Jak znělo sedm posledních Ježíšových slov na kříži?

V Bibli se píše, že „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme byli ještě hříšní“ (Řím 5:8). Jak kříž ukazuje nebo demonstruje Boží lásku?

Mnozí lidé, kteří věří, že Ježíš zemřel na kříži a vstal z mrtvých, nemají pocit, že je Bůh miluje. Možná se s tím dokážete ztotožnit. Víte o kříži. Víte, že Ježíš tam trpěl a zemřel. Ale není vám zřejmé, jak to souvisí s láskou.

Ježíš během šesti hodin, kdy visel na kříži, promluvil sedmkrát a pokaždé, když promluvil, zjevil něco ze své lásky.

Když budete číst souhrnné vysvětlení sedmi posledních Ježíšových slov z kříže, přeji si, abyste viděli a věděli, že Ježíš vás miluje a aby se vám jeho láska zdála neodolatelná.

1. „Otče, odpusť jim.“

„Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23,34)

Vojáci vzali kladiva a dlouhé železné hřeby a přibili Božího Syna na dřevěný trám. Poté ho vztyčili na kůl a ten spustili do jámy v zemi. Ježíš tehdy poprvé promluvil z kříže: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34).

Muži, kteří Ježíše ukřižovali, si nemysleli, že dělají něco špatného. Neměli výčitky svědomí. Necítili potřebu prosit Boha za odpuštění. Dopustili se nejstrašnějšího hříchu v dějinách lidstva – a Ježíš přesto řekl, že nevědí, co činí.

To nám říká něco zásadního: z vlastních pocitů nepoznáte, co je hřích. Pokud spoléháte na svou intuici, budete hřešit – a ani si to neuvědomíte. Potřebujeme, aby nám Bůh ukázal, co je hřích. A právě to dělá v Bibli.

Ježíš řekl: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (Mt 5,44) – a právě to zde činí. Lidé, kteří na něj vylévali svou krutost, byli ti, které měl na srdci. Možná se za tyto římské vojáky nikdy nikdo nemodlil, ale Ježíš ano. A modlí se i za vás, i kdyby to nikdo jiný neudělal.

2. „Dnes budeš se mnou v ráji.“

„Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“(Lukáš 23,43)

Spolu s Ježíšem byli ukřižováni dva zločinci, jeden po jeho pravici a druhý po levici. Jeden z nich se mu posmíval: „Což nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ (Lk 23,39). Umírající muž, ztracený a plný hněvu, obrací svou zlobu i proti Bohu.

Druhý zločinec vedl stejný život zločinu. Od věčnosti ho dělilo jen pár hodin. Brzy měl stanout před Božím soudem. Ale v jeho duši se cosi změnilo. Možná poprvé v životě se vážně zamyslel nad svým stavem. Svět mizel v dálce a na obzoru se rýsovala věčnost.

Teď si jasně uvědomuje, že do konce dne bude stát před Bohem a skládat účty. Když slyší druhého zločince, jak Ježíše uráží, napomene ho: „Ty se Boha nebojíš?“ (Lk 23,40).

A pak se obrátí k Ježíši: „Pamatuj na mne, až přijdeš do svého království“ (Lk 23,42). Ježíš mu odpoví: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Je to výjimečný příběh. Člověk, který měl být zatracen, dostává plný přístup k radosti a výsadám věčného života. Pokud byla naděje pro něj, pak je naděje i pro vás – i pro každého, koho potkáte.

3. „Ženo, hle, tvůj syn!“

Když Ježíš uviděl svou matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl jí: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Poté řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ A od té chvíle si ji učedník vzal k sobě. (Jan 19,26–27)

Vztah mezi Ježíšem a Marií se změnil. Po 33 let byl jejím synem podle těla, ale zároveň byl Synem Božím. Přijal lidské tělo skrze Marii, aby se stal naším Vykupitelem. Proto přišel na svět – a proto teď visí na kříži.

Když Marie stála pod křížem, musela v bolestech a žalu volat: „Můj syn, můj syn…“ Ale Ježíš jí říká: „Už mě nemůžeš vnímat jako svého syna. Ženo, hle, tvůj syn.“ Od této chvíle měl tuto roli v jejím životě převzít Jan.

