S Janem Máhrikem jsme si povídali o komunitě a o tom, proč je důležitá pro současného člověka. I v dnešní individualistické společnosti je to důležité téma. Je aktuální o to víc, že mnozí z nás během pandemie prožívali nedobrovolnou sociální izolaci. Pro Jančiho je téma komunity významné jak v osobní rovině, tak i v životě jejich církevního společenství.
Proč komunita?
Nemohu jinak, být kazatelem pro mě znamená rozvíjet komunitu. Někdo by řekl, že kazatel je ten, kdo káže Boží Slovo. Možná v nějakém americkém kontextu, kde mohou mít 20 zaměstnanců, kteří si rozdělí úkoly, ale v realitě naší církve na Slovensku být kazatelem znamená také rozvíjet komunitu.
Zároveň je to i moje teologické přesvědčení, že křesťan žije své křesťanství v komunitě s druhými. Křesťan-samotář, sám za sebe, je v určitém slova smyslu oxymoron. Proto je komunita pro mě bytostně důležitá.
Má otázka komunity přesah i mimo církev?
Určitě. Myslím, že už Aristoteles mluvil o tom, že člověk je společenský tvor. Angličané to pojmenovávají jako social animal. Kamkoliv se člověk podívá, nemůže ignorovat skutečnost, že člověk je sociální bytost, a potřebuje se neustále seskupovat.
Jsou různé výzkumy, které ukazují, že zdraví člověka ovlivňuje to, zda žije sám nebo ve skupině. Jedním ze zjištění bylo například to, že člověk žijící v komunitě má lepší imunitu. Tak například jeden výzkum hovoří o tom, jak jsou lidé žijící v komunitách odolnější vůči chřipce. Jiný mluví o tom, jak lidé, kteří žili izolovaný život, měli navzdory dobrým zdravotním návykům kratší život, a naopak lidé, kteří žili v silných vztazích, měli navzdory špatným zdravotním návykům delší život. John Ortberg to vyjádřil stručně takto: “Raději jíst sladkosti v partě, než sám brokolici.”
V současné společnosti roste individualismus a spíše se propaguje seberealizace na úkor většího celku. Myslíš si, že v dnešní době lidé ještě komunitu potřebují?
Určitě. Tam je jen jedna odpověď – ano. V čem je dobrá komunita? Vlastně v tom je položena i další dobrá otázka: v čem spočívá krize komunity? Čistě teologicky, kdybych na to odpověděl, tak hned v prvních kapitolách Bible je napsáno, že není dobré, aby byl člověk sám… (Genesis 2:18) A to není vyjádření, které se přímo vztahuje na stvoření Evy, ale je to primárně ontologické tvrzení o povaze člověka, který, ať už si to přizná nebo ne, je vztahová bytost.
Jinými slovy řečeno: růst a význam člověka se řeší ve vztazích. Člověk je definován vztahy. My neumíme bez nich být. Neumíme se bez nich definovat. A neumíme bez nich růst. Byly dělány experimenty, kdy měly novorozené děti zajištěny všechny své fyziologické potřeby jako jídlo, teplo, oblečení, hygienu, ale ti, co se o ně starali, s nimi nemohli mluvit ani dotýkat kromě nezbytných úkonů. Mnohé takové děti buď zemřely nebo měli trvalé následky ve formě psychické deprivace.
Otázka komunity přirozeně souvisí s otázkou vztahů …
Neumíme žít bez vztahů. Otázkou je, jaké typy vztahů rozvíjíme, jak velké komunity rozvíjíme, jak jsme v tom cílevědomí, ale neumíme bez nich být. Mně to přijde tak samozřejmé, že tu ani není, co řešit. Tak jako člověk potřebuje dýchat, podobně potřebuje komunity.
Zajímavou otázkou ovšem je to, které komunity třeba tvořit v otázkách víry. Zda člověk může žít víru sám, či na to potřebuje komunitu…? Invidualismus se podepisuje na tom, že je pak oslabená míra závazku, kterou chceme komukoliv dát. Dělám jen to, co mi vyhovuje. Život v komunitě není lehký, v jistém smyslu jde proti naší sobecké přirozenosti. Lidé, kterými se obklopujeme, určují směrování a kvalitu našich životů.
Jak by jsi motivoval individualistu, aby se zapojil do nějaké komunity?
