Někteří teologové jsou přesvědčeni, že křesťané i ti, kdo stojí mimo tuto tradici, by si měli osvojit ekologické ctnosti, opustit konzumní styl života a o přírodu láskyplně pečovat. Přes veškeré úsilí „ekoteologů“ se však zdá, že křesťané své antropocentrické přesvědčení do velké míry neopustili.
V roce 1967 publikoval Lynn White článek Historické kořeny naší ekologické krize, ve kterém obvinil židovsko-křesťanskou tradici a zejména západní křesťanství z toho, že obojí představuje zdroj neblahého stavu přírody. Západní křesťanství podle jeho názoru vyzdvihlo člověka natolik, že se příroda stala pouhou zásobárnou surovin podřízenou jeho potřebám. Pro křesťany již není prodchnuta duchovními, svátostnými silami, je to pouze stvořená matérie, a proto ji lze v zájmu lidského blaha vykořisťovat.
Ačkoli se ukázalo, že tyto i další Whiteovy argumenty jsou sporné, jeho studie měla velký ohlas. Mnohé čtenáře přesvědčila o tom, že křesťanství je zodpovědné za destruktivní vztah k přírodě, a teologové nejenže k jeho kritice nezaujali negativní postoj, ale dokonce ji přijali jako výzvu k pokání. Mají oprávněně za to, že křesťané se podíleli a nadále podílejí na „ekologickém hříchu“ a měli by změnit svůj životní styl tak, aby zahrnoval úctu k celku přírody i jednotlivým tvorům. White se ostatně ke křesťanství sám hlásil a jeho slova lze považoval za prorocký hlas, směřující do vlastních řad.
Dojem, že teologové se o vztah k přírodě zajímali až poté, co čelili kritice tohoto amerického historika, by však byl mylný. Luterský teolog Joseph Sittler budoval mosty mezi křesťanstvím a ekologickým myšlením již v padesátých letech 20. století, tedy mnohem dříve, než se ničení přírody stalo předmětem žhavých společenských debat.
V dalších desetiletích teologická tematizace environmentálně příznivého vztahu ke stvoření nezaostávala za filosofickými a jinak orientovanými diskusemi a postupně nastal rozkvět disciplíny, kterou můžeme nazvat „ekoteologie“. Pozoruhodný a mimořádně plodný myslitel John Cobb publikoval v roce 1971 environmentálně laděnou knihu se znepokojivým titulem Je příliš pozdě? a mnozí teologové svým dílem chtěli v následujících letech přispět k tomu, aby odpověď na tuto otázku byla záporná. Někteří z těchto autorů vsadili své úvahy do širších myšlenkových proudů, ze kterých vycházeli.
Feministická teologie zužitkovala svůj důraz na tělesnost, vzájemnou provázanost bytostí a odpor vůči mocenskému a hierarchickému uvažování. Významná představitelka tohoto směru Sallie McFagueová chápala Boha jako pečující Matku, Přítele a Milovníka. Usilovala o to, abychom jednotlivá přírodní jsoucna, jako jsou květiny a zvířata, přestali vnímat jako předměty a začali k nim přistupovat jako k samostatným subjektům. Navázala tak na myšlenky významného židovského filosofa Martina Bubera, který chápal setkání člověka a Boha jako uskutečňování jedinečného vztahu „já“ a „ty“, a dokonce měl za to, že jako „ty“ může před našima očima náhle zazářit i strom.
Teologie osvobození postavila do středu svého uvažování otázku chudých a marginalizovaných. Země s jejími tvory v ní proto občas figuruje jako nový nuzný, o něhož je třeba pečovat. Brazilský teolog Leonardo Boff, který je s tímto myšlenkovým proudem neodmyslitelně spjat, si všímá jak křiku naší planety, tak sténání chudých. Ostře kritizuje antropocentrismus a za příklad ekologického hříchu par excellence pokládá ničení amazonského pralesa. Sugestivně se táže, zda člověk nakonec není „satan Země“.
Procesuální teologie zase pokládá Boha za bytost, která s nezměrným soucitem doprovází svět a zakouší veškeré utrpení i radost člověka i mimolidských tvorů. Trýzeň, kterou působíme jednotlivým tvorům, proto podle přesvědčení jejích představitelů působíme samotnému Bohu. Filosof Daniel A. Dombrowski na základě této spekulativní myšlenky usoudil, že bychom měli snižovat bolest zvířat a stát se vegetariány.
K vegetariánství vybízí i současný zástupce procesuální teologie Jay B. McDaniel. Křesťané i ti, kdo stojí mimo tuto tradici, by si podle jeho soudu měli osvojit ekologické ctnosti, opustit konzumní styl života a o přírodu láskyplně pečovat. Přes veškeré úsilí těchto a dalších teologů se zdá, že křesťané své antropocentrické přesvědčení do velké míry neopustili.
Environmentální krize se nadále prohlubuje a v důsledku klimatických změn se očekávají hladomory v nejvíce zasažených oblastech světa, nárůst extrémních projevů počasí, migrační vlny i politické otřesy a násilné konflikty. Cobbova otázka, zda je již příliš pozdě, je nyní aktuálnější než kdy dříve. Křesťané by jistě neměli propadat zoufalství a vzdávat se naděje, jejímž zdrojem je Boží láska a věrnost. Ovšem záleží i na nich, zda bude Boffův obrat „satan Země“ výstižným popisem člověka a temným proroctvím o budoucí destrukci naší planety, nebo protestem a varováním, které povede k obratu v myšlení a jednání.
Autor: Jan Zámečník, etik působící na ETF UK
Zdroj: Český Bratr (redakčně upraveno)
Toto je poprvé, co vidím váš web… Je to škoda!!! Už jsem pár článků přečetla a chci další 🙂 Čtení mě baví a trefili jste se do mého vkusu. Děkuji a jsem s pozdravem 🙂