Jíst, meditovat, milovat jako mantra dnešního světa

Mediální svět i současné filmy a nekonečné seriály počítají s meditací jako s životním stylem. Je cool, dobře vypadá a zdá se, že dotyčnému v něčem opravdu pomáhá. Skoro nikdy v souvislosti s ní ale nezazní slovo Bůh, spiritualita nebo víra.

V mnoha časopisech, filmech a reklamách se objevuje motiv meditace. Člověk se obleče do hezkých věcí, dobře si zacvičí, dobře se nají a má-li čas, zařadí občas nakonec ještě meditaci. Lidé sedí na jógové podložce, na sedadle svého nového auta, v kanceláři s výhledem na moře nebo na město, mají zavřené oči a meditují. Skoro nikdy v této souvislosti ale nezazní slovo Bůh, spiritualita nebo víra. Středem své meditace jsou oni sami. Meditace je tu součástí zdravého a aktivního životního stylu. Je cool, dobře vypadá a zdá se, že dotyčnému v něčem opravdu pomáhá.

Novodobá praxe katolické církve týkající se meditace a jiných forem duchovního cvičení je stále spíš v počátcích. Sází zejména na tradici náboženských poutí, které mají v českých podmínkách své místo a tradici. Kdyby se na ně dnes vydaly naše praprababičky, připadaly by si ve svém živlu. Knihy o křesťanské meditaci, kontemplaci a spiritualitě jsou v našem prostředí spíš převzaté a vycházejí v drobných nákladech. Velké postavy spirituálního či mystického života minulosti i současnosti patří do reálného života církve jen okrajově a myslím, že i ostatní církve vedle římskokatolické na tom nebudou jinak. Přetrvává určitá ostražitost týkající se meditačních technik a postupů. Sám pojem meditace si stále nese negativní nádech čehosi východního, nesrozumitelného a s křesťanstvím nekompatibilního.

Meditace tak, jak se o ní píše v lifestylových časopisech, je skoro vždycky spjata s indickým kulturním okruhem. Ani soft-hollywoodský buddhismus u nás však příliš nezakořenil. Asi největší úspěch u nás zažila meditace s legendárními učiteli manžely Tomášovými, jejichž přednášky byly po roce 1989 velmi populární. Četnost tohoto fenoménu ve společnosti, která se považuje spíš za sekulární, je v něčem pozoruhodná. Zdá se, že hlad po duchovních prožitcích tu i třicet let po sametové revoluci trvá, a to i přes výstřelky různých duchovních guruů, kteří své duchovní učení v první řadě monetizovali a inspirovali v tom i ostatní.

Meditoval Ježíš?

Když Ježíš hovoří ke svým učedníkům o modlitbě a než jim přestaví modlitbu Páně, otevřeně mluví o tom, že spektakulární formy modlitby mu nedávají smysl. Říká: „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“

Když se Ježíš modlí, chce být nejraději sám. Má rád odlehlá místa, přírodu, kousek země v závětří, kam nikdo nechodí a kde bude moci být v modlitbě nejvíc u sebe a se svým Otcem.

Jestli v něčem vidím tradici katolictví, pak je to právě respekt k intimnímu prostoru druhého člověka, který chce něco dělat sám (a přece ne sám pro sebe), na odlehlém místě (a přece ne na soukromém) a tak dlouho, jak mu to bude příjemné. Je zvláštní, jak ona lifestylová meditace, ač se v ní člověk neobrací na Boha, ale do sebe, sdílí i tyhle základní podmínky – moci být na chvíli sám (se sebou), tam, kde mě nikdo neruší.

Mediální svět i současné filmy a nekonečné seriály počítají s meditací jako s životním stylem. Hrdinové filmového plátna už tolik nekouří, ale skoro pravidelně cvičí jógu, jezdí do Indonésie nebo šplhají na Everest. Romantický film Ryana Murphyho Jíst, meditovat, milovat s Julií Roberts a Javierem Bardemem v hlavních rolích představuje příběh stojící na útěku od všednodenní rutiny. Itálie okouzlí Julii sluncem, jídlem a uvolněným životním stylem. V Indii se setká s Američanem Richardem, který jí pomůže nevzdat se v prvních dnech na její cestě za meditační praxí. Na Bali nakonec najde to, co hledá. Film, ke kterému si člověk otevře lahev vína a větší balení kapesníků, je sice trochu přehnaným, leč v mnohém reálným obrazem našich vlastních útěků a našich vlastních ponorů do sebe samých. 

Nikdy by mě nenapadlo se dívat na duchovní, tím spíš meditační praxi kohokoliv druhého skrz prsty. Výsledky, chcete-li plody, meditace jsou totiž obyčejně dobře viditelné a nelze je jen tak skrýt. Člověk se začne měnit. Začne si uvědomovat výjimečnost takových chvil. Meditace mu ukáže, že čas je vzácný a je škoda jím plýtvat. Ve východní, ale i nejlepší křesťanské tradici jde v meditaci o ztišení, o nalezení dobrého posedu či postoje a mantru / modlitbu, která může mít pět, ale také jen jedno slovo, které člověk opakuje, až se v jeden okamžik přistihne, že to slovo spíš opakuje jeho. Někdo to bývá jméno Ježíš, jindy věta z žalmu nebo evangelia. Někdo si osvojí meditační techniku dávných pouštních otců. Jiný nechává z úst sklouzávat slovo, které pro něj – v dobrém i ve zlém – hodně znamená, třeba láska.

Myslím si, že naše země potřebuje ještě hodně času, aby se proměnila – kulturně, duchovně, ekonomicky, vzdělanostně, ve vztahu k nejbližším i vzdáleným sousedům, v oblasti našeho vztahu k přírodě a v uvědomění, řečeno s filosofem Ladislavem Hejdánkem, že všechno, co je důležité, k nám přichází z budoucnosti. Mnohokrát jsem si říkal, jak by to asi vypadalo, kdyby každý, kdo se umí modlit, chce modlit a modlí se, a ten, kdo se jakkoliv noří do světa meditace a kontemplace, obětoval jeden jediný meditační den v měsíci za proměnu světa, ve kterém žije.

Nedivím se, že i vzdělaní lidé přestávají doufat v razantní proměnu politiky, a už dávno nečekají, že se staneme oním druhým Švýcarskem, jak bylo prorokováno. Divil bych se ale, kdyby si stále víc a víc lidí nezačalo uvědomovat, že jakákoliv pozitivní proměna společnosti musí jít ruku v ruce s proměnou duchovní. A tak si přeji, aby mezi všemi těmi úmysly našich modliteb a meditací byla i prosba za duchovní proměnu země a ty, kteří ji považují za svůj domov.