Rozhovor nad knihou Zelená spiritualita – II. část
„Život je opravdu posvátný,“ shrnuje Adam Borzič jádro své knihy Spiritualita posvátné Země (Portál, 2026). Ve druhé části rozhovoru vysvětluje, proč spiritualita nemůže skončit u meditace, jak souvisí s politikou, ekofeminismem a kritikou kapitalismu, a proč může být jednou z odpovědí na současnou krizi.
Z první části rozhovoru je patrné, že se snažíte nepoužívat náboženský jazyk. V závěru knihy zdůrazňujete, že spiritualita posvátné Země neboli zelená spiritualita nemusí být nutně náboženská. Jak to? Vždyť se sám opíráte především o náboženské systémy, v čele s buddhismem a tradicí křesťanské mystiky. Jak by taková nenáboženská zelená spiritualita vypadala?
Víte, sám jsem náboženský člověk, to je potřeba přiznat. Vyrůstal jsem jako katolík, vyznával jsem určitou rebelantskou formu katolicismu. Postupně mě cesty navedly na setkání s mahájánovým buddhismem, který praktikuji, ale spojení s Kristem jsem si podržel, i hlubokou úctu ke křesťanské mystické tradici. Náboženské ovzduší je pro mě přirozené. Mám rád větu mého oblíbeného novoplatonského filozofa a mága Marsilia Ficina: „Náboženství je pro člověka přirozené jako štěkání pro psa.“
Dnes zápasím především s povrchním scientismem a náboženským fundamentalismem, proti těm se vymezuji. Nejsem ale ani nadšený, když se spiritualita redukuje na soubor terapeutických technik – to se děje obzvlášť s buddhismem. Pamatuji si, na jednom terapeutickém kurzu, jak jedna kolegyně vyzdvihovala mindfulness, jak jí v praxi funguje… A pak se téměř s odporem zmínila, že tato praxe pochází z buddhismu. Mindfulness, to je dva a půl tisíce let buddhistické teorie a praxe meditace všímavosti. A jeho smysl mnohem hlubší než si západní odborníci na redukci stresu umějí představit! Takže to není forma nenáboženské spirituality, která by mě oslovovala.
Ale existuje i jíný přístup. Ve své knize se často odkazuji na amerického filozofa Davida Abrama, hluboce vnímajícího posvátnost stvoření. A také na německého biologa Andrease Webera. Jeho knihy jsou založené na principu poetického materialismu. Obrovská úcta k životu a jeho propojenosti, vědomí hluboké hodnoty všeho živého – čili v nenáboženském smyslu vnímavost k posvátnosti života na Zemi! Takové přístupy existují. Můžete milovat přírodu, vnímat krásu a tvořit a také chápat důležitost hodnot jako jsou soucit, porozumění a tolerance. Můžete se zastávat utlačovaných a bojovat s nespravedlností – na to nezapomínejme, to je důležitá součást zelené spirituality! A u toho všeho nemusíte vyznávat žádný náboženský systém.
Za tři základní „alchymické“ prvky zelené spirituality považujete ne-dualitu, hierodiverzitu a ekofeminismus. Jaký obraz tvoří společně? Co umožňuje spojení těchto tří prvků?
Všimněte si, že u všech tří se objevuje cosi bytostně nehierarchického. Kruhového. Ne-dualita postuluje, že oproti klasickému monoteistickému pojetí, kdy existuje transcendentní bytost vně stvoření, vně vesmíru, život sám obsahuje posvátnou dimenzi, hloubku a tajemství. Božství života samého. V křesťanství k tomu poukazuje mystérium Trojice. Hierodiverzita (mnohost duchovních cest) nám ukazuje svět náboženství bez hierarchie. Ukazuje, že různé duchovní cesty se vztahují k téže realitě života. Nedávno zemřel velký buddhistický učenec Robert Thurman, otec slavné Umy Thurman z Tarantinových trháků, a ten říkal: „Miluji Buddhu, ale nehodlám propagovat buddhismus, protože stejně tak miluji Šechínu, Pannu Marii a sladkého Ježíše a moudrého Lao-c’a.“ To neznamená, že nemohu mít k určitým tradicím blíž. Ale v jádru směřují ke stejnému tajemství – k objevování krásy, soucitu a spravedlnosti.
A do třetice je tu ekofeminismus – ten hierarchický element nabourává kritikou patriarchátu, systému, který dominantně definuje vše na základě hierarchie. V tom jsem odchovaný křesťanskými feministkami a ty nás upozorňují: Nejde pouze o dominanci mužů nad ženami. Ale i muži nad jinými muži. A lidí nad přírodou. O tom je patriarchát…
Všechny tři základní prvky zelené spirituality spojuje odpor k hierarchickému mocenskému pojetí světa. A vědomí mystického propojení života.
Zelenou spiritualitu nabízíte jako možnou cestu ze současné krize, společenské, politické i ekologické. Není taková spiritualita přece jen utopická? V jakém momentě by mohla ovlivnit nejen prožívání jednotlivců, kteří se pro její praktikování rozhodnou, ale celé společnosti a politiky?
To víte, že v jistém smyslu moje kniha utopická je. Možná že to je funkce spirituální literatury. Nechtějme od tohoto žánru víc než může nabídnout. Zároveň žánr utopie bych vůbec nepodceňoval, podívejte se na Sluneční stát od mého oblíbeného novoplatonika Tommase Campanella, který v mnohém rezonoval až mnohem později v době osvícenství. Analogicky spirituální literatura může být inspirací, ale nemyslím si, že doslova změní svět. Z druhé strany – zelená spiritualita je mnohem širší, než moje kniha. Patří do ní všechny ty proudy duchovnosti, které se nezříkají odpovědnosti za svět. Z toho hlediska by třeba Martin Luther King Jr. nebo Gándhí mohli být stoupenci zelené spirituality. A ti nám ukazují, že nesmíme skončit u četby a meditace. Musíme žít to, k čemu nás zelená spiritualita zve. Spiritualita by měla podněcovat člověka k činnosti, včetně politického jednání a myšlení. Jde jí o změnu způsobu uvažování.
Kapitalismus, ve kterém žijeme, se vyčerpává. Devastuje přírodu i člověka. V některých ohledech koketuje s fašismem. Zároveň cítíme, že scientistické paradigma (nikoli vědecké, nejsem proti vědě!) se taky vyčerpalo. Je to krásně vidět na projevech předního českého psychiatra, profesora Jiřího Horáčka. Ten říká, že dnešní neurovědci dochází k tomu, že panpsychismus je možná pravdivý – že věci mají vědomí, že svět je oduševnělý. Dříve by něco takového bylo považováno za ezo výstřelek. A dnes se to objevuje v mainstreamových debatách. Podívejte se na to, co říkají ekologové o lese, botanici o rostlinách, fyzici o povaze reality, neurovědci o mozku a vědomí… ale zatím to není dostatečně propojené! Jsme očividně svědky paradigmatické změny. Na propojení toho všeho ukazuje i zelená spiritualita.
Kdybyste měl vyzdvihnout – co je jádrem poselství Vaší knihy? Kdyby si měl čtenář i nečtenář něco zapamatovat, co by to bylo?
Že život je posvátný a být ve světě je zázračná událost. Neopakovatelná, fascinující a zároveň i křehká a hrůzu nahánějící. Ale že je důležité tuto posvátnost vzít vážně. A uvědomit si, že náš život je zároveň vždy životem těch ostatních. Že je propojený s celkem života. To je v základu mé knihy – tajemství Spolubytí.
Foto: Barbara Rzymanová
