Rozhovor s Jeanem-Marcem Sauvém, šéfem Nezávislé komise pro sexuální zneužívání v katolické církvi. Ta v říjnu zveřejnila „výbušnou“ zprávu o sexuálním zneužívání ve francouzské katolické církvi.
Zpráva byla vypracována na základě více než dvouletého vyšetřování, diskusí s odborníky a především na základě rozhovorů s oběťmi. Shrnuje případy sexuálního násilí, kterému byli za posledních sedmdesát let vystaveni nezletilí ze strany duchovních a řeholníků (včetně řeholnic). Navrhuje četná doporučení týkající se přijetí obětí, uznání odpovědnosti církve, náhrady způsobených škod a také výběru adeptů kněžství a jejich vzdělávání.
Komise měla jednadvacet členů a byla složena tak, aby ve své práci byla schopna zohlednit poznatky z dětské psychiatrie i klinické psychologie, z dějin katolicismu ve Francii a jeho sociologie, dále ochrany dětí včetně dětského a kanonického práva. Členové museli být obeznámeni se zdravotní politikou, etikou a teologií, také s poznatky sociální práce, kde se zejména v posledních letech dostávají do popředí témata zneužívání a špatného zacházení. V komisi byli zastoupeni katolíci, protestanti, lidé židovské a muslimské víry či kultury, agnostici i ateisté.
Jaké kroky jste podnikli jako první?
První tři měsíce jsme pracovali „jen“ na metodě a pracovním programu. Za tímto účelem jsme vytvořili dvě pracovní skupiny: jedna se zaměřila na metodiku a výzkum, který je třeba provést, druhá na právní otázky. Museli jsme si ujasnit definici „sexuálního zneužívání“, ale také rozsah našeho výzkumu, v centru pozornosti byli samozřejmě kněží a řeholníci.
Otázkou bylo, zda bychom se měli zaměřit i na lidi ve formaci (seminaristy, scholastiky), laiky v církevním poslání, členy nových společenství. Nakonec jsme se rozhodli vynechat laiky v misii, ale ostatní kategorie jsme zahrnuli. Museli jsme také určit prostorový rozsah: mezi léty 1950 a 2020, což jsou hranice našeho průzkumu, se území Francie zmenšilo. Pokud jde o časové období, rozhodli jsme se nezanedbat informace z doby před začátkem našeho výzkumu.
Hlavním problémem byla definice sexuálního zneužívání, což je jak právní, tak společenský problém. Rozhodli jsme se rozlišovat mezi sexuálními útoky, které jsou trestnými činy nebo přestupky (znásilnění, napadení, nevyžádané doteky), a „zneužíváním“, což je širší kategorie se systémovým rozměrem. Odkazuje na kontext nadvlády nebo kontroly, který útokům a násilí přeje a je často jejich fází. Ve zprávě se proto stále kříží dvě terminologie, a to zneužívání na jedné straně a sexuální násilí a napadení na straně druhé.
Bylo také nutné vymezit spektrum obětí: nezletilé osoby (s ohledem na to, že věk plnoletosti se v daném období změnil), ale také osoby „zranitelné“ . To nás vedlo k vymezení čtyř segmentů: nezletilí v užším slova smyslu (mladší 18 let), mladí dospělí (18–21 let), chránění dospělí ve smyslu občanského práva (tj. požívající ochranných opatření), ale také v širším slova smyslu všichni dospělí. Tedy všichni ti, kteří se v rámci hierarchického vztahu, duchovního vedení nebo kontroly zapojili do vztahů sexuální povahy, k nimž nedali svobodný souhlas.
Bagatelizovat zneužívání v církvi je projevem duchovní slepoty, pokrytectví a pýchy
Jak komise fungovala dál?
Pokud jde o metodickou komisi, ta stanovila určitý počet prioritních úkolů: výzvu k podávání svědectví, z nichž jsme hodlali čerpat viktimologickou studii. Lidé, kteří volali na číslo zřízené organizací France victimes, byli vyzváni, aby odpověděli na otázky v rozsáhlém dotazníku.
Tento dotazník vypracovala komise v rámci dlouhodobé spolupráce s Francouzským národním institutem pro zdraví a lékařský výzkum (Inserm) a oběťmi. Snažila se v něm skloubit odbornost s přijatelností pro oběti. Výslovně se předpokládalo, že na některé dotazy nemusí oslovené osoby reagovat.
Výzva k podávání svědectví byla zahájena 3. června 2019 pod záštitou sdružení France victimes, které se zaměřuje na přijímání svědectví a podnětů od zneužívaných osob. Původně mělo shromažďování svědectví trvat jeden rok, ale kvůli krizi Covid-19 bylo prodlouženo na sedmnáct měsíců.
Jean-Marc Sauvé - Pro mnohé z nás to byla zásadní zkušenost: sexuální násilí vystoupilo z oblasti abstrakce a stalo se bolestnou realitou. Cítili jsme ji, aniž bychom ji zažili. Právě díky kontaktu s oběťmi si komise skutečně uvědomila, že toto násilí je dílem smrti, navíc páchaným lidmi, jejichž posláním bylo naopak přinášet spásu a život.
