Barbora Spalová se s týmem výzkumníků zaměřila na to, jak úvahy církví o budoucnosti ovlivnily restituce a v České republice též blížící se datum samofinancování.
Po roce 1989 se zdálo, že církvím po mnohaletém omezování činnosti ze strany státu nic nebrání, aby se opět staly sebevědomou a platnou součástí nově se utvářející občanské společnosti v České republice i na Slovensku. Nárok církví na to, aby opět vstoupily do veřejného života, takřka nikdo nezpochybňoval. Ovšem teprve o generaci později a v souvislosti s restitucemi, resp. s nutností vyjít s omezenými finančními prostředky, konečně probíhají koncepční debaty o tom, co je posláním církve a jak zabezpečit jeho realizaci.
Právě postrestituční hledání místa církví v České republice a na Slovensku se stalo tématem čtyřletého výzkumu týmu Barbory Spalové, jehož poznatky shrnuli členové týmu v knize Vize zdaru, vize zmaru.1 Hospodaření se ukázalo jako dobré ukotvení pro širší zkoumání vztahů mezi církvemi, státy a společnostmi. Právě nutnost finanční udržitelnosti, ať si pod tím představíme cokoliv, se v církvích stala hybatelem změn, které výzkumníky zajímaly. Během realizace projektu navštívili padesát měst a obcí, zaznamenali rozhovory s dvěma stovkami lidí. Zúčastnili se setkání staršovstev, farních a ekonomických rad, analyzovali přes 1500 článků v mainstreamovém tisku i v církevních médiích. Hovořili s představiteli církví a analyzovali legislativní dokumenty.
Výsledná knížka je souhrnem kompaktních, hutných studií a analýz, které nabízejí velmi vzácný pohled na život církví. Vzácný v tom smyslu, že jde o zasvěcený respektující pohled a zároveň o metodickou reflexi zvenčí. Poučné a inspirující je též srovnání České republiky a Slovenska a pak i přístupu různých křesťanských církví a vlastně i různých diecézí v rámci nejpočetnější katolické církve. Ukazuje se přitom, že „i civilní text může brát Boha vážně“, minimálně do té míry, do jaké ho berou vážně lidé, jejichž svět autoři zkoumali.
Jako uvedení do problematiky posloužila mediální analýza na téma restitucí a odluky církví od státu (první kapitola). Poté se autoři tázali představitelů jednotlivých církví na jejich představy budoucnosti jejich komunit. Třetí kapitola přibližuje postoje církví k hospodaření v krajině – vzhledem k rozsahu souvisejícího restituovaného majetku. Další dvě kapitoly se soustřeďují na fungování církevních škol a školních kaplanů. Šestá kapitola sleduje vývoj právního rámce fungování církví v České republice a na Slovensku. Sedmá kapitola pak zkoumá hospodaření církví, resp. diecézí v širším kontextu propojení s občanským sektorem. Poslední, osmá kapitola, popisuje, jak a kam církve investují prostředky z finančních náhrad za nevydaný majetek. Podívejme se aspoň na dvě kapitoly blíž.
Představy o budoucnosti komunity
Proměny financování farností, sborů, resp. církví se promítají do vizí, jak má církevní společenství fungovat hned v několika směrech: Předně nakolik je udržitelný předpoklad, že „stát bude finančně honorovat přínos církve ke stabilitě a udržování jejích hodnot ve společnosti“? Nebo naopak budou farnosti a sbory schopny lépe předávat své poselství, když budou vnímány jako součást občanské společnosti? Nakolik mají „hledat společnou řeč a sdílené zájmy s veřejností, a tak si získat respekt veřejnosti“?
Autoři výzkumu ukázali celou škálu přístupů od chebské farnosti, kde dary a tržby tvoří čtvrtinu rozpočtu farnosti, jinak řečeno charitní aktivity i opravy památek jsou převážně financovány z grantů, přes farnosti moravské, kde jsou určující složkou rozpočtu dary, až po farnost ve slovenském Landeku, kde chodí do kostela všichni a sbírky jsou tak velkorysé, že si mohli dovolit sami postavit nový velký kostel. Hledání zdrojů, které běžně využívají občanská sdružení, přináší nejen prostředky na činnost, ale zároveň napomáhá vzájemnému porozumění s běžnou populací a usnadňuje zapojení laiků-dobrovolníků, kteří mají s granty zkušenosti ze svého zaměstnání.
Tento přístup má nicméně i svá úskalí. „Farnost je dnes ochotnější dívat se ven a sloužit v oblastech, které nejsou jen pro členy farnosti. Je otevřenější navenek, ale také méně schopná integrovat lidi, kteří byli dříve ve farnosti doma. Vidím, že pro některé je až příliš náročné, že klademe tak veliký důraz na službu, na otevřenost jinakosti,” konstatoval chebský farář. Naopak z vyjádření zástupců farností, které jsou dosud finančně zabezpečeny, vyplývá, že mají tendenci vytvářet paralelní prostředí, „jsou soběstačné i co do chápání smyslu své existence”.
