Ať je ale model církevního zřízení jakýkoli, shodneme se na tom, že k výkonu funkce je jistá dávka moci potřeba. Otázka je, jak ji nezneužít, ale naopak moudře využívat. Netvrdím, že vedoucí nemůže být povolaný Bohem, že nemá někomu radit, zároveň však musí být kontrolovatelný. Jeho rozhodnutí musí podléhat jakési širší diskusi a může se či dokonce má se s ním diskutovat.
Každá církev má stejně jako jiné skupiny jakousi hierarchii. Rozdíl je v tom, že některé sbory mají vedení (např. staršovstvo), které si dosazuje stávající pastor/kazatel, dále pak pastory/kněze/duchovní, které dosazuje vedení církve, a někdy i vedení církve, které dosazuje nadnárodní vedení té které církve/denominace.
V tomto systému se nepraktikuje vedení skrze volbu, tak jak to známe v běžných demokratických systémech. Autorita nebo autority jsou dosazeny s vírou, že ti, kteří jsou v hierarchii nahoře, mají dostatek moudrosti k tomu, aby na exponované posty nedosazovali své kamarády. V tomto některé protestantské církve připomínají katolické zřízení, kde farníci nemají vliv na to, jaký na jejich faru přijde kněz, stejně tak kněží nevolí své představené, biskupy, kteří jsou dosazováni shora.
Příkladem církevního zřízení „shora“ může být následující pohled: „Věří se obecně, že jako byl Kristus poddán Otci a žena muži, má být člen sboru poddán pastorovi a pastor biskupovi. Systém autorit striktně odmítá rovnostářství a vidí církev jako strukturu poddanosti a odpovědnosti na principu podřízený a nadřízený. Demokracie se, na rozdíl od teokracie, odmítá jako systém založený na vzpouře proti Bohu, který vzešel z Velké francouzské revoluce. Proto se z principu nepraktikuje volba autorit prostými členy, ani autorita není zodpovědná členům církve. Samotná budoucí autorita je kooptována z pozice stávajících autorit, obvykle na základě zjevení, a také vyšší autoritě je pak zodpovědná.“
Církev kde působím, je oproti výše citovanému systému postavena na systému, který kopíruje systém známý v politice jako systém brzd a protivah (check and balances), který je znám od dob Charlese Louise Montesquieu. Zjednodušeně: Každé rozhodnutí jedné autority může být nějakým způsobem korigováno i zrušeno jinou autoritou. Zároveň každá klíčová autorita je demokraticky zvolená. Kazatel je součástí voleného staršovstva a má jen jeden hlas. Na sbor může být pouze zvolen, nikoli dosazen vedením církve. Staršovstvo nemůže udělat klíčové rozhodnutí bez schválení členským shromážděním. Předseda Rady CB je volen, není možné, aby ho jeho předchůdce jmenoval, stejně tak je volena celá Rada CB a ta podléhá konferenci. Důvodem těchto procesů je i práce s mocí a snaha moc neustále vybalancovávat.
Vidíme zde dva systémy. Asi vám doposud chyběl „ten správný biblický model“. Problém je, že zas až tak moc ohledně církevního zřízení toho v Bibli nenajdeme a to, co v ní najdeme, pro nás není stejně závazné jako například etické pasáže. Ať je ale model církevního zřízení jakýkoli, shodneme se na tom, že k výkonu funkce je jistá dávka moci potřeba. Otázka je, jak ji nezneužít, ale naopak moudře využívat.
V některých náboženských skupinách a církvích panuje názor, že představený je určitým zástupcem Boha na zemi. Z toho pak plyne, že skrze něj mluví Bůh, což mu dává velikou autoritu. Od té už je jen kousek k pocitu, že neuposlechnutí autority duchovního je totožné s neuposlechnutím autority Boží. K obhájení tohoto názoru lze najít i dost biblických textů, které, jsou-li vykládány mimo kontext, stávají se nebezpečnou zbraní.
Z pohledu zdola je blízko k pocitu, že můj vedoucí, pastor, kněz, starší je Bohem ustavenou autoritou a tudíž ho musím téměř na slovo poslouchat. Když se k tomuto pocitu přiřadí formulka z úst vedoucího typu „Bůh mi o tobě řekl“, je na zaděláno na pořádný průšvih. Autoři podobných výroků totiž zapomínají na malý detail. Bůh je neomylný, my lidé jsme omylní. V tomto prostředí se vytváří obecný pocit, že s autoritou se prostě nediskutuje, autoritě se poddává. Netvrdím, že vedoucí nemůže být povolaný Bohem, že nemá někomu radit, zároveň musí být kontrolovatelný, jeho rozhodnutí musí podléhat jakési širší diskusi a s vedoucím se může či dokonce má diskutovat.
