Vánoce nejsou zářící výklad, ale tiché království v nás

Dnešní konzumní podoba Vánoc často překrývá jejich hluboký duchovní rozměr. Advent, který měl být časem usebrání, se změnil na období nákupů a povrchních oslav. Co však znamenají Vánoce pro ty, kdo trpí samotou, nouzí nebo přetlakem emocí? Jak si zachovat pravdivost víry v době, kdy se i církev někdy uchyluje k vnějším efektům? A proč je méně nakonec více – v životě i ve víře?

Adventní a vánoční čas je pro mnoho lidí náročný – fyzicky, duševně i duchovně. Zatímco dříve Advent plynule navazoval na podzim a Vánoce se připomínaly až těsně před Štědrým dnem, dnešní konzumní podoba svátků vstupuje do našich životů už v říjnu, někdy dokonce v září. Spisovatel Max Picard se již ve 20. letech podivoval nad tím, že ani roční období si už nepředávají ruku a nenavazují na sebe. Dnes, o století později, se zdá, že roční období zmizela úplně a liturgický rok se redukoval na Vánoce a trochu Velikonoc.

Pro citlivé lidi, kteří vánoční čas těžko snášejí – pro osamělé, trpící nouzí či bídou, ať už materiální, nebo duchovní – jsou rady typu „nepouštějte si vánoční atmosféru k srdci“ prázdné. Uniknout koledám a blikajícím ozdobám, které Advent přetvářejí v symbol nakupování, nelze ve městech, na venkově ani na samotě. Úspěšné marketingové pravidlo „čím více, tím lépe“ se však zcela míjí s duchovním světem, kde platí pravý opak: „čím méně, tím lépe“. Smířit tyto dva světy je nesnadné, protože mít málo je dnes považováno za selhání. Přesto právě v duchovním životě často stačí málo – tichý, prostý vztah k Bohu, který sám není hlučný a někdy dokonce mlčí. I některé církve ale přijaly marketingový přístup: větší okázalost, větší „paráda“ má znamenat více Boha. To je omyl.

Často přemýšlím, proč mě oficiální kázání o Vánocích nijak neoslovují. Nikdo totiž nedožene za pár vánočních dní to, co zanedbal po celý rok. Když se v kostelích opakují homilie plné soudů o „zhoubě západního světa“ nebo o „zbytečnosti demokracie“, kdy tyranie údajně postačí, je těžké věřit, že právě o Vánocích nastane změna. A pokud přece jen, je to často křečovité a jalové. Je to podobné, jako když se někdo celý rok chová ke svým blízkým hrubě a násilně a u vánočního stromku si najednou vzpomene, že by měl být laskavý.

Přitom nejcennější stavby – architektonické i duchovní – jsou jednoduché a čisté, bez zbytečných ozdob. Kdybychom mohli žít takto minimalisticky i v běžném životě! Kdybychom nechali koledy a světýlka na týden před Štědrým dnem, a veřejnému prostoru ponechali jeho civilní podobu. Kdyby církve dokázaly ukázat, že konzumní šílenství je prázdné ve srovnání s prostým příběhem Marie, Josefa a narození Ježíše pod širým nebem. A kdyby se Advent a Vánoce projevily spíše tím, jak žijeme svoji víru a humanitu, než tím, co nám bliká v oknech.

I křesťan, který se během roku potýká se starostmi a chybami, může slavit autentické Vánoce, pokud k nim přinese celou pravdu svého života. Pravdu o svých radostech, pádech, snech i deziluzích. Takové Vánoce nemusí být dokonalé, ale budou opravdové. Pokud by lidé mimo církev slyšeli o Bohu, který je láska, a viděli tuto lásku u jeho následovníků, možná by i oni chtěli pozdravit Ježíška. Možná by se mu v Betlémě poklonili.

Daniel Reynek, syn básníka Bohuslava Reynka, shrnul své pocity z Vánoc slovy, která by mohla rezonovat s mnoha z nás: „Když je po Vánocích, tak už to jde.“ Spisovatel Arnošt Lustig zase vzpomínal na své dětství s ironií: „Nejlepší žebrání bylo na Vánoce, protože křesťani jsou takoví změklí, než ztvrdnou zase v lednu.“ Kéž by nás ta tvrdost míjela celý rok.

Lidé, kteří letos budou smutní nebo osamělí, nepotřebují mnoho. Dejme jim dárek, který opravdu ocení – tichý prostor Božího království v nás.