Věra Doušová je ředitelkou potravinové banky pro Prahu a Středočeský kraj, založené v roce 2009. Za svou celoživotní práci ve prospěch znevýhodněných lidí byla oceněna v rámci projektu Laskavec a v říjnu minulého roku se stala držitelkou druhého nejvyššího státního vyznamenání, Řádu Tomáše Garrigua Masaryka. O své práci hovoří v rozhovoru s Pavlou Hájíčkovou.
Jaký byl váš první kontakt s problematikou potravinové nejistoty a co vás motivovalo k práci v potravinové bance?
V roce 2012 jsem pracovala jako ředitelka Olivovy nadace v Říčanech. V té době jsem tam založila azylový dům pro matky s dětmi a Dům na půli cesty pro děti odcházející z dětských domovů, aby se měly kde naučit samy hospodařit. Byly tam byty, ve kterých bydlely, ale mohly si přijít pro radu, pro pomoc, velmi často chodily pro potraviny. Za nadaci jsem jezdila jako odběratel do potravinové banky v Hostivaři. Tehdy šlo o malinký sklad. Po čase jsem byla zvolena její předsedkyní, tenkrát byla Potravinová banka strašně malá a chudá firma.
Jak se to podařilo změnit?
Musela jsem shánět peníze, abych měla z čeho platit dva řidiče a jednoho skladníka, žádala jsem o desítky grantů. Asi po třech letech se mi ozval jeden velký donátor, který říkal, že mě sleduje, líbí se mu moje činnost a nabídl mi finanční pomoc. Celou věc si představoval tak, že první rok mi dá nejvíc peněz, druhý rok méně, třetí rok ještě méně a pak že už budeme tak velká firma, že bude potřeba požádat o pomoc stát. A opravdu to tak bylo.
Můžete nám přiblížit typického příjemce potravinové pomoci a to, jakým způsobem poskytujete podporu potřebným?
Zaprvé se jedná především o organizace – o ty veliké, jako jsou Charita, Naděje, Armáda spásy, Červený kříž, ale i o desítky malých. Od rána až do poledne svážíme potraviny z obchodů a organizace si sem pro ně jednou týdně jezdí.
Další skupinou jsou jednotlivci, například osamělí senioři, vdovy, vdovci. Sídlíme v Praze, kde jsou sice poměrně vysoké důchody, ale životní náklady vyšší. Další skupinou jsou matky nebo otcové samoživitelé. Samoživitelé nemají možnost vytvářet si nějaké úspory a nemohou překlenout měsíc, než jim přijde dávka, která je často opožděná.
Když začala válka na Ukrajině, přicházely k nám také tisíce ukrajinských žen, uprchlic. Těm jsme pomáhali i shánět zaměstnání – kopírovali jsme inzeráty s nabídkami a všechny ženy, které k nám chodily, si do třech měsíců našly práci. Takže teď dáváme jen Ukrajincům, kteří mají nějaký hendikep, seniorům a matkám s dětmi do tří let.
Co obsahují potravinové tašky a kolik jich děláte týdně?
Všechny tašky obsahují stejné druhy potravin, např. rýži, těstoviny, čaj a tak dále. Dáváme do nich prostě to, co máme, podle seznamu. Děláme jich 12 tisíc týdně. Někteří lidé se ale zlobí, že chtějí něco jiného, a stěžují si, že to není dost dobré.
Vyskytl se v souvislosti s touto praxí v minulosti nějaký větší problém?
Ano. Za covidu se po dobu asi tří týdnů nevydávala žádná potvrzení. Bylo to způsobeno přechodem na home office a nutností zaběhnout agendu. V té době mi zavolali z magistrátu, že nám schválili dotaci, a současně řekli starostům, aby posílali lidi do potravinové banky pro tašku, ale že to bude chvíli bez doporučení a že máme dát každému, kdo přijde. Do té doby jsme měli zhruba 200 lidí, kteří chodili pravidelně pro potraviny. V den, kdy to vyhlásili, přišlo dva tisíce lidí. My jsme všichni nechali vší práce a jen dělali a vozili tašky na výdejní místo.
Pro kterou skupinu lidí je získávání pomoci složité?
Pro osoby s psychickým onemocněním. Pro ty je to těžší než třeba pro fyzicky postižené. Máme dva dlouhodobé klienty. Oba mají sociální fobii. Sice mají o jídlo zájem, ale kvůli svému hendikepu nemohou vyjít z domu. Pak jednoho dne přijdou, dostanou tašku a půlku potravin vyndají kvůli chemikáliím, které podle nich obsahují, a to oni nejedí. Někdy si z celé tašky vezmou jen pytlík rýže. Zeleninu a ovoce si také berou, ale jinak nic. To jsou opravdu chudáci, těm se žije těžce.
Které potraviny jsou nejžádanější a jak se snažíte zajistit dostatečnou rozmanitost distribuovaných potravin?
