Na oddělení rehabilitační nemocnice potkávám různé typy pacientů – od nespokojených, kteří nechápou, proč právě je potkala nespravedlnost nemoci, až po ty, kteří mě i přes svůj těžký osud obohacují. Mezi nimi si často kladu otázku: Jakým pacientem budu já sám? A jak si ve společnosti, která chce od života možná až příliš, zachovat realistické očekávání a lidskou důstojnost?
Při cestách po svém oddělení v rehabilitační nemocnici si povídám s lidmi a setkávám se s několika typy pacientů nebo jejich kombinacemi. Nikoho nesoudím, jen naslouchám. Spektrum pacientů sahá od nespokojených, kteří ode mě chtějí vědět, proč se právě jim děje taková nespravedlnost, proč je vše bolí, nemohou chodit a nikdo se jim nevěnuje dostatečně, až po ty, kteří mě vítají s úsměvem, postupně mě pouštějí do svých příběhů, a od jejichž lůžek odcházím spíše já obohacen. Takových lidí však ubývá. Jsou to většinou ti, kteří prošli bídou a bolestí válek, chudoby a životních potíží. Asi očekáváte, že napíšu, že mezi těmito krajnostmi nehraje křesťanské vyznání žádnou roli. Věřící jsou skutečně na obou koncích spektra.
A pokud někdo předpokládá, že se pacienty snažím ovlivňovat – že jsem přece kaplan –, právě tohle nedělám. Byla by to zbytečná práce. Když je ovlivní sám Pán Bůh, hluboce se před ním pokloním, ale žádnou zvláštní zásluhu si nepřipisuji. Spíš se při těchto rozhovorech ptám sám sebe: Jaký jsem a jaký budu pacient já?
Sanitáři a sestry by rádi, abych mluvil do duše všem, a zvláště příbuzným – hlavně dětem ve věku kolem čtyřiceti či padesáti, kterým připadá, že rodiče zestárli moc rychle a že babička by se po odchodu dědečka měla ještě zvednout (nebo naopak). Děti chtějí po seniorech, aby rehabilitovali, honí je po chodbě s chodítkem či o holích sem a tam. Nedochází jim, že toho chtějí příliš. Staroušek pak smutně zvedá oči, večer je zcela vyčerpán a druhý den se na rehabilitaci netěší. Děti to myslí dobře – chtějí, aby byli rodiče samostatní. Za skutečné hvězdy jsou tu ti potomci, kteří si změní pracovní dobu, aby byli každý večer u maminky. Každý večer, podotýkám! A právě na těch dětech na první pohled vidím, že jsou už také téměř pacienty – nevyspalí, zchvácení.
Staroušci by samozřejmě také chtěli, aby vše klapalo naplno. Když leží v nemocnici už sedmý měsíc a je jasné, že rodina všechno nestíhá, vnímají své dlouhé léčení buď jako svou chybu, nebo jako nespravedlnost od ostatních. Lehce si najdou viníka. Pacienti se často zlobí a chtějí zemřít, když se nezvednou během čtyř týdnů natolik, aby mohli zpět ke kytičkám, vyběhnout na verandu, vyvenčit psa nebo pokleknout k záhonkům. Jiní přicházejí s vírou v zázrak od jehliček – že jim dorostou nervy –, a vy pak nevíte, kam s očima. Lidé toho často chtějí příliš najednou. A tak většinou mlčím, pozoruji a modlím se.
Nejde ale jen o komunitu starších nemocných. Nezmínil jsem ty mladší, kteří si jen vyměnili kloub a za pár dní odcházejí domů. Jsou kolem mě i mladí lidé, kteří nejsou spokojeni. Bojí se začít vztah s partnerem nebo partnerkou, kteří nejsou úplně ideální. Chtějí pro začátek vyšší střední úroveň bydlení a práci, která je baví. Začít na dvou bedničkách odmítají, to prý je pod jejich důstojnost. A vyprávět jim o nařízené práci s mnoha omezeními při převýchově za minulého režimu, to je pro ně pohádka.
Také partnerský život má dnes vysoké nároky. Doprovázím vdovu v raném důchodovém věku, která vůbec nepředpokládala samotu. Manžel za ní pravidelně přijížděl do Prahy z pohraničí, kde měli druhý dům. Miloval ji a ona jeho. Jejich čtvrteční večerní setkání u kávy a společná noc jí najednou strašně chybí. Ona je tu proto, že pečuje o svou nemocnou maminku. Přijali, že život není snadný. Lidé okolo si myslí, že zvolili oddělený život, protože byli unavení. Vůbec ne – jen se naučili chtít pouze to možné.
Před časem mi kolegyně ve středním věku sdělila, že je třeba „nakoupit muže“. Dala si ruce v bok a pevně se postavila na chodbě, nohy mírně rozkročené, a představila své řešení. Je socioložka a zkoumá postavení žen. Muži, nejen za mořem, totiž přijali představu, že je ohrožuje péče o slabší, ženy s dětmi, nemocné a jinak orientované. Chtějí zase více, chtějí svou zemi opět „velkou“. U nás to není tolik vidět, ale výrazně mužská komunita, která dominuje rozhodování v zastupitelských sborech, ji děsí. Nic u nás nepřipomíná třeba rakouský parlament, kde je ve Spolkové radě dvacet sedm žen ze šedesáti, navíc mladších padesáti let. Pro socioložku byla vrcholem volební reklama jednoho našeho politického uskupení, kde jsou během minuty jen dvě ženy – jedna se mihne v ilustraci a druhá žena se zatnutými rty dokonale zapadá mezi muže. Pouštím si tu reklamu stále dokola.
Ženy nechtějí mnoho, říkají odhodlaně – chtějí jen rozumnou míru. Giovanna Lauro z americké sociologické agentury Equimundo k tomu říká: „Když muži vystupují jako spojenci, pracoviště a společnosti se stávají inovativnějšími, produktivnějšími a starostlivějšími.“
Její kolega Hardy Merriman, odborník na studie autoritářství, říká: „Je třeba hledat právě ty maličkosti, které nakonec hýbou skutečnou mocí. Jsou to překvapivé detaily, jemné drobnosti, které mohou pomoci zachovat demokracii. Musíme vytvářet sítě spolupráce a udržovat je živé.“
A právě tohle bude pro nás, křesťany, možná nejtěžší: alespoň na chvíli se chovat neideologicky. Myslím, že přesně tak jsme to kdysi vyzkoušeli během Charty 77.
