Vatikán vyhlašuje každého čtvrt století Jubilejní rok. Ten přivádí do Říma nejen řadu poutníků a s nimi také financí, které na místě utratí, ale také logistické a organizační výzvy. Zároveň je pohonem pro mnohé projekty se sociálním přesahem. Má vůbec v dnešní době smysl zvát do přelidněného věčného města další turistické davy? A týká se Jubilejní rok jen Říma, nebo je povzbuzením pro všechny v těžkých časech? Nad Jubilejním rokem 2025 se v textu zamýšlí Marie Kolářová.
O letošní slavnosti Nanebevstoupení Páně 9. května vyhlásil papež František v bazilice svatého Petra bulou Spes non confundit (Naděje nezklame) Svatý rok 2025. Tradici vyhlašování svatých roků započal papež Bonifác VIII. v roce 1300. Se začátkem tohoto roku, respektive s přechodem jednoho století do druhého, očekávali věřící udělení plnomocných odpustků. Toto očekávání vnímal i Bonifác VIII. a rozhodl se pro krok, který dosud v tradici církve nebyl zaznamenán. Díky jeho spojení s číslovkou sto stanovil současně, že nejbližší další jubilejní rok bude vyhlášen za sto let. Ale jak je též v dobré tradici zvykem, nic není nezměnitelné. Věřící proto mohli oslavit další jubileum po padesáti letech. Posléze se jejich slavení opakovalo vždy po 25 letech.
Papež František svěřil organizaci oslav Papežské radě pro novou evangelizaci. Přípravy na nadcházející Jubilejní rok probíhají už dva roky, první zasedání pastorační komise pověřené přípravou proběhlo v dubnu 2022. V létě toho samého roku představil arcibiskup Fisichella logo jubilea navržené Gaicomem Travisanim. Vybral jej papež osobně ze tří variant předložených mezinárodní komisí. Ta volila z 294 návrhů od autorů ve věkovém rozpětí 6 až 83 let. Logo tvoří čtyři postavy (modrá, zelená, žlutá a červená) symbolizující čtyři kouty světa. Jedna postava objímá a současně tvoří oporu druhé v gestu bratrství a solidarity, přičemž první v čele se drží kříže na znamení víry a naděje. Patu kříže tvoří kotva poskytující oporu proti rozbouřeným vlnám pod nohama putujících. Právě kotva představuje v křesťanském prostředí symbol naděje.
V rámci příprav jubilea byla vytyčena dvě konkrétní témata. Loni byla věnována pozornost opětovnému studiu dokumentů II. vatikánského koncilu, aby si věřící připomněli význam jeho učení. Současně papež vyzval všechny k hledání nejvhodnějších způsobů, jak učinit učení koncilu aktuálním. Letošní rok je pak zaměřen na modlitbu. František hovoří o symfonii modlitby, v níž děkujeme Bohu za dary jeho lásky a chválíme jeho stvoření, které nás zavazuje ke konkrétním činům na jeho ochranu.
Ústředním tématem Svatého roku se stává naděje. Je vyjádřená v mottu „Poutníci naděje“ stejně jako v názvu buly Naděje nezklame. Ve světě, který je nyní ponořen do tragédie války, pro papeže představuje první znamení naděje mír. František mnohokrát opakoval a opakuje, jak bolestivé pro něj je vidět, kolik lidí zoufale trpí kvůli válkám, a sní o tom, že zbraně zmlknou a přestanou přinášet zkázu a smrt. Zaměřuje se také na důstojné podmínky vězňů a apeluje na zrušení trestu smrti. Myslí též na nemocné stejně jako na mladé lidi, kteří musí čelit náročným podmínkám. Nemůžeme je zklamat, musíme být vnímaví k jejich situaci, zvláště tehdy, když vidíme, že se jejich sny rozpadají. Jako obvykle apeluje papež také na situaci migrantů a varuje před předsudky. V rámci Jubilea si budeme též připomínat svědectví mučedníků. V pozvání na oslavy nechybí ani připomínka na službu misionářů milosrdenství, stejně jako výzva pro poutníky, aby se zastavili u mariánských svatyní.
Vatikán otevře brány
Jubilejní rok bude jako tradičně spojen s otevřením Svaté brány Svatopetrské baziliky – a to již letošního 24. prosince. Následovat bude otevření brány Lateránské baziliky, baziliky Santa Maria Maggiore a u sv. Pavla za hradbami. Tyto brány budou otevřeny po celý Svatý rok. Jubileum ukončí uzavření brány u sv. Petra 6. ledna 2026. Kardinál Gambetti, arcikněz od sv. Petra, představil také dva konkrétní sociální projekty, které bazilika realizuje ve spolupráci s nadací Dům ducha a umění a se sdružením Druhá šance. Zaměřují se na pomoc ve prospěch uprchlíků a vězňů.