Komunita je skupina lidí, které něco spojuje. Tím pádem je člověk vždy definován jako součást komunity, například komunity Slováků žijících v Chicagu. Když zde mluvím o komunitě, mluvím o takové, která se svým charakterem podobá spíše rodině, tedy taková, která má na můj život zásadní vliv.
Motivace k tomu, abych někoho pozval do takové komunity je to, že existuje populární myšlenka, že v životě se stanu tím, kým se rozhodnu být. Budu tím, kým chci. A to je omyl, protože v raném stádiu života se staneš tím, kým tě udělala tvá rodina, a v pozdějších stádiích života se stáváš tím, kým tě udělali tví přátelé.
Je vliv komunity skutečně tak významný?
Judith Harris v knize The Nurture Assumption přišla s kontroverzním tvrzením, podle kterého vrstevníci mají na člověka větší vliv než rodina. Tato tvrzení měla jako psycholožka podložené. Doposud jsme tvrdili, že rodina má na člověka nejsilnější vliv. A ona například prezentovala výzkum, kde 300 adoptovaných dětí dali do různých rodin a ukázali, jak velmi byli ovlivněni spíše prostředím vrstevníků, než rodinou, ve které vyrůstali. Zkrátka platí, že kým se obklopuješ, takovým se stáváš.
Kdybychom přemýšleli nad našimi příběhy víry, nebo prostě svými osobními příběhy, tak za každým naším příběhem najdeme nějaké jméno. Skoro nic z toho, co jsme, nevzniklo ve vakuu, ale ve vztahu k nějakému člověku.
Já jsem se stal fanouškem Manchester United díky otmu, že jsme s rodinou rok mého dětství strávili v Anglii. Když jsem přišel do školy, jedna z prvních otázek byla, kterému týmu fandím? To se ptají Angličané – jak se máš a kterému týmu fandíš? Já jsem nevěděl, kterému týmu mám fandit, tak jsem si nejdřív myslel, že budu fandit FC Liverpoolu, neboť všichni moji spolužáci měli rádi Liverpool. A pak mi někdo koupil tričko Manchester United, tak jsem začal nosit to tričko a začal jsem i tomuto klubu fandit. Od té doby jsem byl věrný fanoušek Manchesteru.
Jsme součtem vlivů lidí na náš život. Tak proto si myslím, že to, co potřebujeme, je patřit do nějaké smysluplné komunity. Pokud nás má někdo v životě ovlivňovat, tak bychom měli chtít, aby nás ovlivňovala skupina lidí, kterým věříme a kteří nás posouvají vpřed. Lidé, kterými se obklopujeme, určují směrování a kvalitu našich životů.
Když tolik zdůrazňujeme význam blízkých lidí, nezbavujeme se tím odpovědnosti za to, kým jsme?
To je jistě samostatná téma. Samozřejmě, že je moje odpovědnost, kým se obklopuji. Velmi zásadní je, čí vliv ve svém životě odmítnu. Ale i tak nedokážu ignorovat skutečnost, že v té chvíli se stal jménem v mém příběhu. Moji rodiče při výchově velice řešili, s kým se stýkám. Zařídili například, abych neseděl se spolužáky, kteří na mě měli špatný vliv.
Co dalšího způsobuje krizi komunity?
Když mluvíme o krizi komunit, tam vidím jako problém nesoustředěnost. Jsme spolu, ale nejsme přítomni ve svých životech. V rodinách dnes zcela absentuje čas společného jídla. Dokážeme být v téže domácnosti, ale každý při jiné obrazovce, a tak nemáme komunitu, společenství. Na jedné straně můžeme říci, že jsme rodina, a tudíž jsme i komunita, ale pak vyvstává otázka, jaká je kvalita naší komunity?
Krize dnešní doby není až tak v tom, že bychom neměli žádné komunity, neboť my už jsme v komunitách. Otázka je, jak kvalitní jsou, jak trvanlivé jsou, jak dlouho nám vydrží pobyt v jedné komunitě, než ji vyměníme. Když už jsme v komunitě, jak blízko máme k těm konkrétním lidem, jak kvalitně se naše životy prolínají? Chceme stihnout všechno a zároveň nestíháme nic. Poslední roky se rozšiřuje fenomén, že se člověk na sociální síti přihlásí na čtyři akce najednou a na každou přijde tak na 30 minut. Kde je vlastně ten člověk opravdu přítomen, kam patří?
