„Pravda se nedá kázat v závětří.“ Demokracie je často zpochybňována jako neefektivní a pomalá, přesto zůstává jedním z mála systémů, který dokáže chránit svobodu a rovnováhu sil. Jaká rizika jí dnes hrozí? A co všechno musí lidé obětovat, aby mohla fungovat?
V debatě o povaze demokracie zaznívá jednoznačný nárok: „Demokracie musí doručit vyšší životní úroveň. Pokud ji demokratická technologie nedodá, je zastaralá, nefunkční, nemůže přežít a musí nastat nějaká úprava její současné podoby. Dějiny dokazují, že to tak musí být…“ Zaznívá to tak nějak v diskusi. Jinými slovy: Rychle potřebujeme velice jednoduché řešení, které nebude stát příliš, nejlépe bude úplně levné. A pravděpodobně toto řešení nebude jen jedno.
Demokracie je popisována jako vláda lidu. Pokud to tak je bez jakéhokoliv přívlastku, pak jsme opravdu v zásadní nouzi. Lidé si přejí věci, které jim nelze doručit, řečeno slovy teoretiků. Jenže demokracie také nese jistě stopy lidí, kteří si nenárokovali dodávku jistot, ale obětovali svůj život, a ve skutečnosti tak napomohli alespoň dočasným vítězstvím, ze kterých jsme až dosud žili. A velmi často jejich odhodlání k oběti držela oběť Ježíše Krista, který se stal člověkem a prohrál, aby nakonec zvítězil. Demokracie musí mít také étos osobního nasazení, oběti a nesnází, které mají svůj smysl a účel. Bez toho není možno definovat demokracii úplně.
Pokud v demokracii jde jen o technologii, pak by měl vyhrát „technát“, což je koncept politického uspořádání z první poloviny minulého století, který se narodil na začátku technologických zázraků a německých idejí o ovládnutí světa. A aby toho nebylo málo, tak to byl právě dědeček Elona Muska z matčiny strany Joshua N. Haldeman, který spoluzaložil ve třicátých letech hnutí Technocracy Incorporated, technokracii jako systém vlády před zastupitelskou demokracií a s ní spojenou stranickou politikou. Nedalo se zapřít, že se otcové technátu zhlédli v německém nacionálním socialismu a technologickém rozvoji války. Mysleli i na kolonizaci Marsu.
Technologie tehdy minimální a dnes skutečně globální mohou dovolit řízení sil. Podepřou nevolenou, ale osvícenou vládu, která zmocní technicky zdatné a chladně vědecky orientované elity mající odborné znalosti nezbytné k určování hodnot a rozhodování a přidělení zdrojů. Tehdy byl technát koncipován jako pás od Grónska po Panamu. Dnes by vypadal jinak.
Pokud máte pocit, že jsou karty rozdané, je třeba říci, že nikoli. Naopak, zápas o podobu světa v myšlenkách vlivných Američanů probíhá a zdaleka není jasné, jak skončí. Vizionáři se mezi sebou nenávidí a soupeří o moc. A zcela jistě to není pan prezident Spojených států, který by měl poslední slovo. Každopádně, není možné poddat se osudu a předpokládat, že nejsou jiná řešení než ta, která přijdou zpoza oceánu.
Je pravý čas jmenovat si všechny výhody demokracie. Právě demokracie zná tajemství opozice, velice důstojnou roli těch, kteří právě nevyhráli, ale mohou pracovat a chystat další volební zápolení. Vláda jim k tomu svými chybami a nepříjemným postavením vždy nechtěně pomáhá a nemůže jinak. Není-li demokracie infikována a přemožena hybridními technologiemi, které pomalu umíme postupně rozpoznat a omezit, pak umí demokracie při volbách zajistit střídání sil. Jistě, stálo to a bude to i dnes stát oběti.
Pravda se nedá kázat v závětří. Demokracie je křehce vyvažována. Má oporu, která je lidsky nedokonalá. Mezi mocí zákonodárnou, vládní a také tou soudní má být rovnováha. Tak nezapomeňme, že demokracie umí chránit menšinu, dohledávat a trestat třeba i korupci a násilí. Není žádnou ostudou podat žalobu a stát před soudem. A to přesto, že se někdy musí trpce mlčet, protože některé důkazy zůstávají nepřesvědčivé. Ale zaznít mají. Každému je třeba v takové chvíli připomínat, že je ještě jedna instance, sám všemohoucí Bůh, který se nedá ohnout nikam.
Je skutečností, že demokracie minulých desetiletí mezi sebou nepotřebovaly válčit. Ano, těžily ze zdrojů shromážděných na obnovu nebo vytěžených z třetího světa a nesly jemnou pachuť lepšího světa, kde se dá zbohatnout. Proto se stávají lehkým cílem těch, kteří mají ke chlebu dále než demokratický svět, který se zabydlel v sobectví a nechce se příliš dělit.
Na všech krásách demokracie je třeba pracovat od těch obecních poměrů až po ty ústřední. Rozhodujeme my svým osobním postojem. A pakliže dojde k nějakému zrání a dospívání demokracie, bude to výsledkem obětavých osobností a jejich příběhů.
