Na nártu pravé ruky, hned na kloubu prostředníčku, mám malou jizvu. Je tam už strašně dlouho, nejspíš jako následek nějakého dobrodružného úrazu z dětství. Až o mnoho let později mi došlo, proč bych se za ni neměla stydět.
Když jsem byla malá, věčně jsem měla strupy po odřeninách na kolenou jako následky havárek na koloběžce nebo na kole, jako vedlejší produkty lezení po stromech nebo divokých honiček s dětmi. Nemyslím, že jsem byla nějak mimořádně nešikovná, jen jsem byla neustále v pohybu.
Stroupky ani jizvy mi nijak nevadily. Brala jsem je jako běžný doprovod života. Mojí mamince ale vadily. Nadělala kolem nich vždycky spoustu nepříjemných řečí. Když jsem si měla obléci nějaké krásné šatičky, hubovala mě, abych byla opatrná a dávala pozor, abych si něco neudělala, protože odřená kolena nebo lokty se k nim nehodí.
Samozřejmě jsem většinou k nějakému tomu strupu přišla a musela jsem si vyslechnout, že spořádané holčičky se takhle nechovají. „Že se nestydíš. Podívej se ni,“ předhazovala mi tu nebo tu holčičku. Musela jsem si pak navléct bílé punčocháče, aby to nebylo vidět. Nesnášela jsem je.
Tehdy, když jsem byla malá holka, jsem se za odřená kolena nestyděla, ale když jsem vyrostla, už to tak nebylo. Ono to totiž těmi odřenými koleny teprve začalo. Doma mě plísnili za každé selhání a chybu. Měla jsem se stydět za všechno, co se mi nepovedlo. Ostudou bylo cokoli, co nebylo perfektní. A já jsem nebyla perfektní, ačkoli jsem se o to opravdu ze všech sil snažila.
Naučila jsem se skrývat nedokonalosti, zapírat chyby, vymlouvat se ze špatných odpovědí, popírat mylná rozhodnutí. Něco jako ty bílé punčocháče, které jsem z celého srdce nesnášela. Cokoli, co by mohlo vypadat nějak špatně, bylo nutné ukrýt, aby to nebylo vidět. Stala se z toho deformace, kterou jsem v dospělosti přestala vnímat.
Bylo to něco zakořeněného tak hluboko, že se to stalo součástí mých reakcí. Když se mi něco nepovedlo nebo když jsem sama sebe shledala v nějakém ohledu nedostatečnou, bylo třeba to schovat, protože to bylo zahanbující. Cítila jsem se méněcenná, protože se do mě tak hluboko vepsalo to někdejší „že se nestydíš“.
Přišla jsem na to teprve nedávno. Někomu jsem si postěžovala, že se mě něco dotklo, a ten někdo mi na mou stížnost odpověděl, že reaguju zraněně. Ve mně se spustil obvyklý postup. Aha, jsem zraněná, to je něco jako to rozbité koleno, to je špatně. Nemělo by to být vidět.
Zmlkla jsem a bezradně uvažovala, jestli opakem zraněné je splachovací. Pomalu mi docházelo, že být zraněná není vada. Jizvy a stroupky nesnižují hodnotu člověka. Ukazují, čím si prošel.
