Homérův epos Odyssea zná prakticky každý. Od chvíle, kdy oceňovaný režisér Christopher Nolan, známý svými originálními přístupy a velkolepou prací s filmovým obrazem, ohlásil zfilmování tohoto eposu, nastalo napjaté očekávání. V okamžiku, kdy vyšlo najevo, že Helenu, nejkrásnější ženu světa, hraje Lupita Nyong’o, herečka mexicko-keňského původu, měli mnozí předem jasno: Je to propadák, který nechci vidět.
Christopher Nolan dovedně skládá několik dějových linií se současným využitím flashbacků do téměř tříhodinového epického vyprávění. To je vedeno podstatně vyšší ambicí než jen ilustrovat dobrodružství jednoho mýtického hrdiny.
Penelopé (Anne Hathaway) se ocitá pod stále větším tlakem. Už to bude téměř dvacet let, co Odysseus (Matt Damon) opustil domov, a žádné jisté zprávy o něm nikdo nemá. Potenciální ženichové na Penelopé naléhají, aby se znovu provdala. Ithaka potřebuje krále, protože hrozba útoků mořských národů narůstá. Odysseův syn Télemachos (Tom Holland), který otce nikdy nepoznal, nemá sílu zkrotit stále drzejší nápadníky a je jim spíš pro zábavu.
S Odysseem se poprvé setkáváme u nymfy Kalypsó (Charlize Theron). Neví, kdo je a jak se tam ocitl. Postupně se rozpomíná na všechno, co dosud prožil a kam toužil směřovat. V mysli se mu objevuje obraz obrovského dřevěného koně vzpínajícího se z moře a poté hořící Tróje. Po deseti úmorných letech strávených obléháním města to byl právě Odysseus, nejchytřejší z válečníků, kdo přelstil obránce. Zvítězil a chtěl se společně se spolubojovníky slavně vrátit domů.
Christopher Nolan (*1970) je britsko-americký režisér, scenárista a producent, který patří k nejvýraznějším autorským osobnostem moderní kinematografie. Proslavil se inovativním přístupem k narativu, nelineárním vyprávěním, vizuální velkolepostí a důrazem na praktické efekty před počítačovou grafikou.
Mezi jeho nejvýznamnější díla patří myšlenkově i vizuálně přelomové snímky jako Memento (2000), trilogie o Temném rytíři (Batman začíná, Temný rytíř, Temný rytíř povstal), Počátek (2010), Interstellar (2014), Dunkerk (2017) či historické drama Oppenheimer (2023), které proměnil v celosvětový kultovní i kritický úspěch. S oblibou se zabývá tématy času, lidské paměti, morálních dilemat a osobních obětí.
Mýtické nástrahy a tíže vyhraných bitev
Odysseovy vzpomínky na návrat se prolínají s aktuálním děním na Ithace, kde úlisný Antinous (Robert Pattinson) spřádá plány na odstranění Télemacha. Během cesty Odysseus čelí mnohým nástrahám, které známe z Homérova eposu: obru Kyklopovi, sirénám, víru Charybdě či čarodějce Kirké.
Na Odyssea dopadají důsledky jeho činů. Čím dál tím méně vidí sám sebe jako slavného přemožitele Trójanů. Namísto toho se stává mužem, který bilancuje ztráty. V silně působivé scéně z podsvětí Hádu spatřuje všechny, kteří v dobyvačné válce padli. S mimořádnou intenzitou na něj doléhá rozhovor s vojákem Sinónem, který zemřel, aniž znal pravdu.
Otřesený Odysseus už nechce ztratit žádného ze zbylých mužů – už žádné další mrtvé. Dozvídá se však neúprosnou předpověď. „Chceš se vzbouřit bohům?“ ptá se ho bohyně Athéna (Zendaya). Odysseus není mocnější. Ať už před svými muži zatají pravdu, protože se obává, že by se rozhodli špatně, anebo je naopak otevřeně varuje, co je čeká, výsledek je vždycky stejný. Svému osudu neujdou. Odysseus nese tíži všech bitev, které považoval za vyhrané.
Hlavní hrdina procitá. Všechna jeho vítězství se čím dál více ukazují jako porážky. Porušil totiž základní, Diův zákon o pohostinnosti. Plán s koněm nebyl geniální tah, ale zrada toho, čemu tehdejší společnost věřila. Porušení tohoto zákona neslo kruté následky pro celou jeho výpravu. Odysseus se už nevidí jako vítěz, ale jako ten, kdo nedokázal zachránit ty, které zachránit chtěl. Jako ten, kdo prohrál.
Nolan je pravděpodobně daleko blíže faktům, než si většinou jeho kritiků myslí
Homér nenapsal historickou kroniku – ba právě naopak. Nolan je pravděpodobně daleko blíže faktům, než si většina jeho kritiků myslí. Podle prof. PhDr. Petera Pavúka, Ph.D. z Ústavu pro klasickou archeologii Filozofické fakulty UK si odborníci už od 80. let minulého století nemyslí, že by Odyssea měla historický základ.
Dokonce ani to, že by Homérovy eposy byly dílem jednoho autora, pokud vůbec tato konkrétní historická osobnost existovala. Básně se utvářely po staletí a nacházejí se v nich dokonce prvky odrážející tradice Blízkého východu. Oba Homérovy eposy jsou především výpovědí o lidech, jejich konfliktech, hodnotách a představách společnosti.
Nolan neochudil diváky o velkolepě pojaté mýtické bytosti, ale současně vtahuje pozornost do hrdinovy mysli. Zároveň mistrně pointuje. První část filmu se věnuje obrazům doprovázeným skvělou, údernou hudbou a postupnému oživování Odysseových vzpomínek. S jejich rozvíjením však narůstá i tíže, kterou musí nést. Nolan v tu chvíli přestává mluvit o mýtickém hrdinovi a plynule přechází do výpovědi o současnosti. O zcela zbytečných válkách, o zmarněných životech.
My sami jsme si největšími nepřáteli
Hádky o to, kdo má právo hrát Helenu, jsou naprosto marné. Objeví se ve filmu na pár minut. A navíc o ni vůbec nejde. Jde totiž o moc, Helena je pouhá záminka. Mořské národy – to jsme my. To nejsou tajemní nepřátelé z neznáma, my sami jsme si sobě největšími nepřáteli. Tak zní nejnaléhavější Nolanův vzkaz. Natočil totiž film o současnosti, o našich bojích a o tom, jak s někým dokáže zatřást obsazení jedné role, aniž by vůbec zapátral po důvodech této volby.
Osobně považuji Nolanovu Odysseu za jeho nejlepší film. Představuje mimořádně aktuální poselství pro naši dnešní dobu. A oceňuji také, když si z diváka trochu utahuje – to v okamžiku, kdy Odysseus říká, že „končí naše doba bronzová“. Varovat lze i s nadhledem.
Foto: Unsplash