Konkrétně řečeno, olomoucká arcidiecéze „nepotřebuje v takové míře jako v západních Čechách žádat o veřejné finance, oslovovat lidi mimo církev, konfrontovat se s jinakostí nenáboženských světů“. Ač jsou i zde nabízeny veřejnosti charitní a jiné služby, „robustnost katolického světa umožňuje a snad i vyžaduje setrvání v tradičních modelech fungování“, rozhodně „nenutí k hledání nových cest“. Na osvědčené postupy paradoxně sázejí i malé evangelické sbory, které jsou primárně jakousi oporou, domovem pro své členy, případně se soustřeďují na podporu sborové mládeže, v níž vidí budoucnost. Mnozí také namísto plánů vkládají budoucnost do rukou Božích. Ukazuje se, že zaměření na misijní poslání jakožto páteř církevních aktivit není nijak samozřejmé a už vůbec není samozřejmé cílené hledání adekvátních forem komunikace s většinovou společností.
Církevní školy a role kaplanů
Církevní zřizovatelé v České republice vnímají své angažmá ve školství primárně jako službu veřejnosti. To platí i pro evangelické školy. Pestřejší už je pohled na to, co činí církevní školy školami církevními. „Zatímco v Plzni je ,pohled víry‘ definován jako důraz na svobodu a smysluplné hodnoty, v Olomouci jde o soulad s církevní naukou“, např. v oblasti genderové teorie. Učitelé také nesmějí prezentovat jako problematický rozvod, nesmějí praktikovat homosexualitu. „Na těchto dvou pohledech je vidět rozdíl mezi pozitivní, propojující nabídkou všem a obranou pravého učení, pravého pohledu na svět, který nutně vylučuje část sekulární společnosti,“ konstatují autoři výzkumu.
Nicméně dotazovaní církevní představitelé sami vnímají posun církevních škol od „paralelního, odděleného světa“ k prezentaci křesťanského pohledu na svět. Církevní školy dlouhodobě čelí převisu poptávky a rodiče si na nich cení toho, že dokážou integrovat a vzdělávat děti, které měly na jiných školách potíže, a že dokážou vytvářet dobré vztahy a tzv. bezpečné prostředí. V důsledku jde o výběrové školy, o které se ucházejí děti z věřících i nevěřících rodin.
Církevní zřizovatelé na Slovensku mají vůči svým školám rozsáhlejší a kodifikovanější práva a povinnosti, než je tomu v České republice – zřizovatelé např. vytvářejí standardy vzdělávání pro náboženskou výchovu, distribuují školám veřejné finance, kontrolují výchovně vzdělávací zprávy atp. –, ani tam však nenavštěvují školy pouze děti z věřících rodin a „školy jsou nuceny hledat vhodné evangelizační prostředky, které by vyhovovaly mladým generacím“. Tento kvas z církevních škol, který zaznamenali výzkumníci v evangelických školách, se pak může přenést i do samotné zřizovatelské církve. Například evangelické Edukačně misijní centrum nabízí poradenství počínaje tím, jak založit školku, a konče dalším vzděláváním v náboženské pedagogice a teologii, a to nejen pedagogům těchto škol, ale obecně farářům a kazatelům.
V konkrétních situacích se tak praxe v jednotlivých církevních školách odlišuje a liší se i role školních kaplanů. Na jedné straně (zejména na Slovensku) vedou duchovní obnovy a další aktivity během liturgického roku, připravují adepty svátostí, vyučují náboženství, na straně druhé by měli pečovat o duchovní ráz školy. Na školách, kde je převaha žáků z nevěřících rodin, tak kaplan mívá náročnou roli duchovního průvodce pedagogů, inspirátora náplně volného času studentů, člověka, který je neustále k dispozici, a mnohdy také neformálního prostředníka mezi biskupstvím a učitelským sborem. Do určité míry tak vstupuje i do vedení instituce.
Pozoruhodné je, že přes vágně definovanou pozici mají školní kaplani ceněnou roli a značnou autoritu. Tyto pozitivní zkušenosti by možná bylo vhodné přenést i do vedení farností, kde by kněží nemuseli být za vše odpovědnými manažery, ale především duchovní autoritou a vizionáři.
Kniha výzkumného týmu okolo Barbory Spalové je mimořádně kvalitní sondou do vnitrocírkevního prostředí a jeho sebepojetí v české značně sekularizované společnosti. Autoři konstatují, že na některých místech se náboženské a sekulární jevilo jako neslučitelné. Jinde se vzájemně ovlivňovaly a prolínaly. A ještě na jiných místech se náboženské vymykalo horizontální opozici vůči sekulárnímu a diferencovalo se vertikálně jako transcendentální druhé.2 Ve všech případech se však ukazuje, že náboženské a sekulární nevymezují vzájemně si konkurující světy. Spíš lze říci, že duchovní svět více či méně probleskuje do každodenního profánního světa. Církve jsou zodpovědné za to, aby hledaly cesty, jak by naději skrytou v těchto záblescích pomohly docenit nenábožensky orientovaným lidem.
- Barbora Spalová, Ivana Lukeš Rybanská a kol. (2023): Vize zdaru, vize
zmaru. Proměny církví v Česku a na Slovensku v kontextu restitucí. Praha,
Karolinum. ↩︎ - Barbora Spalová, Vojtěch Pelikán, Marek Liška: Religious-secular as
non-competitive: Encouraging participative church in a Czech Catholic diocese. In SageJournals. May 4, 2024. ↩︎
Autor: Josef Beránek
Zdroj: Universum 2/24
