Jana je nevidomá. Po předčasném porodu byla umístěna do inkubátoru, kde se jí spálila sítnice, a od narození tak vidí pouze světlo. Na první pohled jako by ji ale nic neomezovalo. Jezdí na kole, běžkuje i bruslí, vystudovala vysokou školu a mluví plynně francouzsky. Sama však říká, že svůj hendikep začala pociťovat mnohem více, až když se stala matkou.
Jana pochází z Brna, ale už téměř 10 let žije se svým manželem a třemi dětmi ve Francii. Po studiu prožila rok v klášteře u Betlémských sester, což ji oklikou přivedlo k jejímu muži, který z Francie pochází.
V rozhovoru pro podcast Bez filtru si s Marií Moreno povídají o tom, jaké je pro ni odloučení od rodného kraje, o těžkých začátcích v manželství, ale třeba i o tom, jak cestuje sama se třemi malými dětmi letadlem.
„Když byly děti menší, ujely mi třeba na odrážedle nebo na kole a já je nemohla poměrně dlouho najít. To jsou takové těžší situace, když nevím, kde přesně jsou. Stávalo se taky, že to považovali za hru: Maminko, já před tebou utíkám a ty mě hoň! No, ale občas už to jejich schovávání trvalo dost dlouho, a to jsem pak chodila a šustila třeba s čokoládou, abych je přilákala,“ směje se Jana, když vzpomíná na zapeklité situace, které jako maminka tří malých dětí zažívá.
Jana pochází z velké rodiny, má 6 sourozenců, se kterými ji pojí pevné vazby. Do Česka proto cestuje poměrně často: „To odloučení je pro mě těžké pořád. Když jsem třeba 3 měsíce ve Francii, tak je to dobré, ale pak už se zase těším, že se budu moct vrátit za rodiči a sourozenci, se kterými máme blízká přátelství. A cesta do Česka je taky takové vytržení a dobrodružství pro moje děti. Ve Francii bydlíme v malé vesničce a Brno je velké město, které i pro ně nabízí zase úplně jiné možnosti.“
Život v malé francouzské vesnici je pro Janu v lecčem výzva. Jednak jí jako velmi společenskému člověku ze začátku chybělo víc sociálních vazeb a také na malé vesnici postrádala sociální služby, které by ji například pomohly natrénovat trasy, aby byla schopná samostatně dojít na všechna místa, kam potřebuje. Na vesnici nefunguje hromadná doprava, a je tak více odkázána na někoho, kdo ji se třemi dětmi sveze autem, což je také leckdy oříšek.
„Nedávno jsem ale objevila asociaci vodicích psů a průvodkyni, která mě všechny ty cesty, které potřebuji, učí, trénuje je se mnou pomocí magnetické tabulky, a já jsem si tak mnohem víc rozšířila okruh, kam si můžu sama zajít. Díky tomu jsem se také v L'Île - Bouchard začala cítit víc jako doma,“ dodává Jana.
Přiznává, že řešením by pro ni bylo přestěhovat se do většího města, což ale zase není možné kvůli jejímu manželovi Nicolovi. Proč? O tom si poslechněte v rozhovoru. Přijde řeč i na jejich netradiční seznámení, které bylo pro oba velmi silným zážitkem, ale i na to, jak těžké pro ně byly začátky v manželství. Rozhovor o velkých životních kompromisech, ale i malých krásných radostech poslouchejte v podcastových aplikacích.