A jak měla Marie vnímat Ježíše dál? Jako svého Pána a Spasitele. Když jí anděl zvěstoval narození dítěte, řekla: „Můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli“ (Lk 1,47). Vždy viděla Boha jako svého Spasitele. A jak ji Bůh zachránil?

Tím, že Ježíš šel na kříž a položil svůj život – život, který dostal skrze ni. Jeho tělo bylo zmučené. Jeho krev prolita. Mariin syn zemřel – a svou smrtí se stal jejím Spasitelem. Ztratila nenahraditelného syna, ale získala nesrovnatelného Spasitele.

4. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Kolem deváté hodiny Ježíš zvolal mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“ – to znamená: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Matouš 27,46; viz také Marek 15,34)

Ježíš byl přibit na kříž v devět hodin ráno. Do poledne promluvil třikrát: ke svému Otci („Odpusť jim“), k lotrovi („Dnes budeš se mnou v ráji“) a k Marii a Janovi („Hle, tvůj syn… tvá matka“).

Pak tři hodiny mlčel a trpěl. Minuty se musely táhnout jako věčnost. O poledni přišla tma: „Od dvanácté hodiny nastala tma po celé zemi až do třetí“ (Mt 27,45).

Ježíš se noří do ještě hlubšího utrpení. Zažívá peklo – vědomé muky, v naprosté tmě, obklopen démony, pod Božím soudem, mimo dosah Boží lásky. Vše, co tvoří peklo, zakusil. Abychom to my nikdy poznat nemuseli.

5. „Žízním!“

Když Ježíš věděl, že je vše dokonáno, řekl, aby se naplnilo Písmo: „Žízním!“
(Jan 19,28)

Ježíš visel na kříži šest hodin. Každá hodina prohlubovala jeho utrpení. Horečka se stupňovala, rány kolem hřebů se trhaly, dehydratace sílila. Tělo muselo hořet žízní.

Ten, který řekl: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije“ (Jan 7,37), teď volá: „Žízním!“ Je to jediné slovo, kde mluví o svém vlastním utrpení. Všechna ostatní slova směřovala k druhým – o odpuštění, spasení, lásce. Toto je výpověď o jeho bolesti.

Každý z nás jednou zažije bolest, která nás přivede na hranici sil. Ježíš tam byl. Trpěl – a proto rozumí těm, kdo trpí.

6. „Je dokonáno!“

Když Ježíš okusil ocet, řekl: „Je dokonáno!“ Naklonil hlavu a odevzdal ducha.(Jan 19,30)

Ježíš zvolal: „Je dokonáno!“ Co bylo dokonáno?

1. Jeho noc utrpení.
2. Celá cesta poslušnosti.
3. Zápas s nepřítelem.
4. Dílo vykoupení.

To byl konec Ježíšova utrpení. Ježíš zná bolest jako nikdo jiný, ale už netrpí. Je po pravici Otce a přimlouvá se za nás.

Trpící svět potřebuje Spasitele, který rozumí utrpení – ale takového, který ho také přemohl. To máme v Ježíši: prošel utrpením, ale nebyl jím přemožen. Zvítězil.

7. „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ A po těch slovech skonal. (Lukáš 23,46)

Smrt Ježíše nezlomila. Nepřemohla ho. Řekl: „Nikdo mi život nebere, dávám ho sám. Mám moc ho dát a zase přijmout“ (Jan 10,18). Ježíš svůj život nepozbyl – obětoval ho. Dobrovolně se vydal smrti: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

To je důvod, proč volal mocným hlasem. Byl jste někdy u někoho, kdo umírá? Nikdo neumírá silným hlasem. Ale Ježíš ano. Vstoupil do smrti jako vítěz. A setník, který stál opodál, prohlásil: „Skutečně, tento člověk byl Boží Syn!“ (Mk 15,39). Vidíte tu slávu? Takto ještě nikdo nezemřel.

Autor: Colin Smith
Zdroj: Spoločenstvo evanjelia