Zakladatel moderní fantasy, autor pohádek a románů. Možná to se nám vybaví pod jménem George MacDonald, pokud vůbec. V podstatě neznámý ale zcela jistě zůstává MacDonald jako teolog a křesťanský myslitel. Přitom MacDonald, od jehož narození uplynulo 200 let, stojí za pozoruhodným pojetím křesťanského universalismu, který může být inspirací také dnešku.
George MacDonald je šířeji známý díky své literární fiktivní tvorbě. Psal romány, především však pohádky a fantastickou literaturu. Bývá označován za zakladatele moderní fantasy. Mezi jeho díla, která jsou dostupná také v češtině, patří uznávaná pohádka Princezna a skřítci (1872) nebo román Snílci (Phantastes, 1858), jenž bývá označován za MacDonaldovo první velké fantasy dílo pro dospělé, a temná, filozofující Lilith (1895). Jeho literární tvorba ovšem nevykazuje pouhé literární kvality, ale také hluboký filosofický a teologický podtext.
MacDonald se narodil v prosinci roku 1824, čili před 200 lety, do rodiny kongregacionalistů, tíhnoucích ke kalvinismu. Sám se vedle literární tvorby (vedle prózy psal také básně) intenzivně zabýval teologií a v dospělosti se stal kongregacionalistickým duchovním. Svým dílem výrazně inspiroval Lewise Carrolla k vydání světoznámé Alenky v říši divů, literaturou i svým pojetím křesťanství ovlivnil C. S. Lewise nebo J. R. R. Tolkiena.
Ve srovnání s literární tvorbou se jeví jako poněkud méně známý MacDonald coby křesťanský myslitel a teolog. Přitom se MacDonaldův křesťanský univerzalismus příznačně propisuje vedle jeho teologických spisů a kázání, jimiž byl proslavený, rovněž do jeho fantastických románů a novel. MacDonald zdůrazňoval Boží lásku, která není ničím podmíněná a všechny přitahuje k sobě. Vycházel z přesvědčení, že je neomezená a všezahrnující. V jeho pojetí křesťanství představuje univerzální záchranu lidstva. Boží království v podobě posmrtného věčného života je tu skutečně pro všechny. To souvisí s jeho zdůrazňováním lásky a odpuštěním jako klíčových atributů Boha. Nakonec všechny cesty vedou k Bohu, domnívá se MacDonald, protože Boží láska je mnohem mocnější než jakékoli naše selhání a bloudění. MacDonaldův universalismus je odvážný a radikální. Neříká pouze, že všichni lidé nakonec mohou dojít spásy, ale že jí skutečně velmi pravděpodobně dojdou! „Nejde o velikost naší víry, která nás spasí, ale o velikost Boha,“ píše MacDonald.
Takové nahlížení křesťanství, které pro MacDonalda bylo daleko spíše hlubokým vnitřním vztahem s Bohem než souborem nauk, nalezneme v jeho knize Hope of the Gospel (Naděje evangelia, 1885). Vysvítá z ní člověk, jemuž se příčí jakákoli dogmata nebo je vůči nim přinejmenším obezřetný. Domnívá se, že doktríny a dogmata mnohdy nepředstavují přiblížení se Bohu, ale naopak činí evangelia a jejich radostnou zvěst méně srozumitelnou. „Církev často bránila pokroku evangelia svými dogmaty,“ píše. Zde však nekritizuje pouze církev, ale vůbec lidské počínání, kdy si společnosti tvoří taková pravidla, která se mnohdy ukazují kontraproduktivní. Do kontrastu k nim klade Boží pravdu. „Doktríny lidí jsou závojem, ale pravda Boží je světlem.“ Koneckonců samotnou církev nevidí v první řadě jako instituci, nýbrž jako živý organismus: „Pravá církev není institucí, ale živým tělem, kde Duch Boží působí v srdcích lidí.“
Vrátíme-li se k MacDonaldově universalismu, může svádět k takovému uvažování, že pokud máme věčný život jistý, jakékoli naše chování zde na zemi nemá význam. Tak tomu ovšem není. MacDonald v mnoha svých kázáních hovoří o hříchu a jeho závažnosti. Pointou jeho teologie však zůstává, že lidský hřích a odcizení od Boha nejsou neodvratné. Bůh je garantem spásy. „Nejde o velikost naší víry, který nás spasí, ale o velikost Boha,“ uvádí MacDonald a dodává, že Nebe je určené všem, bez ohledu na náboženské přesvědčení nebo zásluhy. Během pobývání ve vezdejším světě varuje před uzavřeností, hrozící nepochopením druhých. V tomto kontextu promlouvá jeho literární postava, tajuplný Havran v pohádkové romanci Snílci: „Ale kdybyste rozuměl nějakému světu kromě toho svého, rozuměl byste tomu svému o to lépe.“
Kázání George MacDonalda jsou shrnuta v knize Unspoken Sermons (Nevyslovená kázání). Zmiňme alespoň několik konkrétních témat, kromě všeprostupujícího MacDonaldova křesťanského universalismu, jež jsou pro jeho život i dílo důležitá. Ve svém kázání Resurrection (Vzkříšení) líčí vzkříšení jak v doslovném, tak symbolickém smyslu. Vzkříšení není pouze jednorázová událost, ale jev, který se děje v našem životě neustále a můžeme ho kolem sebe pozorovat (v přírodním cyklu a střídání ročních období, našem každodenním probuzením, růstu k dokonalosti apod.). Vedle vzkříšení MacDonald tematizuje evangelium. Podle něj by křesťanství mělo být cestou naděje, která vede všechny lidi k větší lásce a porozumění. Takové naději napomáhají evangelia, jež přece neznamenají nic jiného než radostnou zvěst. Jak poukazuje MacDonald, „evangelium není zprávou strachu, ale naděje“.
