Až budu umírat, přál bych si přebývat ve světle.“ Tato slova papeže Pavla VI. nabývají hlubokého významu nejen pro věřící, ale pro každého, kdo přemýšlí o smyslu svého života a o okamžiku, kdy jednou překročí práh věčnosti. Jeho Myšlenky o smrti nejsou pouhou meditací nad vlastním koncem, ale výzvou k životu prožitému s odvahou, smířením a touhou po světle, které nikdy nezhasíná.
V duchovním a myšlenkovém dědictví papeže Pavla VI. (1897–1978) vynikají dva pozoruhodné texty z r. 1965 – jeho duchovní Testament a Myšlenky o smrti. Oba texty přináší celou řadu směrovek, které mohou dnešnímu člověku, směřujícímu k vlastnímu konci, přinést útěchu. Jednu z nich bych chtěl čtenáři předložit k meditaci.
Myšlenky o smrti nejsou nějakou sladkobolnou pohřební úvahou. Papež se v nich vyrovnává nejen s blížícím se koncem života, který přišel ovšem až za třináct let, ale také s tím, co mu do té doby Bůh postavil do cesty. Papa Montini, jak mu lidé rádi říkali, byl často nemocný. I jeho teologická studia a pobyt v semináři byly přerušovány, a tak byl spíš externím studentem. Snad od té doby se ujalo rčení, že na to, aby se člověk stal římskokatolickým knězem, nepotřebuje kněžský seminář. Jeho zdravotní stav se však začal horšit poté, co byl jako milánský arcibiskup a kardinál zvolen papežem. Trpěl na zvětšenou prostatu, absolvoval několik operací a byl touto zdravotní indispozicí dost omezován. Roky žil s pocitem, že konec může nastat mnohem dřív, než by si byl býval přál.
Papež, který po smrti Jana XXIII. zdědil běžící Druhý vatikánský koncil a který musel vést církev v turbulentním čase 60. a 70. let, se při svém přemýšlení o smrti nemohl zbavit otázky, „proč ho Bůh povolal, proč si ho, tak neschopného, tak vzpurného, tak chudého na duchu a v srdci, vybral?“ Nebyla to jen otázka řečnická. Svatý otec si byl vědom, jak obrovský úkol mu Bůh svěřil a že část lidí se vzdala účasti na životě církve. Nebylo zvykem, aby papež veřejně žádal lidi, aby se vrátili domů, do církve, a aby se ho vynasnažili znovu milovat, protože i on je jenom smrtelný člověk z masa a kostí – jen s úkolem, který se zdá být k neunesení.
Ne že by se snad Pavel VI. třásl strachem, že ho Pán v okamžiku jeho smrti zatratí. Coby teologicky vzdělaný a spirituálně vyspělý člověk věděl, že Bůh není nějaký hlídač v supermarketu, nýbrž Bůh milosrdenství, odpuštění a lásky. Uvědomoval si však, že Pán se člověka nebude ptát jen na to, co dobře, nebo špatně vykonal, ale také na to, co neudělal, ač mohl, či byl přímo jediný člověk na světě, který to mohl učinit. Odtud možná pramenily jeho obavy, jestli před Bohem alespoň v hrubých obrysech obstál. Tady se možná zrodily jeho hlubiny tmy a bolesti, které – jak víme – prožívala celá řada světic a světců.
Také proto se v jeho textu objevila jedna krátká věta, kterou by někdo mohl přehlédnout. Mám ji moc rád a často si ji opakuji: „Až budu umírat, přál bych si přebývat ve světle.“
Ta touha odejít ve světle má mnoho odstínů. Znal jsem lidi, kteří si moc přáli, aby jim bylo dáno zemřít ve slunečném dni, na jaře nebo v létě, za krásného počasí. Nedivím se, že lidé nechtějí umírat v zimě, která je pro ně z mnoha důvodů už tak těžká. Také nemám zimu rád. I dnes se bohudíky v křesťanském prostředí udržely modlitby za šťastnou hodinku smrti, a tedy za to, aby byl člověk v onom rozhodujícím okamžiku připraven. Aby ze světla vstoupil do Světla, které nikdy nezhasíná.
Touha odejít ve světle však musí mít i mnohem hlubší důvody než jen ty meteorologické. Lidé, kteří se nedají smýkat životem, kteří jsou aktivní a nad smyslem svých rozhodnutí přemýšlejí, by jistě rádi překročili práh do věčnosti ve světle, a tudíž smířeni se sebou samými, s druhými a alespoň s maličkou jistotou, že jejich život nebyl zbytečný, že někomu pomohli, něco změnili k lepšímu, učinili otisk, který natrvalo nepřikryje sebedelší čas. Mnohokrát v životě jsem pozoroval u lidí, kteří by se zdráhali říct, že věří, naději, že jejich život, jejich „já“ přece jen nějak přetrvá.
I u nás se postupně šíří hospicové hnutí, které z křesťanských motivů lásky k bližnímu pomáhá prostřednictvím dobrých duší lidem důstojně umírat a zemřít – ve světle. Statistiky bohužel ukazují, že většina lidí dosud umírá tam, kde nechce, v osamocení, obklopena úplně cizími lidmi. Jsem si jist, že každý z nich si přeje odejít z tohoto světa ve světle, v čemž jim může do určité míry pomoci každý z nás. A nebude-li to nakonec den zalitý sluncem s vůněmi jara nebo vysokého léta, bude to světlo naděje, že smrt je vysvobozením k Životu.
