Za největší problém svého života má sousedka, kouzelná stará dáma, považuje skutečnost, že se nudí. Cítí se stará na to, aby začínala nové věci. Škoda, že nezačínala, když jí bylo o dvacet méně.
Naší sousedce bude letos osmdesát sedm let. Až donedávna svou energií a výkonností zahanbovala osoby o generaci mladší. Málokdo jí stačil. Neustále byla v pohybu, obhospodařovala několik zahrad, uklízela dům. Po osmdesátce jí sil začalo ubývat a už toho tolik nezvládala, poslední dva roky si stěžuje na to, že ji ledacos pobolívá, nechutná jí, do ničeho se jí už nechce, že zkrátka nemůže.
To ale není to nejhorší. Za největší problém svého života má sousedka považuje skutečnost, že se nudí. Moje sousedka neplete, neháčkuje, nevyšívá. Nenavykla si číst nic náročnějšího a teď jí to už nejde. Vyměňuje si se sousedkami, přibližně stejně starými dámami v domě Blesk a podobné čtivo. To ji na dlouho nezabaví. Nikdy v životě nebyla sama v kavárně, v galerii, v kině nebo v divadle. Jejího manžela to nezajímalo a sama tam jít nechtěla. Nemá žádnou kamarádku, se kterou by tato místa mohla navštívit. Nemá vlastně žádnou kamarádku.
Moje sousedka není asociální žena, ale přátelství nepěstuje. Ještě před těmi dvěma třemi lety mi tvrdila, že raději pracuje na zahradě, než aby chodila po kavárnách. Musím v závorce podotknout, že moje sousedka se podobá mé mamince. Není zahradnicí, která by tvořila zahradu, je zahradnicí, která v zahradě uklízí. V létě, kdy venku po dvoře běhají děti, je to snazší. Přibírají ji do své komunikace, do svých her. Může děti pozorovat a to je vždycky zábavné.
Ale v zimě? Čas se hrozně vleče. Pravidelně u nás zvonívá a žádá mě, abych si k ní šla prohlédnout fotky pravnoučat, abych obdivovala rozkvetlou orchidej nebo vánoční kaktus. Potřebuje, abych jí půjčila něco hezkého na čtení nebo jí pomohla něco nastavit na mobilním telefonu. Má strašně dlouhou chvíli. Marně pro ni vymýšlím nějakou zábavu. Do ničeho nového se jí už nechce.
Postěžovala jsem si v telefonu své dceři, že už nevím, co bych paní sousedce mohla nabídnout, a moje milovaná mě politovala. Chvíli jsme si povídaly, pak však vystřelila otázku: „A co budeš dělat ty, maminko, až ti bude osmdesát?“ Zarazilo mě to. „No co bych dělala? To, co pořád, to, co mám ráda,“ odpovídala jsem trochu zmateně. „A nebudeš se nudit?“ naléhala dcera. Zasmála jsem se. „Myslím, že ne. Copak mě neznáš?“ „No vlastně jo,“ odvětila dcera a připomněla, že jdeme v sobotu do divadla, abych si bruslení naplánovala na jindy. No tak řekněte…
Your point of view caught my eye and was very interesting. Thanks. I have a question for you.