Projekt Metamorfóza spočívá v recyklaci dřeva z uprchlických člunů, které připluly na ostrov Lampedusa. Vězni a uprchlíci z něj vyrábějí korálky, křížky a růžence. Prezident nadace Arnoldo Mosca Mondadori zdůrazňuje také evangelizační rozměr projektu. Na návštěvu dílen často přicházejí mladí lidé ze škol. Studenti jsou růžencem osloveni a i ti nevěřící se zájmem nacházejí jeho smysl. Posláním sdružení Druhá šance je především sociální reintegrace vězňů. Jednu z možností podpory představuje projekt krejčovské dílny, kde vězni šijí nákupní tašky z vyřazených plachet i nových látek. Projekt nepovažuje práci za zpřísnění trestu, jak na ni bylo v minulosti nazíráno (pravda, jednalo se často o mimořádně těžké práce), ale jako na způsob navracení důstojnosti. Práce je prostředek, jak se mohou vězni postavit na vlastní nohy a nalézt opět sebedůvěru a realizaci. Pro vězně je uznání jejich lidské důstojnosti nesmírně důležité.
Se slavením jubilea budou spojeny i mnohé čistě organizační a technické záležitosti. Pro město Řím představuje jubileum náročnou výzvu. I kvůli tomu se sešel papež František s Robertem Gualtierim, primátorem věčného města. Hovořili spolu jak o duchovním rozměru jubilea, tak i o konkrétních plánech a projektech, které město zamýšlí realizovat. Očekávají se totiž desítky miliónů poutníků a předpokládané výdaje se blíží čtyřem miliardám eur. Plánované projekty jsou zaměřeny na přestavby a úpravy, mobilitu, pohostinnost a též na životní prostředí. Primátor k oslavám podle svých slov přistupuje se vší zodpovědností a přál by si, aby stavební úpravy vyjadřovaly ducha jubilea. Řím se má stát přístupnějším, udržitelnějším a inkluzivnějším.
Výzvy Svatého roku
Logistické problémy doprovázely Svatý rok od jeho počátku, jak vyplývá ze zápisků kardinála Stefaneschiho, očitého svědka prvního jubilejního roku. Přes všechny počáteční potíže však nakonec byl tehdy po celou dobu v Římě dostatek jídla a pití. I příští rok se bude město jistě potýkat s mnoha organizačními problémy, současně budou poutníci pro mnoho Římanů příležitostí, a to nejen jako odběratelé služeb, ale především jako lidé, kteří přicházejí za poselstvím Jubilea, tedy za nadějí. Jako poutníci naděje. Římané budou proto vyvažovat mezi zátěží, které pro město znamenají milióny příchozích, a pozitivním efektem spojeným s novým setkáními, ale pochopitelně také s penězi, které s sebou duchovní turismus přináší. Italové jsou známí svou přátelskostí, otevřeností a komunikativností. Snad se jim i tentokrát podaří zvládnout nápor poutníků a vnímat jej především jako obohacení.
Naděje představuje jednu ze základních ctností a je neoddělitelnou součástí křesťanského poselství. Bez naděje člověk umírá, anebo jak zní jiné úsloví: Naděje umírá jako poslední. Žijeme, dokud máme naději. Ta pramení z vědomí, že jsme vykoupeni. Jak praví apoštol Pavel: „Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy.“ (2 Korintským 1,7) Svět se v posledních letech ponořil do válek v širším rozsahu, než jsme byli v nedávné minulosti zvyklí. Ozývají se proto hlasy, zda dlouhé období mírové koexistence po druhé světové válce nebylo spíše anomálií než nadějí, že jako lidstvo dokážeme žít v míru. Ruská agrese – drsně vyjádřeno – „hodila vidle“ i do vize redukce nákladů na zbrojení. Toto všechno představuje bolestivé zjištění. Na druhé straně nikdy nezpochybnil právo na obranu. A tu nelze zajistit bez zbraní. Můžeme však společně s papežem snít o tom, že jednou zbraně skutečně zmlknou.
Jubilejní rok se netýká jen Říma, ale má celoplanetární dosah. Jeho poselství slouží jako povzbuzení pro všechny. Pro hledání spravedlnosti, pro naději, že svět se nakonec stane bratrštějším a spravedlivějším. Slavení jubilea v návaznosti na kulatá výročí vyjadřuje vztah ke světu a jeho běhu času, do kterého přichází papežové s poselstvím u příležitosti právě těch „kulatějších dat“. Číst znamení doby však neznamená jen hru s čísly, ale pozorné vnímání bolestí světa a naslouchání obavám jeho obyvatel. Naději potřebují všichni. Naším úkolem není soudit, ale vlévat důvěru a zasazovat se všude tam, kde je zraňována lidská důstojnost.
