Jan Amos Komenský, známý jako Učitel národů, prožil v dětství mnoho bolesti, která jej dovedla k hlubokému přemýšlení o hodnotě vzdělání. Zastával přesvědčení, že vzdělávání musí být dostupné všem a zahrnovat nejen poznání, ale i mravní a duchovní rozvoj.
Když bylo Komenskému dvanáct let, ztratil během krátkého období otce, matku a dvě sestry, patrně v důsledku moru. Jeho opatrovníci (rodina Janovy tety) zapojili Komenského do fyzické práce, na vzdělávání nebyl čas. Ve svých autobiografických poznámkách nám Komenský dává nahlédnout, že ho tato nešťastná zkušenost přinutila přemýšlet o pozitivních aspektech siroby. Jako sirotek si bolestivě, zato však velmi intenzivně uvědomil, jak drahocenné a nesamozřejmé jsou některé věci, zvláště pak kvalitní vzdělání. Když později znovu dostal příležitost chodit do školy v Přerově, byl z něj nejpilnější a nejhorlivější student ze všech. Jeho nadání rozpoznal rektor a biskup Jan Lánecký, který sirotka přijal do své rodiny jako syna. A dal mu jméno Amos.
Když Komenský dospěl, hodně o vzdělání přemýšlel. Vzdělání a výchovu považoval za středobod nápravy věcí lidských. „Takový bude příští věk, jak budou vychováni jeho příští občané,“ říká a dodává, že školy mají dětem posloužit jako „dílny lidskosti“. Komenský neúnavně opakuje trojici pojmů „omnes, omnia, omnino“, která vyjadřuje, 1) že je třeba, aby byl vzděláván „každý člověk“ (omnes), protože všichni lidé – muži i ženy, bohatí i chudí, bystří i pomalí – jsou stvořeni k Božímu obrazu, a mají tedy potenciál jej důstojně „zobrazovat“. 2) Aby byl tento potenciál naplněn, mají být vzděláváni „ve všem“ (omnia), co je k tomu třeba, což konkrétně znamená – být znalým věcí, být mocen věcí a užívat věci náležitě, tj. zbožně.
To – řečeno současnou pedagogickou terminologií – koresponduje s takzvanou kognitivní, volní a duchovní složkou výchovy. 3) Pojem „omnino“ vyjadřuje, že veškeré vzdělávání se má dít „všemi možnými vhodnými prostředky“, které „natura“, tj. přirozenost světa i přirozenost člověka, skýtá. Svět je totiž škola. Mezi „naturou“ (světa) a „náturou“ (člověka) panuje harmonie – svět je makrokosmos, člověk mikrokosmos. Bude-li vychovatel pozorně naslouchat přírodě, objeví vše, co potřebuje k výchovnému působení.
Komenský také často hovoří o výchově jako o umění (ars). Jde o specifickou a jemnou dovednost nakládat s věcmi v souladu s jejich přirozenou povahou, nekřivit je, nečinit násilí jejich podstatě, neužívat je špatně (abusus). Například řeč má být užívána ke sdělování pravdy, nikoli k obelhávání bližního. Nebo oheň k zahřátí domu, nikoli k válce. Zpěv k oslavě Boží, nikoli k pohaně apod. Tento motiv má pronikavé důsledky pro výchovné zacházení s člověkem. Jedná se o zásadní předpoklad, že bytí má řád a že tento řád je harmonický. „Umělá“ (ve smyslu umná) práce vychovatele spočívá v uvádění člověka (dítěte) do tohoto řádu. A to se pochopitelně nemůže a nesmí dít násilnou cestou, a to přesto, že člověk trpí samosvojným sklonem „rušivě vystupovat z řádu bytí“, tj. být neřádem. Odtud slavné motto, které Komenský vepsal na titulní stranu jednoho ze svých děl: „Omnia sponte fluant, absit violentia rebus.“ (Nechť vše plyne přirozeně a bez násilného působení.)
Hodně dnes přemýšlíme, jaká škola a vzdělání má budoucnost. Komenský by řekl, že taková, která rozvíjí „celého člověka“. Úkolem školy není pouze příprava na budoucí zaměstnání, ale především rozvoj lidství. Člověk vzdělaný je člověk učený, mravný a zbožný. Učenost bez mravů je nebezpečná pro společnost. A učenost bez zbožnosti je nebezpečná dokonce smrtelně – z hlediska věčnosti. Škola pomáhá člověku stát se tím, kým má být – Imago dei. Rozvíjí celistvě všechny složky lidství – poznávací, morální i duchovní. Vyvádí člověka ze sebestředné samosvojnosti a uvádí ho do harmonie s celkem – s přírodou i s lidmi. Vzdělaný je ten, kdo ví, co je dobré, chce dobré a dělá dobré, „a to i když se nikdo nedívá“.
Autor: prof. Jan Hábl
Zdroj: Časopis Brána
