Jednoho večera u židovské rodiny Mortarových zabuší příslušníci papežské gardy s tím, že si přicházejí pro jejich syna Edgarda. Vyděšení rodiče nerozumí ničemu. Nechápou, v čem by se jejich šestiletý potomek měl odlišovat od ostatních sourozenců. Otec se nejdříve pokusí synka vyhodit z okna do náručí svých blízkých. Krajně dramatický okamžik. Edgardo se brání, strašně se bojí, nechápe, oč se tatínek snaží. Vysvětlení dostane rodina vzápětí. Edgardo je katolík.
Ani na okamžik by Mortarovy něco takového nenapadlo. Vychovávají přece všechny své děti v souladu s židovskou vírou. Jenže po jistou dobu zaměstnávali katolickou služebnou a z jejího svědectví vyplývá, že pokřtila malého Edgarda, když jako nemluvně vážně onemocněl. Bála se, že by mohl zemřít jako nepokřtěný. Vypověděla o tom až nyní, po šesti letech. Tehdejší praxe však stanovila, že pokud se prokázalo, že dítě je pokřtěný katolík, bylo nezbytné zajistit jeho křesťanskou výchovu, aby jeho duše mohla dojít spásy. Mortarovi by tedy Edgarda získali zpět, pokud by konvertovali ke katolickému vyznání. Takovéto ultimátum však bylo v rozporu s jejich svědomím.
Režisér Marco Bellocchio natočil film Papežův zákon podle skutečné události z Bologni roku 1858, která ve své době vzbudila rozhořčení napříč Evropou. Americký antropolog a historik David I. Kertzer, nositel Pulitzerovy ceny, se domnívá, že tato událost hrála důležitou úlohu v pádu Papežského státu, který tehdy sahal od Říma až po Ferraru. Nikoliv sama o osobě, protože podobných případů se odehrálo více, ale v souvislosti s tehdejším děním a rovněž kvůli širokému mezinárodnímu pobouření. Edgardův únos totiž vedl k řadě diplomatických jednání a nátlaku mnoha států, které přijaly emancipaci Židů a požadovaly vrácení chlapce biologické rodině.
Podobně jako ve filmu První zrádce se Bellocchio soustředí na fakta a historické souvislosti, nikoliv na psychologii postav, jak režisér potvrzuje i v rozhovorech. Primárně chtěl vykreslit situaci v Itálii druhé poloviny 19. století, jež se nacházela v neklidném období plném sociálního napětí a protestů a byla teprve na cestě ke sjednocení. Zároveň se však rozhodl ukázat, jak Edgardův únos ovlivnil vztah mezi papežem a nově se formujícím italským státem.
Z liberála zarputilcem
Počátek pontifikátu Pia IX. byl vnímán jako liberální a otevřený, sám papež, vlastním jménem Giovanni Mastai-Ferreti, se těšil pověsti upřímně zbožného a dobrosrdečného muže. Provedl rozsáhlou reorganizaci církevních struktur a snažil se o obrodu církve, varoval také již v 19. století před komunismem. Z vnějšího pohledu se však jeho pozdější činy jevily jako snaha o pevné uchopení moci. Pius IX. vyhlásil Sylabus, soupis omylů moderní doby, v němž odsoudil modernismus či odluku církve od státu. Za jeho pontifikátu bylo vyhlášeno dogma o papežském primátu a neomylnosti ve věci víru a mravů. Tím samozřejmě popudil mimocírkevní společnost.
Bellocchio Pia IX. ve svém snímku líčí jako zarputilého muže toužícího po moci, jehož tvrdošíjnost a neústupnost vedla ke ztrátě území tehdejšího Papežského státu, až se nakonec tento papež prohlásil za vatikánského vězně a odmítl uznat nové politické uspořádání. Zpodobnil jej jako nevrlého staříka, když se ovšem potkává s Edgardem, na kterém mu osobně záleží, mění se až příliš okatě. Podtext možného sexuálního zneužívání je vyjádřen ve třech scénách, přičemž jedna z nich vyznívá přímo lascivně.