Druhou oblastí zneužití autority je kazatelna. Na jednu stranu jsme z mnoha stran masírování tisícero informacemi, ale stále platí, že slovo má moc. Když je někdo vidět za kazatelnou, autoritu prostě má. Lidé mu naslouchají, hledají u něj inspiraci do života, orientují se podle jeho slov, slovo se pro ně stává kotvou, nechají si radit.
Už jen tím, že kazatelna stojí výš než posluchači, že kazatel stojí, kdežto posluchači sedí, kazatel mluví, kdežto posluchači mlčí, může dávat určitý pocit moci a autority. To se dá skvěle využít k oslavě Pána Boha, když se kázající drží slov Písma „já se musím menšit, kdežto On musí růst“, ale dá se to i zneužít a kazatelna se může stát platformou pro vyřizování si účtů a posilování moci.
Třetí oblastí je zpověď. Jakmile o druhém člověku víte určité informace, získáváte nad ním moc. Už jen to, že vám někdo něco velmi osobního sdělí, ukazuje, že vás respektuje jako autoritu, a že vám vlastně odhaluje kus sebe. Osobní věci se obyčejně jen tak někomu nesdělují. Stejně jako kázání je i zpověď něčím dobrým, moudrým, ale také zneužitelným. Zvláště pokud zpovědník zpovědní tajemství vyžvaní nebo pokud začne vyhrožovat, že ho prozradí. Navíc zpověď se obyčejně netýká jen zpovídaného ale celé sítě vztahů, což dotyčnému dává ještě větší moc.
Čtvrtou oblastí je příslušnost ke skupině. Jde o to, že církev respektive jakákoli náboženská skupina neslouží jen jako místo, kde praktikuji svojí víru, ale i jako místo, kde se socializuji a vstupuji do tenkého přediva vztahů. Problém nastává v okamžiku, kdy dotyčný pocítí, že pokud nebude po vůli duchovnímu nebo jiným autoritám, bude ze společenství vyřazen. Jenže tím se mu do jisté míry zhroutí jeho svět a proto se raději podřídí a dělá to, co by normálně nedělal. Proto lidé zůstávají v sektách ale i některých podivných náboženských skupinách, byť se jedná někdy o bizarní uskupení vedené bizarními vůdci.
Páté nebezpečí je legitimizace moci Biblí. Když chcete, Biblí vysvětlíte vše. To ale nic nevypovídá o Bibli a už vůbec jí to nesnižuje. Jen se může stát, že kdo s ní vládne nikoli nejlépe, ale nejmazaněji, ten si dělá, co chce a ohýbá ji k obrazu svému. Potřebuje jako kázající dvojnásobný plat? Pak platí „starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.“ Nelíbí se vám, když vás nějaký člen sboru napomíná tváří v tvář? Pak platí, „stížnost proti starším nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků.“ Ohrožují vás ve sboru ženy tím, že mají jiný pohled na některé věci v Písmu než vy? Pak platí „žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností.“ Že je to bizár? Ale ne, jen cituji Písmo…
Bohužel neexistuje síť, která by pomohla obětem. V některých sborech/farnostech/církvích není v případě zneužití za kým jít, nadřízení kryjí své svěřence, dotyční cítí pocit studu a viny. Navíc jsou masírování nesmysly, že si nelze stěžovat na svoji duchovní autoritu, zvláště pokud je kryta jinými vysoce postavenými… K tomu ještě přistupuje zmatek, co vlastně je zneužití a to nemám na mysli jen zneužití sexuální. Konce těchto obětí bývají někdy velmi smutné, téměř vždy se ocitají mimo církev.
Možná si říkáte, proč o tom píšu, proč takto odkopávám církev. Protože tyto věci existují a protože v církvi, do které patřím, je možné o těchto věcech hovořit. Zároveň aby se věci měnily, aby docházelo k uzdravení, je třeba je pojmenovávat a řešit. Zároveň je třeba si být vědomi, že každý člověk je chybující a to včetně těch, kdo stojí v čele. Proto kolem sebe nutně potřebují druhé, kteří je mohou korigovat, stejně tak případné oběti potřebují mít za kým jít.
Autor: David Novák
Korektura: Sára Kolomazníková
I don’t think the title of your article matches the content lol. Just kidding, mainly because I had some doubts after reading the article.
Zajímavost tohoto článku je v délce, nikoli v obsahu.