Ze strany lidí, kteří se považují za nevěřící, jsem se mnohdy setkal s názorem, že křesťanství a víra jsou hlavně o pravidlech a zákazech, co se smí, může, nebo má dělat a co se nesmí, nemůže, nemá dělat. I když my křesťané se často bráníme, že tomu tak není, ve skutečnosti hraje v církvi kultura legalismu a morálky důležitou roli. Častokrát se vyskytuje ve formě neformálního vlivu a nátlakových nebo manipulativních otázek typu: Už jsi odevzdal svůj život Ježíši? Proč jsi nebyl minulou neděli ve sboru?
Sexuální morálka
Kultura morálky případně legalismu vytváří v praktikujících křesťanech silné vnitřní tlaky. Dodnes si pamatuji, jak jsem na střední škole bojoval s tím, proč nemohu chodit do kina nebo na taneční. Pro církevní adolescenty se později samozřejmě přidají tlaky v klíčové oblasti církevní morálky: sexuality. Církevní vyučování v oblasti sexuality se naneštěstí častokrát omezuje pouze na několik zákazů: žádná masturbace, žádný sex před svatbou, žádné homosexuální praktiky, žádné kamarádění a fyzická blízkost chlapců a dívek (na našich mládežnických akcích se uchytil termín “biblická vzdálenost” jako zesměšňování této formy puritanismu).
Debra Hirsch ve skvělé knize Svatý sex (vyšla v češtině ve vydavatelství Biblion) argumentuje, že církev podléhá pokušení redukovat sexualitu na rovinu pohlavního styku a žije ve strachu, že všichni by to stále chtěli dělat a že všichni musí hned podlehnout pokušení.
V křesťanských kruzích nám často chybí osvobozující příběhy – příběhy zdravých přátelství mužů a žen, které nepřerostly v romantický vztah. 1
Touha po sexuální čistotě je podle Hirsch správná, ale způsob, jakým se jí snažíme dosáhnout je špatný, protože: … dospělí lidé potřebují mít možnost smysluplně se rozhodovat sami za sebe, ne se jen podvolovat pravidlům nadiktovaným zvenčí.2
Tento postřeh je podle mě klíčový. Sám zápasím s tím, jak málo příležitostí dáváme lidem v církvi se svobodně rozhodovat. Namísto toho slyšíme, že přemýšlet netřeba, my jsme za tebe všechno vymysleli, zde to máš na hotovém podnose a podle toho se řiď. Bum. Konec. Žádná diskuse.
Církevní superego
Uvedený přístup bohužel vede k tomu, že se řídíme podle něčeho, co jsem si pracovně nazval církevním superegem. Podle Freudovy psychoanalytické teorie je superego ta složka osobnosti, která je zodpovědná za tvorbu morálních principů. Superego je vlastně svědomím, které si nevědomě osvojujeme už od předškolního věku díky příkazům a zákazům rodičů. Superego určuje, co považujeme za správné a co za nesprávné. V případě, že se ego (to, co chci), dostává do konfliktu se superegem (tím, co bych měl), dochází u člověka k vyvolání pocitu viny.
Znáte to? Pocit viny z toho, že chci něco jiného, než to, co mi říkají věřící kolem mě, že co je správné? Neříkám, že to co chci, je vždy správné. Ale …
… proč bych měl mít pocit viny z toho, že si myslím něco jiného?
Že mám jinak nastavený žebříček hodnot. Jiné teologické důrazy. Někdy mám pocit, že se církev bojí toho, že se lidé vždy rozhodnou špatně, když jim dáme svobodu. Proč? Možná proto, že vedeme lidi k falešné poslušnosti autoritě církve, namísto abychom je vedli k samostatnosti a praktikování osobní spirituality, kdy se člověk může svobodně v osobní modlitbě, při kontemplaci, při čtení Písma ptát Boha, jaká je jeho vůle a jeho cesta? S rizikem, že se někdy rozhodnu špatně a následná reflexe mě vede k poučení se z vlastních chyb, pádů. Vede mě ke zpytování svědomí, k vyznání hříchů. Nikdy nebudeme v tomto životě dokonalí.
Jak říká John Mark Comer, když si má vybrat mezi církví, která touží po dokonalosti a církví, která touží po vyznávání hříchů a pádů, vybírá si tu druhou. I já si vybírám tu druhou. Jsem přesvědčen, že autentická víra je víra, která má svůj základ v nejhlubším vnitřním já, ne v církevním superegu jako souboru pravidel diktovaných zvenčí.
1 Debra Hirsch, Svatý sex, s. 47.
2 Tamtéž, s.46.
Autor: David Kostlán
Zdroj: Autentickaviera.sk