Absentující psychologie postav nechává divákovi prostor, aby si domýšlel motivy. Historické prameny ohledně Edgardova osudu ostatně nepodávají jednoznačnou zprávu, zda byla jeho konverze ke katolicismu upřímná, anebo se jen přizpůsobil. Divák se nemusí dozvědět jednoznačné odpovědi, ale mohl by získat více podnětů k zamyšlení. Hlavní protagonisté totiž chvílemi působí až příliš schematicky.
Osobně na mě zapůsobila nejsilněji scéna, kdy malý Edgardo uvolní hřeby na kříži, Kristus z něj sestupuje a zvolna odchází. Nutí nás přemýšlet a vcítit se do toho, zda a jak chlapce oslovil příběh kříže a jak přijal Ježíše. Sám režisér tuto scénu vysvětluje jako pokus malého chlapce o spojení dosavadní výchovy v židovské rodině s katolickou formací, které se mu dostává poté, co byl proti své vůli zasazen do nového prostředí. Scéna vyznívá jako upřímný pokus o hledání porozumění tomu, kým je pro něj Kristus.
V dospělosti pak Bellocchio Edgarda prezentuje jako zbožného kněze oddaného víře, který se na smrtelné posteli pokusil pokřtít svoji matku. Mortara totiž zůstal ve službách církve až do konce svého života a nebylo patrné, že by volba tohoto povolání byla vynucená.
Film nemá vyznít antikatolicky
Z rozhovoru, který režisér nedávno poskytl Radiožurnálu, vyplývá jeho záměr poukázat na praxi církve, jež považuje i toho, kdo byl bez svého rozhodnutí pokřtěn, za křesťana navždy. Bellocchio tuto praxi kritizuje jako mocenskou, zdůrazňuje však, že rozhodně nezamýšlel svůj film jako protikatolický. Sám se sice prohlašuje za ateistu, ale opakovaně se obdivně vyjadřuje o papeži Františkovi, zejména jeho vztahu k lidem na okraji společnosti. Oceňuje také jeho vliv na mladou generaci a vyjádřil politování nad „zhoubnými náhradami“, které mladí volí namísto chození do kostela – například TikTok, který považuje za zhoubu lidstva.
Osobně by si přál, aby jeho film František zhlédl, napsal mu proto dopis a nabídl mu projekci. Pro režiséra je totiž papežem, který netouží po moci, na rozdíl od Pia IX., alespoň nakolik mu režisér rozumí.
Ačkoli režisér deklaruje, že vychází pouze z historických souvislostí a neodhaluje motivy jednání ani psychologii postav, počínání Pia IX. film jednoznačně interpretuje jako akt mocenské zvůle. Motivy naznačující možné sexuální napětí či dokonce zneužití mezi papežem a chlapcem vnímám jako pokus o kritiku církve na tomto poli. Ta je sice naprosto legitimní, ve filmu však působí rušivě, protože tyto scény nemají žádné další navazující souvislosti, vyznívají tak příliš prvoplánově. Bellocchio vidí Pia IX. jako někoho, kdo potřebuje ochránit svoji moc, která se ale ve skutečnosti rozpadá, proto podle něj používá násilí při indoktrinaci dítěte.
Osobně se domnívám, že klíčové nedorozumění papeže Pia XI. s tehdejší společností, které provází církevní společenství neustále, bylo způsobeno především jeho nedostatečnou schopností číst znamení doby. Obavy z toho, že církev podlehne duchu doby, ostatně zaznívají i v současnosti. Potřeba vymezit se proti tehdejší i současné společnosti je zakořeněna v nedůvěře ve svět a v člověka.
Mentalitu 19. století výstižně vykresluje kostelní píseň Sbohem má radosti, kde zaznívá: „Sbohem velebná Svátosti, když mám jít od Tebe, vždycky jdu s lítostí. Vracím se v ten zlý svět, do strastí, zlob a běd a vždy si rozjímám, že jdu již naposled.“ Na papežovu snahu se můžeme dívat také jako na dobře míněné úsilí vedené neadekvátními prostředky, které následně vyvolaly opačný účinek, což by nás mělo vést k pečlivému čtení znamení času, umění identifikovat hodnoty, které jsou vlastní lidem mimo církev, a zbavit se přesvědčení, že jsou vlastní jen křesťanům.
“neomylnosti ve věci víru a mravů”…………..asi překlep