Africká filosofie a křesťanská teologie spolu po staletí tvoří jedinečnou syntézu, která stále ovlivňuje způsob, jakým je evangelium vnímáno a praktikováno na africkém kontinentu. Přístup k inkulturaci křesťanství do afrických kulturních a myšlenkových tradic prošel historickým vývojem – od paternalistického kolonialismu až po současnou partnerskou fázi, která se snaží uchovat bohatství africké spirituality a filosofických konceptů. Jak se vzájemně ovlivňují africké náboženské představy s křesťanstvím? A jaký význam má tato syntéza pro západní teologii?
Hovoříme-li o vztahu africké filosofie a africké křesťanské teologie, hovoříme o pevné vazbě trvající dva tisíce let; již od konce biblické epochy a samého počátku epochy patristické. Církevní otcové v severní Africe těžili nejen z bohatství řecké filosofie, ale také z egyptských náboženských představ a systémů, egyptského mudrosloví a egyptské filosofie, která byla rovněž napájena díky nilské cestě z hlubokých afrických oblastí sahajících až k rovníku. Pokud bychom hovořili o pevné vazbě egyptské teologie a filosofie, museli bychom přičíst další tisíce let.
V rovině souvztažnosti africké filosofie a křesťanské teologie se hovoří o dvou přístupech: první z nich – uplatňovaný v období hanebného kolonialismu a arogantní paternalistické misie na něj navázané – se snažil zcela nahradit africký filosofický systém (či lépe řečeno systémy) a na jeho úkor zdůraznit řeckou filosofii, což bylo ve výsledku vzhledem k adresátům v rozporu se zvěstí evangelia; druhý přístup – uplatňovaný v první apoštolské fázi christianizace již v prvních staletích křesťanského letopočtu a znovu dnes ve fázi partnerské – se snaží inkulturovat evangelium do afrických filosofických a náboženských představ, plodně je ovlivnit a zachovat z nich to nejlepší. Dnes, v epoše po II. vatikánském koncilu, v inspiraci texty dokumentů Ad Gentes, Gaudium et Spes a dalších, je mezi křesťany v Africe upřednostňován druhý přístup.
Nejstarší známé africké filosofické pohledy na realitu jsou popisovány jako mytopoetické – jsou to pohledy upřednostňující konkrétní před abstraktním – kladoucí důraz na symboly, příběhy a mýty. Někteří misionáři prosazovali název kosmobiologie, neboť podle jejich soudu o skutečnou filosofii nešlo – popisovali ji spíše jako interakci mezi člověkem a prostředím v jakémsi „kosmickém tanci“, jehož klíčovými prvky byly rituály a symboly. Život člověka byl provázen příběhy, básněmi a písněmi, které obsahovaly žádoucí vzorce chování, a byly tedy zdrojem mravnosti a určujícím směrem morality. Podle tradičního afrického filosoficko-náboženského přesvědčení veškerá realita pochází od nejvyššího Boha, ovšem tento Bůh si záměrně drží odstup od stvoření. Ze všech tvorů pouze lidé sdílí s tímto Bohem určitý božský element a pouze lidé mají morální zodpovědnost a úkol postarat se o Boží stvoření.
„Trinitární“ kosmický systém
Africký triadický kosmický systém rozeznává tři typy interakce: za prvé interakci mezi člověkem a kosmem (symbolizovanou využíváním přírodních elementů při náboženských rituálech), za druhé interakci mezi Bohem a člověkem (v modlitbě, společném uctívání...) a za třetí interakci mezi kosmem a Bohem. Podle této představy zároveň existují tři řády stvořeného bytí: neoduševnělé bytí, animální bytí nadané životem a smysly a lidské bytí nadané intelektem. Člověk a kosmos (jeho okolí) spolu neustále interagují – lidé jsou závislí na svém okolí (kosmu). Kosmická rovnováha nastává tehdy, když jsou v harmonii všechny dimenze systému: lidé s Bohem, lidé s kosmem a země s Bohem. Modlitbám obvykle kralují prosby o zdraví, plodnost a zachování kosmické harmonie.
Krev je v africkém filosoficko-náboženském chápání považována za klíčový element životní síly a života jako takového. Životní (nebo také vitální) síla je pro africkou filosofii klíčovým pojmem, který analogicky odpovídá západnímu pojmu osoba. Krev je posvátná, přímo spojená s životem, vitální silou, a proto je častým obětním darem. Dřívější lidské oběti jsou dnes nahrazeny oběťmi zvířecími, krev ovšem stále hraje elementární roli při obětování božstvům a předkům. Praxe aplikovaná do spirituality odráží každodenní žitou realitu (v tradičních afrických kulturách se lidé nezabývají budoucností, ale žijí spíše každodenní potřebou a výzvami aktuálního dne); rituály vycházejí z praktických potřeb společnosti. Za jeden ze zásadních afrických filosofických konceptů je pokládán filosofický systém Ubuntu.
