Proč vlastně rozlišujeme mezi tělem a duší? Odpovědět na tuto otázku dnes vůbec není jednoduché. Zdá se, že schůdnější je takto člověka vůbec nerozdělovat, protože si tím ušetříme řadu problémů.
Přírodními vědami ovlivněný pohled na člověka se dokáže bez tradičního pojmu duše celkem snadno obejít. Sice se dodnes v psychologii i v běžném jazyce hovoří o duši (nebo alespoň o duševních nemocech atd.), ale tím není míněna jednoznačně vymezitelná, nehmotná součást člověka, ale spíš určitá stránka lidské osoby. Poučný je pohled na heslo duše na Wikipedii: najdeme tu sáhodlouhé pasáže o pojetí duše v různých náboženstvích, zatímco v kapitolce o psychologii se objevuje jen pár rozpačitých poznámek o tom, že duši vlastně nikdo pořádně neumí definovat. Vypadá to, že s duší se počítá už jen v náboženství, které stále drží archaický obraz člověka.
Duši však nelze až tak snadno odhodit na smetiště dějin myšlení. Základní problém, který ani současná přírodověda nedokáže uspokojivě vysvětlit, totiž zní: Kde se bere lidské já? Ponechejme nyní stranou nesmírně zajímavou otázku, jestli si vlastní já uvědomují také (některá) zvířata. Přiznáme-li duši i jiným tvorům než člověku, věc se tím samozřejmě zkomplikuje. Co si tedy počít s fenoménem vědomí? Kde se skrývá ve spleti nervových buněk? Nebo je možné ho dokonce někde v mozku lokalizovat?
Čistý materialismus nebere vážně, že člověk může poodstoupit od sebe samotného a učinit sebe předmětem reflexe. Dobře nám to ukazuje zkušenost svobody: samozřejmě víme, že lidská svoboda není neomezená, ale přesto se nám každý den hlásí ke slovu, totiž v nutnosti se neustále rozhodovat a často čelit tíživým dilematům. S lidským vědomím souvisí i celá řada jiných typicky lidských skutečností, jako je zkušenost smyslu, pravdy nebo hodnot. Ukazuje se, že bez jakéhosi vnitřního napětí uvnitř lidské bytosti se neobejdeme. Jsme zasazeni do hmotného světa, ale současně tento svět překračujeme. Jsme tělo i duše. I když pořád nějak nevíme, co ta duše vlastně je.
Celostní biblický pohled na člověka
Křesťanství je často vnímáno jako náboženství, v němž jde právě o spásu duše. To je ale hluboké nedorozumění. Když církev překročila úzké hranice židovství a vydala se na pouť tehdejším světem, setkávala se mimo jiné s dualistickým pojetím člověka i světa. Duše a tělo stály proti sobě v téměř nesmiřitelném protikladu: jedna část člověka prý patří do oblasti božské, ta druhá jej naopak táhne k zemi. Proti tomu teologie hájila celostní chápání člověka: tělo není žádné vězení, či dokonce hrob duše, ale je to dobré Boží stvoření. Hmota má svou hodnotu, smysl a cíl. Spojení duše s tělem proto není nežádoucím stavem, nýbrž výrazem dobré Boží vůle.
Nejdůležitějším důvodem pro zhodnocení tělesnosti člověka bylo vtělení Božího Syna do dějinné postavy Ježíše Krista, vyjádřené slavnostně v prologu Janova evangelia: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Jan 1,14) Pokud ani sám Bůh nepohrdl tělem, nemůžeme jím pohrdnout ani my. Také Ježíšova smrt na kříži, která přináší lidstvu spásu, je přece událostí tělesnou. Stejně tak tělesné bylo Ježíšovo vzkříšení. Proto křesťané věřili, že stejně jako Ježíš vstal z mrtvých s tělem i duší, bude člověk spjatý vírou s Kristem na konci času vykoupen celý, a ne pouze jeho část. Tato naděje byla neslučitelná s představou, že smrt znamená vysvobození duše z pout tělesnosti.
Tělo jako zdroj hříchu
Celostní pohled na člověka se ovšem v křesťanství nepodařilo zcela uchovat. Rozlišování smrtelného těla a nesmrtelné duše se ukázalo být vhodným myšlenkovým nástrojem k řešení kontinuity člověka mezi okamžikem smrti a vzkříšením z mrtvých na konci času. Právě v duši byl nalezen nositel identity člověka přes hranici smrti. Křesťanská naděje se proto stále více obracela k posmrtné existenci duše, zatímco vzkříšení v poslední den ustupovalo do pozadí.
Nadřazení duše nad tělesnost vysvítá také v tom, že teologie spatřovala Boží obraz právě v lidské duši, či přesněji v její rozumové složce. Podle Augustina je duše tím, co činí člověka člověkem, protože umožňuje vztah člověka k Bohu a stojí takříkajíc jako prostředník mezi Bohem a tělem. Duše ovládá tělo, které je jejím nástrojem. Ačkoli je tělo původně dobrým Božím stvořením, po pádu se stává místem, kde se lidský hřích nejzřetelněji vyjevuje. Tělo svádí duši ke zlu – tedy k odvrácení od Boha a příklonu k hmotným věcem.
Zbožnost zaměřená na duši jako tu vyšší, ušlechtilejší složku člověka už nevnímá tělo jako nedílnou součást lidství, ale spíš jako zdroj pokušení. To je ovšem vůči tělu nespravedlivé. Hřích nemá své sídlo v lidské tělesnosti jako takové, takže by duše byla vinna pouze tím, že tělo nedokáže dostatečně kontrolovat. Podle Bible jsem to přece právě já, kdo hřeším, nikoli nějaká nižší složka mé existence; jsem to já, kdo rebeluje proti Bohu a staví se na jeho místo, nikoli moje „nízké pudy“.
Tělo a duše – rovnocenní partneři
Pohrdání tělesností šlo v křesťanství ruku v ruce s odmítavým postojem ke světu, dějinám a politice. Víra kroužící kolem spásy vlastní duše se stala netečnou k pozemským problémům a snahám o proměnu společenských struktur. Spása se přesunula do posmrtné oblasti a zcela se rezignovalo na očekávání příchodu Božího království do tohoto světa. Svět se proměnil v pouhé slzavé údolí, o jehož zlepšení je marné usilovat a jímž je potřeba se pouze protrpět. Smrt se naopak stala branou k pravému životu, vysvobozením z pout pozemského světa, který je zcela propadlý zlu. Takový postoj ale s biblickými obrazy posledních věcí nemá mnoho společného. Je to egoismus spásy, toužící nikoli po vysvobození tohoto světa, nýbrž z tohoto světa.
Člověk je jednotou duše a těla. Není možné jedno stavět proti druhému, ani jedno druhému nadřazovat. Církev kdysi jednostranně zdůrazňovala péči o duši a na tělo zapomínala. Dnes jsme zase svědky kultu těla. Na piedestalu je mládí, zdraví a krása. A do toho přichází umělá inteligence, která podle některých odborníků už duši má, případně v brzké budoucnosti mít bude. Jak na to odpovíme my křesťané?
Autor: Ondřej Kolář
Zdroj: časopis Český Bratr
