V našem světě umírá denně spousta lidí na Ukrajině, v Gaze a my nevíme, proč umírají právě ti konkrétní lidé, a ne jiní. Na tuto otázku nedostaneme odpověď. Tajemství utrpení nevinných se nezbavíme, když oběti nařkneme z hříchu, a tak jednoduše zachráníme svou představu o Boží spravedlnosti. Vztah Boží moudrosti a utrpení nevinných pro nás zůstane hádankou, paradoxem, tajemstvím. Je to jeden z křížů víry a lidské existence, které musíme nést.
Zamysleme se nad dvěma texty z třetí neděle postní. Nejprve je to čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Tento text líčí známou scénu setkání Mojžíše s Hospodinem v hořícím keři:
Mojžíš pásl stádo svého tchána Jithra, midjanského kněze. Když (jednou) vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který (šlehal) ze středu keře. Díval se, a hle - keř hořel plamenem, ale neshořel. Mojžíš si řekl: „Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.“ Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“ (Bůh) řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“
Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha. Hospodin pravil: „Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem.“ Mojžíš pravil Bohu: „Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: ‚Posílá mě k vám Bůh vašich otců.‘ Když se zeptají: ‚Jaké je jeho jméno?‘ - co jim mám říci?“ Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!“ A dodal: „Tak řekneš synům Izraele: ‚Ten, který jest, posílá mě k vám.‘“
Hospodin odmítá sdělit Mojžíšovi jméno, kterým by si ho mohl snadno přivolat. Bohové okolních národů měli svá jména, svou podobu, své sochy, své „resorty“ – byli bohy plodnosti, úrody, deště nebo války.
Bůh oslovující Mojžíše takový není. Filosof Nicholas Lash napsal: křesťané, židé, muslimové a ateisté mají jedno společné: nevěří v bohy. Biblický Bůh není jeden exemplář z množiny bohů. Je jeden, jediný, jedinečný, s nikým a ničím nesrovnatelný. Vymyká se všem náboženským kategoriím, představám a pojmům. Pokud o něm chceme mluvit v našich lidských pojmech (a my žádné jiné k dispozici nemáme), musíme si být vědomi, že to jsou jen naše slova, obrazy a metafory.
Vyzout se ze svých představ
Pokud bychom je brali příliš vážně a chtěli do nich vtěsnat všepřesahující Tajemství, kterým je Bůh, dopouštěli bychom se idolatrie, modloslužby, hříchu proti prvnímu ze všech Božích přikázání. Bůh není takový, jak si ho představujeme, Bůh je takový, jaký je. Bůh není ten, kterého si představujeme, Bůh je ten, který je. Při se setkání s ním si Mojžíš zul své opánky; i my se musíme nejdřív vyzout ze svých představ a očekávání.
Podivuhodnou větu „Jsem, který jsem“ někteří překládají „Budu, jaký budu“ – a jiní ji vykládají: „Budu s tebou“. Filosof Richard Kearney učí, že Bůh k nám přichází jako možnost, jako nabídka, jako výzva. Když se ujmeš úkolu, kterým tě pověřuji, budu s tebou. To je klíčové Boží sdělení při prvním setkání s Mojžíšem. Podobně Bůh oslovuje proroky a také Ježíšovu matku Marii.
Bůh nikým nemanipuluje, oslovuje a respektuje naši svobodu. Máme svobodu vybrat si víru i nevíru. Pro oba postoje (ale i proti nim) najdeme mnoho argumentů. Víra nespočívá v uznání a přijetí teorií, dogmat, učení, nýbrž přichází jako výzva, jako nabídka existenciální možnosti svobodně vstoupit do otevřeného prostoru. Dostáváme úkol, otvírá se nám brána, můžeme se vydat na cestu. Ta výzva se během cesty (ale právě jen na cestě, jen když se na ni vydáme) bude upřesňovat. Pro Mojžíše to bude znamenat: Jdi a vysvoboď můj lid! Povedeš ho – a já budu s tebou.
Víra je odvaha přijmout úkol
Bůh říká: Já nejsem zdání, já JSEM – to je mé jméno a má podstata: jsem skutečnost sama. Víra, to znamená odvaha přijmout skutečnost jako úkol. Víra neznamená fatalismus a pasivitu. Skutečnost totiž není slepý nezměnitelný osud. Bůh je živá a stále se rozvíjející skutečnost. Bůh nás stále oslovuje skrze dynamiku skutečnosti; realita je neustálý pohyb a vývoj. Lidský život je součástí tohoto procesu a záleží na tom, jak se k němu člověk staví a jak se mu snaží rozumět. Víra je prostor našeho dialogu s Bohem.
Víra je určité porozumění realitě, porozumění, které se neděje jen v našem přemýšlení, v rovině názorů a teorií, nýbrž především v celkové orientaci našeho života, v naší praxi. Na Boží výzvy odpovídáme hlavně svými činy. Boha zajímá, jací jsme, jak žijeme; z našeho myšlení, přesvědčení a z našich slov ho zajímá pak především to, co je kryto našimi činy.
