Ježíš přinesl lidem dobrou zprávu o království nebeského původu, jehož občané plní vůli svého Panovníka svobodně, bez mocenského donucování. V tomto království se pravá úcta k Bohu projevuje činy milosrdenství, nikoliv slovy. A právě tato pravda byla solí v očích farizeů a zákoníků, kteří mluvili, ale nekonali.
Jejich okázalé plnění rituálů a předpisů sloužilo jako demonstrace společenské nadřazenosti. Lidem bylo jejich pokrytectví vesměs zřejmé, ale teprve Ježíš měl odvahu nazvat to celé divadlo pravým jménem. Když viděli, že lidé vzdávají Ježíši úctu, byla zraněna jejich ješitnost i autorita.
Z obavy o své mocenské postavení začali hledat způsob, jak ho umlčet. Zavraždili ho tedy ne z věroučných, ale politických důvodů.
Dokládají to slova velekněží a farizeů ve veleradě po zprávě o vzkříšení Lazara: „Jestliže ho necháme tak, všichni v něho uvěří, přijdou Římané a vezmou nám toto místo i národ.
Jak by vypadala Ježíšova mise v současnosti?
Ježíš vyzval všechny své učedníky, aby kráčeli v jeho stopách. Nelze však slepě kopírovat Ježíšovo jednání a u toho se mentálně nacházet kdesi v antice. Ježíšova doba byla velmi odlišná od té naší – pro příklad, ve starověku žilo 90–95 % lidí na zemi v extrémní chudobě, dnes je to 8 %. Jak by tedy vypadala mise Božího Syna, kdyby přišel až v dnešní době?
Jistě v mnohém jinak, ale v tom podstatném stejně. Navzdory obrovskému pokroku lidstva jsme se totiž nezměnili ve své touze po moci a společenském postavení, čehož často dosahujeme podvodem a přetvářkou. Ježíš se tehdy neohroženě postavil proti těm, kteří se „tvářili jako beránci, ale uvnitř byli draví vlci“, a je jisté, že by se proti nim postavil i dnes.
Takovým lidem, kteří dokážou jít proti proudu, se současným jazykem říká disidenti. Pro úplnost uveďme, že disident není člověk, který by chtěl vyměnit politický systém za nějaký jiný. Jde mu o dodržování dobrých mravů.
Despotové nenávidí pravdu, protože ji považují za ohrožení své politické moci, i když hlasatel pravdy o takovou moc neusiluje
Občan svobodného státu má dnes zásadně jiné postavení, než měl obyvatel biblické Judeje, ten byl vydán na milost a nemilost panovníkovi. My máme nesrovnatelně větší pole působnosti naplňovat Boží vůli, to jest odstraňovat ze světa utrpení. Na rozdíl od starověku jsme totiž svobodní a v demokracii máme dokonce podíl na moci. V roli vládců můžeme rozhodovat o charitativní pomoci doma i v zahraničí.
Naše země patří mezi ty bohaté a boháč obvykle nemá nikdy dost. Vynořují se populisté, kteří pod pláštíkem nacionalismu otevřeně propagují sobectví. Lžou, že prožíváme úpadek, že potřebujeme vládu pevné ruky, která tvrdě zakročí proti cizákům a která zajistí ještě naditější peněženky.
Metodou populistů je vytváření atmosféry strachu. Jak Stalin, tak Hitler si našli svého „nebezpečného“ otloukánka a vyvolali proti němu davovou nenávist. Dav posléze obrátil svou nenávist proti každému, kdo se toho otloukánka zastal. Přesto se našli lidé jako Dietrich Bonhoeffer, Alexandr Solženicyn, Václav Havel, Ján Kuciak… Takoví lidé jsou v dnešním světě pochodní, o které mluvil Ježíš, když řekl: „Vy jste světlo světa.“
Zkušenost ukazuje, že nástup totality bývá pozvolný a nenápadný. Křesťané však mají „ve své DNA“ schopnost vzdorovat davu – být disidenty. Stačí, když jako Ježíš vystoupí ze své komfortní zóny a nazvou věci pravým jménem.
Když se křesťané ujmou role disidentů a postaví se proti zmíněnému zlu, mohou pro odstranění utrpení ze světa udělat velmi mnoho.