Jsme závislí na tom, které potraviny dostáváme z řetězců. Každé ráno od nás vyjede devět dodávek do všech řetězců a naveze všechno, co se včera neprodalo. A to jsou z 90 procent čerstvé věci. Pečivo, ovoce, zelenina, mléčné výrobky, které bychom měli udat co nejdříve, aby se nezkazily. Ale klienti chtějí nejvíc trvanlivé věci. Těstoviny, rýži, olej, cukr, uzeniny, maso. Maso však z hygienických důvodů nesmíme dávat. Trvanlivé potraviny jsou také problém, protože jich z řetězců nechodí tolik. Proto jsou dvakrát v roce celorepublikové potravinové sbírky, kde prosíme veřejnost o darování pouze trvanlivých věcí.
Když se v průběhu roku stane, že něco dochází, žádáme o pomoc veřejnost přes facebookovou stránku Potravinová banka Praha: Dáváme jídlu druhou šanci. Když je situace kritická, dám na stránky prosbu, aby lidé přinesli to, co chybí, a musím říct, že na to slyší. Chodí i celé party, např. piloti z Kbel, kteří pravidelně jezdí v zelených džípech, nebo Hasiči Nebušice, to jsou naši dlouhodobí podporovatelé, přijedou červeným hasičským autem a mají ho plné potravin. Přijíždějí i školy, rodiny s dětmi. To pomáhá, protože tím překleneme období do další sbírky. Nejbližší se bude konat 13. dubna.
Proč jste se rozhodli vybudovat komunitní kuchyni a jakou roli hraje ve vaší práci?
Máme přebytky pečiva, ovoce a zeleniny. Pokud nejsou pořádně zabalené, jen třeba naházené v banánových krabicích, nemůžeme je dát lidem. Berou si je farmáři, takže jimi neplýtváme. Ale u ovoce a zeleniny se stane, že ho dostaneme obrovské množství, které zbývá – hlavně v pátek odpoledne, kdy většinou nikdo z organizací nepřijede. Aby se to do pondělka nezkazilo, je potřeba to nějak zpracovat. Tak jsme si řekli, že z nich budeme dělat marmelády, kompoty, šťávy, kečupy, nakládanou zeleninu. Založili jsme sociální podnik Kuchyně a zaměstnali čtyři nezaměstnané, ohrožené nebo sociálně vyloučené. Součástí Kuchyně je také vaření obědů pro seniory v okolí. Domluvili jsme se se starosty z okolních vesnic, aby nám dali tipy na lidi, kteří už si sami nezvládnou nakupovat, a nabídli jsme zlevněné obědy s dovážkou až do bytu.
Jakým způsobem podporuje potravinová banka lidi v nouzi kromě distribuce potravin? Můžete zmínit některé konkrétní aktivity, kurzy nebo programy?
Chodí k nám firmy na teambuildingy, my je necháme dělat tašky, třídit potraviny a pak jim děláme přednášky o tom, jak plýtvání negativně ovlivňuje životní prostředí a jak bychom tomu měli předcházet. Většina lidí si myslí, že plýtvají nejvíce výrobci, dovozci nebo sklady, ale nejvíce plýtvají spotřebitelé. Průměrný spotřebitel vyhodí zhruba 30 procent toho, co nakoupí.
Můžete popsat nějaký konkrétní příběh nebo situaci, která vás během vaší práce v potravinové bance ovlivnila?
Když začala válka na Ukrajině, tak mi zavolala paní hejtmanka Pecková, že se rozhodla pomoci českým krajanům z Ukrajiny dostat se do Čech. Vypravila autobusy, ale potřebovala od nás připravit jídlo na cestu. S mým skvělým týmem se nám povedlo zásobit jídlem několik desítek autobusů. V jednom autobusu máte 55 míst, tak si zkuste představit, kolik to bylo balíčků. Některé autobusy vyjížděly třeba v sobotu v pět ráno, takže jsme dělali balíčky pro matky s dětmi na 24 hodin, v práci jsme byli celou noc. Chodili nám pomáhat i rodinní příslušníci. Měla jsem velkou radost z toho, jak se všichni spojili a pomáhali, a stále to probíhalo v atmosféře nadšení od všech zúčastněných. Byla to práce navíc, ale bylo vidět, že lidi jsou ochotní pracovat pro druhé, a to bylo super.
Co byste poradila lidem, kteří se chtějí zapojit do dobrovolnické činnosti?
Většina velkých firem zavedla, že jeden den v roce mohou zaměstnanci zajít pracovat do nějaké neziskovky a bude jim to počítáno, jako by byli v práci. Takže sem běžně chodí zaměstnanci firem, jako jsou např. Tesco, Komerční banka, Nestlé a další. Zvlášť kolem potravinové sbírky pomáhají třídit, což je pro nás obrovská pomoc. Pokud někdo chce pomoci materiálně, tak je úplně nejlepší, když koupí něco trvanlivého a přinese to ve všední den od 7 do 15. V neděli jen po domluvě. Lidé radši dávají konkrétní věc než peníze, protože jsou si tak jistější, že jejich daru nikdo nezneužije.
Kde se mohou dobrovolníci hlásit?
Přes webové stránky nebo přes Facebook.
