Kromě tohoto hlubokého vnitřního strachu však za etnocentrismem často stojí mnohem banálnější příčina: pouhá neznalost cizího prostředí či šíření přejatých stereotypů. V takovém případě přitom není nic snazšího než ono cizí prostředí osobně navštívit a na základě vlastního pozorování a rozhovorů si vytvořit reálný názor.
Strom, jehož kořeny jsou v judaismu a Starém zákoně
Jak tedy přistupovat k takovému rozmanitému množství církví a zároveň nerezignovat na vlastní církevní společenství? Za sebe mohu nabídnout jen to, jak vidím církev a křesťanské denominace já.
Samotnou církev si představuji jako obraz stromu, jehož kořeny jsou zapuštěny v judaismu a Starém zákoně. Kmen tohoto stromu je Kristus, z něhož proudí život do jednotlivých větví a větviček – jednotlivých křesťanských denominací.
Je to ale jeden celek. Jeden strom, který nese jedno ovoce (ovoce Ducha Svatého). Ať už člověk utrhne plod z jakékoliv větve tohoto stromu, vždy se jedná o jedno ovoce, kterým Bůh dokáže nasytit srdce člověka. A to je to podstatné.