Dalším problémem současnosti, který podkopává tvorbu kvalitních komunit, je neochota omezit sám sebe. Pobyt v komunitě, nebo v jakémkoliv vztahu, je funkční pouze tehdy, když se dobrovolně omezím, když si řeknu, že ne všechno, na co mám nárok, si budu nárokovat. To je jediný způsob jak dokáže komunita dlouhodobě fungovat. Cesta přes dobrovolné omezení se je dnes velmi komplikovaná. Mimochodem, je to jediný způsob jak přežijeme jako lidstvo, tedy globální komunita – jen když se dokážeme dobrovolně omezit.
Myslíš to tak, že vyspělý svět potřebuje omezit svou spotřebu, aby komunita lidstva mohla celosvětově smysluplně fungovat?
Ano, je to velké téma a dnes vidíme, že je to i globální problém. Takže prvním problémem byla nesoustředěnost, druhým neochota omezit sám sebe a třetím to, že budvat komunitu je pro nás něco nepřirozeného.
Spíše usilujeme o vztahy, které naplňují naše potřeby. Není nám zcela přirozené vytvářet takové smysluplné vztahy, kde i já naplňuji potřeby druhého člověka. Protože být s lidmi je komplikované. Zabírá to hodně času, navíc být v komunitě není efektivní hned ale až z dlouhodobého měřítka.
A tady bych to podpořil takovým seznamem, který jsem sebral z knihy How people change, kterou napsal Paul Tripp a Timothy Lane. Člověk si může podle toho posoudit, zda nějaký ten bod není pravda i o něm. Je tam 8 bodů, které demonstrují to, že člověku není úplně přirozené vstupovat do kvalitních vztahů.
- Zaneprázdněnost života – vztahy vzdálené a zběžné, povrchní. Otázka je, zda to platí o mně? Mám zaneprázdněný život a vztahy mám jen vzdálené a zběžné?
- Vztahy jsou postaveny na aktivitách a radosti – setkáme se pouze tehdy, když něco děláme. Jednoho kamaráda jsem zval na rozhovor a dlouho, dlouho jsem ho zval, a on říká: “Dobře, víš co, ale musíme přitom bruslit, … nebo něco dělat … musíme využít ten čas.” A já mu říkám: “Víš, rád půjdu s tebou bruslit, ale úplně rád si s tebou jen sednu na kávu a strávím s tebou 30 minut, i když zdánlivě jsou pro tebe neefektivní, ale budeme 30 minut spolu.” To je ten druhý bod, že chceme mít společné aktivity.
- Vědomě se vyhýbáme vztahům, protože jsou příliš komplikované, až strašidelné. Vztahy opravdu jsou komplikované. A tak se jim raději vyhneme a máme svůj klid.
- Je pohodlnější formální účast na církevním programu, bez skutečného propojení s lidmi. Opět, jednodušší je přijít a ukroutit si svůj seznam povinností, než se trápit s komplikovanými povahami.
- Je jednodušší sloužit druhým, než nechat druhé sloužit mně. Jsou lidé, o kterých platí, že jednosměrně slouží druhým a nedovolí, aby jim bylo poslouženo, neboť by cítili závazek.
- Vztahy máme zaměřené na sebe, kde pouze přijímáme a nedáváme.
- Existuje nyní takový nezávislý přístup – jen já a Bůh, společenství nepotřebuji.
- Teologie zaměněna za vztah – poznání Boha jako studijní život. Pleteme si, že patříme do církve se studiem na vysoké škole. Do církve chodíme studovat Bibli, studovat Boží slovo, ale nechceme se až tak s těmi lidmi zabývat. Pokud lidé jsou to, na čem Bohu záleží, že přišel za ně zemřít, tak potom to nedává smysl, že nemilujeme to, co Bůh miluje nejvíce.
Takto poukazují tito autoři na to, že vztahy jsou dnes velmi složité. V další části si budeme povídat o tom, jak komunitu prakticky budovat.
Janči Máhrik – Při studiu počítačového inženýrství na Žilinské univerzitě absolvoval biblickou školu na Moore Theological College, Sydney (Austrálie). Janči je pověřen zakládáním a vedením nové církevní komunity Církve bratrské – Za kostolom v Žilině. Je ženatý a má 2 děti.
Ptal se: Ondrej Kolárovský
Zdroj: Idea-List
Foto: unsplash/Rémi Walle
