Jak spojit psychoterapii a křesťanskou spiritualitu, aby se vzájemně doplňovaly a nepopíraly? Kniha rozhovorů Josefa Beránka Všechno začíná v nás s Petrem Glogarem, psychoterapeutem a katolickým knězem, nabízí hluboké a zároveň přístupné přemýšlení o vnitřní svobodě, odpovědnosti i odvaze žít pravdivě. Nejde o rychlé návody, ale o pozvání na cestu zrání, na níž se potkává víra, psychologie a upřímné hledání smyslu.
Oblíbené doporučení „Začni sám u sebe“ otevírá kdejakou radu, jak naložit se svým životem. Často se za ním ale skrývá i snaha odkázat člověka do patřičných mezí – jakési: „Nestěžuj si na poměry a podívej se raději na sebe.“ Proto můžeme být vůči další publikaci plné rad, jakých je internet plný, přirozeně podezřívaví. Autoři této knihy se však nenechali vlákat do téhle pasti. V rozhovoru se obezřetně pohybují na pomezí psychoterapie a spirituality.
Propojování těchto dvou oblastí vyžaduje disciplínu – nelze je jednoduše směšovat. Ukazují ale, že právě jejich spojení může lépe osvětlit životní události a vést k zralejšímu přístupu k životu.
Autoři během rozhovoru identifikovali deset tematických okruhů, které jsou na závěr doplněny vyznáním Petra Glogara Proč jsem křesťan. Zpovídaný autor ilustruje jednotlivá témata minipříběhy z praxe. Čtenář tak může snáze uchopit obecná tvrzení v konkrétních situacích – s tím, že autor pozměňuje okolnosti příběhů, aby chránil soukromí klientů. Postupuje od terapeutického přístupu k duchovnímu, od analýzy vnitřního prožívání k tomu, jak může v dané situaci člověku pomoci víra.
Za zvlášť cenné považuji právě propojení terapeutického přístupu s křesťanskou vírou – včetně upozornění na limity, které přináší rigidní chápání víry. Nejde o odmítavou kritiku, ale o pojmenování překážek, jež člověku brání v dalším růstu.
Jak připomíná Scott Peck, po fázi chaosu přichází v náboženském vývoji potřeba řádu. Důležité však je si uvědomit, že po ní následuje fáze zdravé skepse, kterou završuje mystická fáze. Tyto etapy nelze přeskočit – a potřeba řádu není konečnou stanicí. Schéma je sice zjednodušené, ale přesto vysvětluje mnohé.
Dalibor Špok ve své závěrečné poznámce označuje za ústřední téma knihy hluboký respekt k lidské svobodě. Důležitý je také motiv cesty – jako duchovní zkušenosti – a přijetí skutečnosti, že svět není nalinkovaný. Spiritualita znamená neustálé objevování a pohyb po nejisté půdě, i když bychom často toužili po světě s jasně danými hranicemi, kde lze názory a postoje jednoduše zařadit do „bílých“ a „černých“ boxíků.
I proto rozhovor začíná připomenutím charakteristiky naší doby jako úzkostné, plné obav z budoucnosti. Na toto téma plynule navazuje otázka jistoty a nejistoty a zamyšlení nad tím, jak se naučit žít s nejistotou. Právě spiritualita nabízí člověku ukotvení, které umožňuje vystoupit ze sebe a získat nadhled. Uvěřit poselství „V tobě přebývá Bůh“ znamená nechat zemřít falešné obrazy o světě – a vzdát se snahy najít jistotu tam, kde ji najít nelze.
Vyjít na cestu znamená opustit stávající představy o sobě i o světě a připustit si, že všechno může být úplně jinak. Nesnažit se slepovat rozbité kousky, ale podívat se na ně z jiného úhlu. Úplně nová kompozice umožňuje vidět sebe realističtěji – a stát se čitelnějším i pro druhé. To úzce souvisí s procesem, který křesťané znají jako pokání a zpověď – Glogar ji označuje za skvělou instituci. Jen je třeba nevytvářet si obraz Boha jako soudce či policisty, který čeká na naše selhání, ale věřit, že Bůh je Bohem odpouštějícím. Smyslem vyznání vin není sebetrýznění, ale povzbuzení k pravdivějšímu životu.
K tomu však – jak Glogar zdůrazňuje – nelze dojít jinak než hlubším porozuměním vlastním motivacím, postojům a způsobům chování. Tak může člověk dojít ke skutečné spirituální zkušenosti. Pokud se mu podaří vytvořit prostor pro setkání se sebou samým, vytváří tím zároveň prostor pro setkání s něčím, co ho přesahuje.
Zkoumání vnitřních hnutí a péče o nitro bývá někdy opomíjeno ze strachu, že jde o sebestřednost. Glogar však upozorňuje na důležitost rozlišování mezi sobeckostí a pozornou péčí o vnitřní prostor – a varuje před horlivým aktivismem, který může být ve skutečnosti útěkem před sebou samým. Je nesmírně důležité zkoumat, co je v pozadí. Neustálý aktivismus svět nespasí, pokud zanedbáme vlastní nitro. Bezbřehý zápal pro dobro může vést ke ztrátě smyslu pro realitu. Jen vnitřně svobodný člověk je schopen dívat se na sebe, druhé i na události s hlubším pochopením a velkorysostí.
Rozdělování na věřící a nevěřící považuje Glogar za nešťastné. Přál by si, aby se věřící stávali inspirací – právě tím, jak přistupují k životu. To ale vyžaduje vnitřní svobodu a schopnost žít v pokoji – se sebou i s druhými. Víra má být nabídkou, svědectvím zkušenosti, ukazováním na další rozměr skutečnosti – nikoli ideologií.
Ve vztahu k moci zůstává Glogar ostražitý. Úkolem autority je pojmenovávat a vyjasňovat, ne zakazovat. I poslušnost má být tvořivá, dialogická, otevřená tomu, co přichází. Moc je totiž svůdná a snadno zneužitelná.
Při čtení knihy jsem si znovu připomněla výzvu Jamese Martina v jeho knize Jezuitský návod (téměř) na všechno, kde povzbuzuje čtenáře, ať se nebojí knihu otevřít – bez ohledu na to, zda jsou věřící, hledající, nebo přesvědčení, že Bůh neexistuje. Podobně i tato kniha rozhovorů nabízí poutavé čtení všem, kdo hledají pravdivější pohled na sebe sama.
Glogar velmi dovedně propojuje zkušenost terapeuta a katolického kněze a ukazuje, jak se tyto dva světy mohou prolínat a obohacovat. V církvi se stále setkáváme se skepsí vůči psychologii a terapeutickým přístupům. Někdy diskusi uzavře poznámka: „Stačí se víc modlit.“ Jako bychom tvrdili, že není třeba dát zlomenou ruku do sádry – stačí se pomodlit.
Spiritualita je – jak Glogar připomíná – dána každému. Odráží se v tom, jak vstáváme, jak žijeme, jak jdeme spát. Specifikem křesťanství je pak důraz na hodnoty jako solidarita, soucit a smíření v širším společenském kontextu. Nese se v duchu svobody člověka – a jeho odpovědnosti tuto svobodu tvořivě využít.
A na závěr: křesťanství nemá – a ani nemůže mít – odpovědi na všechny otázky dnešního světa.