Buben jako liturgický nástroj
Unikátní spojitostí mezi tradiční africkou filosofií a křesťanskou teologií je africký buben, který je v původních afrických kulturách primárním a vůdčím hudebním nástrojem a rovněž symbolem síly a moci. Po inkulturaci křesťanství do afrických kultur se buben prosadil jako liturgický nástroj, což je jedna z nejviditelnějších a také nejslyšitelnějších odlišností od liturgií mimoafrických. Bubnování je kruciálním elementem afrických kultur, tmelem afrických společenství, dorozumívacím prostředkem, uměleckým nástrojem, ale i specifickým africkým filosofickým konceptem. V některých afrických jazycích je výraz „převzít vládu“ vyjádřen slovy „převzít buben“. Ve Rwandě je dokonce známý královský buben (Inganji karinga).
Bubnování provází iniciační rituály (které jsou zásadní pro to, aby se člověk stal plnohodnotnou osobou), oslavy narození, sňatky, přechodové rituály i pohřby. Bubny varují na dálku před nebezpečím, oznamují úmrtí, předávají zprávy, spojují lidi. A protože bubny byly využívány také při vyvolávání duchů (vodunů, orišů, božstev...) nebo duší předků, misionáři se ve druhé, tzv. paternalistické, kolonizační fázi christianizace Afriky snažili bubny umlčet, z christianizované kultury je vykořenit a rozhodně je zakázat v souvztažnosti s křesťanskou liturgií. Jestli se jim v Africe něco nepovedlo, je to právě toto. Bubny a bubnování zůstaly základní esencí afrických kultur, africké identity, afrických filosofií, afrických náboženství a rovněž africké křesťanské liturgie. Buben je spojujícím prvkem nesmírně rozmanitých afrických kultur a nespočtu lokálních jazyků. Odmítnout buben znamenalo pro Afričany odmítnout jádro své filosofie a teologie, popřít svou identitu.
Bohoslužba a uctívání jsou velmi specifické, emočně silné události. Uctívání a rituály jsou v Africe vyjadřovány hudbou, která je kultickou dramatizací africké ontologie. Papež Pavel VI. při své návštěvě Ugandy v roce 1969 veřejně prohlásil, že Afričané si mohou, a dokonce musí ponechat to typicky africké a nutně musí tvořit africké křesťanství. Pokud můžeme chápat kulturu jako světonázor či filozofii uvedenou do praxe, potom se inkulturací křesťanství do původních afrických kultur setkává filosofie s teologií (nejen) v Africe velmi intenzivně. Vzájemně se ovlivňují, prostupují, doplňují.
Africké kořeny řecké filosofie
Vrátíme-li se k řecké filosofii, někteří autoři zastávají tezi, podle níž byla antická řecká filosofie částečně napájena filosofií africkou, ponejvíce staroegyptskou. Cheikh Anta Diop vyjmenovává specifické prvky antické řecké filosofie, které mají pocházet z afrických filosofií: spirituální element, obětování předkům (nebo též kultická úcta k předkům), nejvyšší Bytí, rituální strava, nesmrtelný princip lidské duše a vitální síla. Dále bývá zdůrazňováno, že v Africe se filosofie a teologie odedávna prostupuje do té míry, že je od sebe nelze jednoduše odlišit, či dokonce oddělit. V mýtech, písních, básních a rituálních poučkách se filosofie s teologií perichoreticky prostupují a doplňují.
Západní křesťanská teologie ale ve velmi podobné míře také mnohé (ne-li všechny) západní filosofie, chápou čas velmi odlišně vzhledem k filosofiím africkým: v některých původních afrických jazycích chyběly výrazy pro vyjádření budoucnosti, v jiných byly jen velmi obecné; Afričané vnímají čas po svém. Pokud Afričan míří na schůzku a náhle mu cestu zkříží pohřební nebo svatební průvod, obvykle se prostě nějakou dobu s lidmi zdrží a nezabývá se skutečností, že měl někde být v daném čase. Až dorazí, tak dorazí a pochopí to i druhá strana setkání. Čas je spíše orientační, nikoli limitující.
Africká teologie má být tvořena a rozvíjena v kontextu afrického života, reagovat na africké problémy a výzvy a saturovat africké potřeby. Legitimním zdrojem africké teologie jsou po Bibli, patristické tradici a dalších obecně platných zdrojích také africké filosofické systémy a původní africká náboženství. Stejně jako hovoříme o afrických filosofiích, musíme hovořit o afrických teologiích, a to například i v rámci katolické církve, neboť africký kontinent je nesmírně rozmanitý a jedna zastřešující africká teologie by jednoduše nemohla saturovat teologické výzvy v různých oblastech a obdobích.
V dnešní době se výraznému zájmu těší africká postkoloniální teologie a rovněž problematika teologicko-etické reflexe neokolonialismu v Africe. Tyto přístupy nám – jakožto západním teologům – nastavují velmi vítané zrcadlo a odhalují často neuvědomělé pokrytectví ve vztahu ke kulturně vzdáleným adresátům evangelia.
Zdroj: HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