Víra je porozumění realitě, ale zároveň uznání, že celku skutečnosti nerozumíme úplně a bezezbytku. Díky Božímu sebesdílení v přírodě, dějinách i v Písmu můžeme mnohé chápat – ale zdaleka ne všechno. Bůh, celek skutečnosti, nesmírně přesahuje to, čemu rozumíme, a mnoho věcí pro nás zůstává tajemstvím a bude pro nás nepochopitelné až té doby, kdy uvidíme Boha tváří v tvář. Do té doby chápeme jen částečně, v hádankách, říká Písmo.
Utrpení nevinných
V evangeliu této neděle čteme:
V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“
Jednou z věcí, která pro nás zůstane tajemstvím, je zlo ve formě utrpení nevinných. V našem světě umírá denně spousta lidí na Ukrajině, v Gaze a my nevíme, proč umírají právě ti konkrétní lidé, a ne jiní. Nevíme, proč zahynulo právě těch 14 studentů při masakru na pražské filosofické fakultě nebo právě ti lidé při dopravním či živelném neštěstí, proč právě ti konkrétní lidé mezi námi umírají na rakovinu. Na tuto otázku nedostaneme odpověď.
V dnešním evangeliu Ježíš na tuto otázku dává pouze nepřímou, spíše negativní odpověď. Dostává otázku, proč právě určití Galilejci byli obětí masakru a proč právě těch několik lidí zahynulo při zřícení věže. Vždycky se najdou lidé, kteří nabízejí na tyto otázky perverzní náboženské odpovědi: „Byl to trest za hřích! Ti lidé byli hříšníci a Bůh je potrestal!“
Při pandemii se hned objevili náboženští krkavci, kterým bylo vše jasné: „Bůh trestá svět za liberální politiku, za potraty a toleranci k homosexuálům!“ Když došlo k vraždě v bratislavském klubu Tepláreň, hned jeden z biskupů prohlásil, že ti lidé byli zřejmě hříšníci.
Obvinění není odpověď
Ježíš tomuto perverznímu kultu zlého a mstivého boha říká své zásadní a rozhodné NE! Myslíte si, že oběti teroru nebo neštěstí si to zasloužily, že to byli větší hříšníci než ostatní? Říkám vám jasně: Ne, nebyli!
Tajemství utrpení nevinných se nezbavíme, když oběti nařkneme z hříchu, a tak jednoduše zachráníme svou představu o Boží spravedlnosti. Nezbavíme se tíže té otázky, když si budeme hrát na Boží advokáty jako Jóbovi přátelé; Bůh je za to přísně napomenul.
Toto tajemství nevyřešíme ani tím, že Boha prohlásíme za neexistujícího a svět a život jednoduše za absurdní, nesmyslný, zlý a šílený. Někdy můžeme mít takový dojem, ale v nejhlubším jádru každého člověka je nevykořenitelná naděje, že tomu tak není.
Ježíš přece na jiném místě říká, že bez Boží vůle nespadne nikomu ani vlas z hlavy. Vztah Boží moudrosti a utrpení nevinných pro nás zůstane hádankou, paradoxem, tajemstvím, „kóanem“. Je to jeden z křížů víry a lidské existence, které musíme nést.
Ježíš v onom úryvku z evangelia říká těm, kdo by oběti chtěli automaticky považovat za hříšníky a Boha za trestajícího mstitele: „O tom vůbec nespekulujte! Spíše si uvědomte, že každý lidský život je zranitelný, že může kdykoliv nečekaně skončit, a tedy je ho třeba využít k tomu, co je smyslem lidské existence – k obrácení, k obratu od sobectví k lásce bez hranic.“ To je ta jediná Ježíšova praktická odpověď tváří v tvář tajemství utrpení. To jediné „poučení“, které si z těchto zkušeností s nepochopitelnými věcmi můžeme vzít.
Nezapomeňme ovšem na solidaritu, na pomoc trpícím, když je to ještě možné. Takových příležitostí nám dnešní svět dává bezpočet.
Myslím, že je to jednodušší, než někdo prezentuje. Na světě jsou miliardy lidí a jediná jistota je, že zemřeme. Důležité je, co bude potom. Věčnost. To není tisíc let, milion let. A je podstatné, jestli je strávíme v “samotě, tmě a za zvuku skřípění zubů” nebo v Boží přítomnosti. Celá naše pozemská existence slouží k jedinému – komu chcete sloužit? Naštěstí mají zemřelé (nevinné) děti rozhodnuto dopředu. Ale každý, kdo prošel pubertou, si musí rozhodnout sám. A ti, kdo nevěří, se také rozhodli.
