Svět se často řídí zákonem odvety – kdo uhodí, dostane zpět. Jenže Ježíš ukázal jinou cestu: ne slabost, ale dospělost. Místo nekonečné spirály pomsty nabízí spravedlnost, která nevede k dalším ranám, ale k pravdě. V osobních vztazích i politice vidíme opak – tvrdá slova, boj o moc, snahu porazit protivníka. Jenže skutečná odpovědnost není v odplatě, ale v hledání řešení, která nezanechají jen další spoušť.
„Jak to skončí?“ ptáme se všichni spolu. Celý svět se uchyluje k pragmatické matematice „jak ty mně, tak já tobě“. Poslední dobou to říkají jednotlivé strany ještě jinak: „jakvykmy, tak mykvy“, a když se to naučíte říkat v rychlém tempu, tak vám ty zvuky něco připomenou.
Vzájemné vztahy se rovnají siláckými postoji a tvrdými slovy. Uvnitř je znát tón bolesti a ublíženosti. A opakuje se to v sourozeneckých vztazích, v manželských dohadech o majetku, v politické praxi lokální i světové. Stane se, že z parlamentního řečniště slyšíte údajnou lékařskou diagnózu oponenta a ten zase reaguje zpět vyhrožováním, přičemž ani jedno k řečnickému pultíku v civilizovaných zemích nepatří. Vracení rány ránou nikam nevede, víme to všichni.
Ježíšův program
Ježíš jednou podle Matoušova evangelia (5,38) řekl: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub‘.“ Citoval Mojžíšův zákon v souvislostech odvety. Jenže ten zákon stanovil především přiměřenost odpovědi a stanovil omezení kus za kus. Dokonce tím zřejmě naznačil, že pokud zbavíš druhého oka, musí tvé oko hledět za to ztracené. A pokud zmaříš zub, a tím poškodíš něčí možnosti příjmu potravy, musíš se starat, abys mu pomohl k obživě. Je to rozumná odpověď. Není to ublížené fňukání a kvičení, které se dožaduje zastavení útoku. Je to dospělé konstatování následků každého činu.
V celém výše zmíněném Kázání na hoře vznáší Ježíš nároky sám na sebe, a představuje tak v podstatě svůj „vládní program“. Zároveň se Ježíš často obrací k učedníkům dalšími slovy, kterými jim otevírá oči na dosah své vlády: „Já však vám pravím, abyste se zlými nejednali jako oni s vámi…“ (5,39) Pokud učedníci budou na Ježíšově místě, nemá smysl se bránit odvetou. Do detailů to dovedou slova: „Když tě někdo uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou…“
Tíha odpovědnosti
V obyčejném životě však neseme odpovědnost za druhé, plníme povinnosti a závazky společnosti dané postavením otců, matek, představených, mistrů a šéfů. A tady musíme odhlédnout od sebeobětování a plánovat dospěle i obranu či ústup. Ano, i ústup, ale jistě i útěk z léčky. A tady je třeba vynalézavosti stratégů. Dobrou obranou je i útok a opatření k odzbrojení útočníků. Vždyť neseme odpovědnost. Pro příklad: Ústavní soud České republiky vyzývá zákonodárce, aby změnili jednací řád dolní komory. Když se nezmění podmínky jednacího řádu, tak platí ono „jakvykmy, tak mykvy“. Ovšem obětí takového výsledku budou zase a jen občané celé země.
Dospělá modlitba válečníka Davida, zapsaná jako Žalm 141, nás učí objektivitě: „Když se v zemi všechno seká a poltí, k jícnu podsvětí se sypou naše kosti. K tobě, Panovníku Hospodine, pozvedám své oči, utíkám se k tobě, nevydej mě smrti, ochraňuj mě před osidlem na mě políčeným, před léčkami pachatelů ničemností! Svévolníci ať se chytí do svých tenat, kdežto já ať projdu!“ (141,7-10)
K bojové přípravě patří i modlitba, kterou se tu David modlí za své nepřátele a usiluje o vlídná slova. Nechce nadávat a urážet. Naopak se modlí za své nepřátele. Proto prosí: „Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku, nedej, aby se mé srdce přiklonilo ke zlu, ať se nedopustím svévolnosti s muži, kteří pášou ničemnosti; jejich vlídnosti okoušet nechci. Spravedlivý ať mě třeba bije, pokládám to za milosrdenství, ať mě trestá, je to pro mou hlavu olej, má hlava to neodmítne, v jejich neštěstí se za ně ještě budu modlit. Ať jsou jejich soudci svrženi na úbočí skály, ale spravedliví ať slyší, že vlídná jsou má slova“ (141:4-6)
Křesťanský přístup není bezzubým vzdycháním a už vůbec ne nějakou odvetou, ale dospělým zápasem o pravdu a spravedlnost pro nás i naše protivníky.
