1. května zemřel automobilový závodník a jeden z nejlepších paralympijských sportovců Alex Zanardi. Než se stal jezdcem Formule 1, závodil v nižších soutěžích na motokárách, ve Formuli 3 a v americké sérii CART. V automobilovém sportu posbíral řadu úspěchů, ač ve Formuli 1 se mu příliš nedařilo. Zlom v jeho životě přišel v roce 2001, kdy se svým vozem havaroval na německém okruhu Lausitzring a přišel o obě nohy. Jeho lékaři potvrdili, že přežil jen zázrakem. Přišel o 75 % krve a jeho šance na záchranu se zdála mizivá. Jenže Zanardi měl žít.
Když se probudil z kómatu, projevila se znovu jeho urputnost a snaha něčeho dosáhnout. Podle svých slov neřešil, „jak moc bude bez nohou omezený“, ale naopak, „co všechno má bez nohou před sebou“. Velmi brzy si zamiloval cyklistiku – handbike – a triatlon a dosáhl v nich naprosto fenomenálních úspěchů. Získal čtyři zlaté paralympijské medaile, dvanáct zlatých z mistrovství světa a pochopitelně řadu druhých a dalších míst. Časem se dokonce vrátil i do automobilových závodů a rozhodně nebyl špatný. Měl dar vystupovat před lidmi, jasně a věcně formulovat myšlenky, rád a dobře zpíval a ze srdce miloval děti. Také proto založil nadaci Bimbingamba na pomoc dětem, které tak jako on přišly o nohy.
Zdálo se to neuvěřitelné, ale Zanardi se navzdory svému osudu neustále usmíval, působil pozitivním dojmem, na nic si nehrál a stále spřádal další a další plány. Nejen světem sportovního žurnalismu prolétaly rok co rok nádherné fotky jeho k dokonalosti vyladěného kola, na němž získal tolik úspěchů a motivoval tisíce a tisíce lidí. Jeho žena Daniela a syn Niccolò byli na svého muže a tátu pyšní. Nešlo jen o sportovní výsledky a o dnes a denně prokazovanou vůli k životu, ale i o to, že se snažil být dobrým manželem a otcem.
Vrátil se, oklepal se z toho, znovu žil…
Osud si však pro Zanardiho přichystal ještě jednu zkoušku. V létě roku 2020 naboural při závodě se svým handbikem do nákladního vozu. Při nízké výšce kola to byl náraz téměř fatální. Zanardi ale zase přežil. Po roce se mohl vrátit domů a začít s rehabilitací. Podle ženy Daniely nemluvil, komunikoval jen očima, ale pořád plánoval svoji osobní i sportovní budoucnost.
O rok později mu kvůli špatné instalaci solárních panelů vzplanul dům. Požár zničil lékařské vybavení, které Zanardi potřeboval k rehabilitaci, a ublížil i jemu samotnému. Tentokrát strávil v nemocnici 76 dní s popáleninami. Vrátil se, oklepal se z toho, znovu žil. Na tuto událost, při níž se zdálo, že ji nepřežije, reagoval i papež František, který Zanardiho a jeho kariéru sledoval ještě v Argentině.
Existuje fotografie, na níž František píše Zanardimu dopis. Stojí v něm:
„Drahý Alessandro, tvůj příběh je příkladem, jak lze znovu začít po nenadálé stopce. Prostřednictvím sportu jsi nás učil žít život hrdinů a učinil jsi své postižení lekcí lidskosti.“
Když Zanardi 1. května zemřel, neodešel jen člověk ověnčený sportovními cenami a státními vyznamenáními. Odešel muž, který se odmítl vzdát jen proto, že mu něco chybí. Častokrát připomínal osudy ještě mnohem vážněji hendikepovaných i těch, kteří v životě utrpěli nějakou velkou ztrátu. „Nikdy není příliš pozdě,“ říkával lidem. A mladým často zdůrazňoval, že dělat sport pro peníze je k ničemu. Svoji popularitu využíval pro blaho druhých. „Je pravda, že svět je plný úžasných lidí, kteří jsou schopni inspirovat druhé. Já jsem jen víc exponovaný.“
Nemusíte být sportovci ani fanoušky nějakého sportu, ale příběh Alexe Zanardiho by vám mohl dodat naději ve chvílích, kdy je vám těžko, mizerně a kdy na vás všechno padá. I já si díky němu občas a rád připomenu, že bych nikdy neměl říkat, že jsem pro určitou věc či změnu „udělal všechno“. Kdepak. Zanardi je skvělým příkladem, že bychom ani v duchovním životě neměli říkat: „Nikdy, nejde to, končím.“
Foto: Roberto Serratore, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
