Komenský vidí krásu především v přirozenosti, v přirozeném světě, v přírodě, natuře. Natura má schopnost oslovovat a utvářet náturu člověka. „Ne bez příčiny svět řeckým jazykem KOSMOS, tj. krásný; a latinským mundus, tj. čistý, nazván jest.
Nebo všecko v něm krásné, čisté, libé a spanilé jest a krásu viditelnou neviditelného Boha maluje. Božský původ činí stvořený svět pozoruhodný. Pozorovatel je divákem, jemuž je dáno žasnout. Dívat se a divit se. Skutečnost sama hovoří skrze svou velkolepost, půvab a harmonii o božském rozvrhu a moudrém řízení. Člověk je doslova zván, aby vstoupil jako herec na jeviště divadla světa a účastnil se příběhu napsaného autorem-stvořitelem. Jde o to hrát svou roli dobře, pravdivě a krásně.
Bylo by ale chybou vyvozovat, že vznešenost tvorstva vedla Komenského k romantizaci lidské povahy. V dochovaném výtahu z druhé knihy Divadla Komenský píše o „porušení, zavedení a zamotání člověka a všechněch věcí jeho, na duši i na těle“. Krása i ošklivost mají zvláštní moc. Kdo se jich často dotýká nebo účastní, toho proměňují. S člověkem a krásou je to tedy složité. Vypadá to, že má objektivní i subjektivní rozměr. Umíme ji vnímat, umíme ji obdivovat – i když každý jinak. Zahlédneme-li krásný východ slunce nebo vodopád, neubráníme se úžasu.
Moderní relativista řekne, že výrok „toto je krásné“ vypovídá pouze o našich subjektivních pocitech, které nemají s objektivní skutečností nic společného. Komenský neznal takový subjektivizmus. Je dědicem tradice, která vnímala krásu jako skutečnou, reálnou, objektivní, popravdě na člověku nezávislou. Krása je krásná o sobě. Vodopád by byl krásný, i kdybych to – já subjekt – nedokázal ocenit. Je krásný nejen v mé hlavě, ale skutečně. „Nevidí-li, kdo té krásy v světě, ten málo vidí,“ říká Komenský jednoznačně.
Fascinující navíc je, že kromě vnímání či oceňování umíme krásu také tvořit, a to opět krásu skutečnou. Dech beroucí, pravdivou, silnou, dojemnou, originální – ať už jde o hudbu, poezii, architekturu, sochu či malbu. Ale – „ach jaká bída“, vzdychá Komenský – umíme ji též kazit, znetvořit, vyprodukovat hnus, ošklivost, ohavnost, šerednost a to opět objektivně. Umíme tvořit krásu, která proměňuje všechny zúčastněné k lepšímu, povznáší, naplňuje, rozradostňuje... Ale též tvoříme ohyzdnosti, které kazí a korumpují oči, mysl, srdce i charakter. Stručně řečeno, jakkoli se asi vždy budeme lišit v našem subjektivním vnímání, některé věci jsou skutečně krásné a jiné skutečně ošklivé.
Že si nevíme rady s definicí, nepřekvapuje vzhledem k povaze krásy. S Platonem, Aristotelem i Komenským tušíme, že je-li co krásné, je to nesnadné, protože krása má určitá pravidla, řád, harmonii, proporci, míru – ať už v barvě, rytmu nebo tvaru, a ty je potřeba správně vystihnout. Ale pojem krásy jako takový je nám hádankou. Protože krása je božská, jak říká Komenský, není v lidských silách ji definovat. Je-li božská, není divu, že se vymyká jakémukoli exaktnímu výměru. Jak také vystihnout krásu o sobě, všechny její varianty, podoby a tváře? „Všechny krásy světa“, jak praví básník. Neumíme ji vystihnout ve své celistvosti, a přece – když se nám zjeví v nějakém konkrétním ztělesnění – žena, oř, Ferrari – poznáme ji. Dokonce rozeznáme od kýče, to jest od její falešné náhražky. Pravé umění tedy začíná úžasem a pokorou před majestátem krásy, který společně s dobrem a pravdou tvoří triádu Božích atributů.
Autor: prof. Jan Hábl
Zdroj: Časopis Brána