Proč trpí lidé zbytečně, proč si působí utrpení, je Bůh lhostejný, nebo je produkt našich představ a potřeb?To je nejbolavější existenciální otázka.Zjednodušovat ji příběhem o dědičném hříchu v podstatě uráží všechny, kteří se táží, snaží se vyrovnat s paradoxem Boží bezpodmínečné lásky na jedné straně a na druhé do Boží nečinnosti – války, holokaust, genocidy,…Má otázka zní: Když jsme byli stvořeni k obrazu Božímu, jsme mu podobní také v hněvu, zlosti, mstivosti, jak popisuje Starý zákon (potopa světa)? Nebo jsou to vše jen lidské představy a vysvětlení a vše je jinak? Lidé se nějací už rodí – jeden jako sluníčko, druhý jako psychopat. Takoví jsme od počátku, nebyli jsme ti, kteří si vybrali hřích (zlo), protože muselo být už v nás. A je v nás stejně jako dobro. Ve světě zvířat není dobro a zlo – jsou instinkty, pud sebezáchovy, boj o přežití, boj o moc (vedoucí samec stáda), boj o rozšíření genů. My jsme díky duševním schopnostem zvláště boj o moc dovedli do hrozných konců. Toužíme po lásce a přijetí a druhé ničíme.A nejistota je pro nás ohrožující, proto si vysvětlíme vše, abychom se uchlácholili a lhostejnost obhájíme tím, že vše se srovná až na věčnosti. Jenže lidé jsou vražděni a mučeni teď.
Nemyslím si, že ohledně existence utrpení člověka jsme v situaci, kterou autor nazývá hádankou, paradoxem, tajemstvím, koanem, křížem víry. Jistě, nevíme proč zemřelo právě těch čtrnáct studentů na filosofické fakultě, tak jako Židé nevěděli proč zemřelo právě těch osmnáct lidí při pádu věže v Siloe. Ale Bible celkem jasně ukazuje jak vstoupil do života člověka hřích a s ním nedokonalost a smrt, vyhnání z ráje, zkaženost člověka, zlo, násilí, války, neštěstí atd.atd. Jako potomci Adama a Evy jsme hříšní, jsme pod rozsudkem smrti a žijeme ve světě, který je pod vládou toho „zlého“, Božího odpůrce. Východiskem z tohoto stavu je činit pokání a obrátit se. Tak to řekl J.Kristus Židům ve své době a platí to dodnes. Skutečně nevinný člověk, který zemřel je jen jeden, J.Kristus. Zemřel za naše hříchy a víra v jeho oběť a její přijetí nás vyvádí ze stavu odsouzení a smrti a v konečném důsledku ke vzkříšení a k životu věčnému.
Nějak nechápu proč pan Halík říká, že Bůh odmítá Mojžíšovi sdělit své jméno, protože v té části co tu cituje text 2 Mojžíšovi 3kapitoly hned 15 verš jasně říká: Bůh Mojžíšovi dále řekl: K Izraelitům promluvíš takto ” Poslal mě k vám Jahve….To je mé jméno na věky tak mě budou z pokolení na pokolení vzývat.” (Citát Jeruzalémská Bible, jiné překlady používají tvar Jehova) Boží jméno je v Bibli asi 7000x ,ale mnohé překlady Boží jméno 7000x nahradili titulem Hospodin např. v překladu z roku 1888, který v Praze vydal J. Otto je právě u 2. Mojžíšovi 3:15 v poznámce pod čarou napsáno:” Slovo Hospodin klade se místo hebrejského podstatného a samému Bohu vlastního jména Jehova.” Tolik fakta. No a to proč lidé trpí a proč to připouští Bůh v Bibli také jasně vysvětluje a dává tam i naději, že přijde doba kdy to ukončí tím, že zřídí své království. Jak je to i v modlitbě “Otčenáš” kde se o příchod jeho vlády křesťané modlí. ” Ať přijde tvé království ať se stane tvá vůle jak v nebi tak i na zemi” To znamená, že teď se tady na zemi jeho vůle zatím neděje v plném rozsahu zatím je jen lidem oznamována dobrá zpráva a lidé mají příležitost porozumět tomu co se to tady vlastně děje a proč a také se připravit na příchod jeho Království, neboli Jeho vlády. Viz Matouš 28:19,20
Vidím to v podstatě tak jako Vy. Pan Halík Bibli zřejmě zcela nedůvěřuje a má svůj vlasní výklad.
Nechci vám do toho házet vidle, ale v Božím Zjevení je přece jasně vyjádřeno, proč je ve světě utrpení, neboli Bůh odpověď dává.
Proč trpí nevinní, hlavně děti nezatížené žádným zlem, když při svém narození byly údajně obdarovány Božími dary k radostnému a úspěšnému životu? To Bůh zapomíná, není schopen na to dohlédnout?
Albert Einstein na to srozumitelně odpovídá, že existence Boha je filosoficko-teologickou spekulací: “Bůh je produktem lidské slabosti. Bible je sbírka legend, sice úctyhodných, ale velice primitivních. Jako Žid neuznával, že židé jsou vyvolený národ a žid. náboženství, stejně jako všechna ostatní, jsou podle jeho přesvědčení, ztělesněním nejpošetilejších a dětinských pověr.”
To potvrzuje jezuita L. Armbruster, profesor TF v rozhovoru o existenci lidské duše: “Na řeči o nesmrtelné duši můžeš klidně zapomenout, to zbožná touha starých Řeků. Člověk umře a je po něm. Nebudeš! Víš?”
Je s podivem, že vzdělanci ví opak toho, co je dáváno stádu k věření. Proč asi?