Definovali jsme také program výzkumu, který se zaměřil zejména na oblast sociálně-historickou (studium archivů) a sociologickou, založenou na využití údajů z výzvy k podání svědectví a průzkumů mezi obyvatelstvem obecně. Tím jsme porovnali násilí ve společnosti a v samotné katolické církvi.
Ve spolupráci s Insermem a s École Pratique des Hautes Études (EPHE) jsme uskutečnili výzkum zaměřený na sociohistorický rozměr zneužívání na základě šetření v různých archivech: v ústředním archivu francouzské církve, ale také v archivech diecézí a náboženských institutů. Studium dobového tisku nám umožnilo rozšířit naše znalosti o souvisejících událostech a jejich akceptace veřejným míněním.
Co z těchto studií vyplynulo?
Průzkum mezi obyvatelstvem, jehož první výsledky jsme obdrželi v dubnu 2021, byl proveden na vzorku 28 010 osob. Výsledek je následující: 14,5 % žen a 6,4 % mužů starších 18 let bylo během své nezletilosti sexuálně napadeno. Jedná se o neuvěřitelných 5,5 milionu obětí. Mimo katolickou církev tvoří 74 % obětí ženy. Ke zneužívání dochází především v rodinách nebo mezi rodinnými přáteli. Celkem 3,7 % osob starších 18 let žijících ve Francii bylo sexuálně napadeno členem rodiny, 2 % rodinným přítelem a 1,8 % přítelem nebo partnerem.
Jakmile však člověk opustí okruh rodiny, přátel a dalších blízkých lidí, je to právě katolická církev, která je zneužíváním zasažena jako první: 1,16 % lidí, kteří byli v kontaktu s katolickou církví, bylo sexuálně napadeno osobami v církevním prostředí (včetně laiků v katolických vzdělávacích zařízeních, mládežnických hnutích a kaplanských společenstvích) a 0,82 % kleriky a jeptiškami.
V absolutních číslech se celkový počet obětí v katolické církvi odhaduje na 330 000 (tj. 6 % z celkového počtu obětí); přibližně 216 000, tj. necelá 4 % z celkového počtu obětí, mají na svědomí kněží a řeholníci. Více než třetina případů zneužívání v katolické církvi je způsobena laiky: navzdory všeobecnému přesvědčení se sexuálního násilí dopouštějí i lidé, kteří se nezavázali k celibátu ani nesložili slib čistoty. Na rozdíl od situace ve zbytku společnosti představují muži naprostou většinu (78,5 %) obětí duchovních a řeholníků a ženy „pouze“ 21,5 %.
Tato čísla jsou hrozivá, výrazně převyšují vše, co snad bylo možné předpokládat. Na základě výzvy k podání svědectví se odhadovalo, že se ozve přibližně 3000 obětí...
Jejich chladná realita odkazuje na nastavení, které vedlo ke vzniku zneužívání a které maskuje tragické důsledky, jež odhalila viktimologická studie a slyšení vedená komisí.
Je zřejmé, že katolická církev není bezpečným prostředím. To platí tím spíše, že ačkoli násilí od padesátých let minulého století v absolutních číslech výrazně pokleslo. Relativní pokles – z hlediska počtu duchovních a lidí navštěvujících katolické bohoslužby – je mnohem méně výrazný a především klesající trend zneužívání se v posledních třiceti letech zastavil.
Pro úplnost dodejme, že riziková prostředí, která se z hlediska výskytu zneužívání řadí hned za katolickou církev, jsou různé prázdninové tábory (0,36 %), státní školy (0,34 %, s výjimkou internátů) a sportovní kluby (0,28 %).
Co jste zjistili z rozhovorů s oběťmi?
Od počátku nám bylo jasné, že právě postižení mají jedinečné znalosti o sexuálním násilí a jen oni nám k němu mohou poskytnout přístup. Zásadní bylo, abychom jim naslouchali, jejich slova nám sloužila jako vodítko pro naši práci i pro psaní zprávy. Tito lidé se stali oběťmi, stali se svědky a aktéry pravdy, která měla být pojmenována.
Naše výzva k podání svědectví přinesla 6471 kontaktů a 1628 volajících odpovědělo na dotazník. Rovněž jim byla nabídnuta možnost se vyjádřit. Uskutečnilo se téměř 250 slyšení: 174 slyšení provedly dvojice členů komise (pokud možno psycholog a nepsycholog, muž a žena) a 69 slyšení provedli výzkumní pracovníci Insermu. Všechny rozhovory byly sepsány a předány respondentům k opravám a doplnění.
Přijetí svědectví obětí pro nás bylo okamžikem pravdy: jak můžeme jako lidé, a ne jako odborníci autenticky přijmout tato svědectví o utrpení, aniž bychom se nechali strhnout či pohltit? Několik z nás proto požádalo o psychologickou supervizi, protože naslouchání životním příběhům lidí, kteří v některých případech dokázali překonat své trauma, ale v jiných si stále nesou vážné následky, nás nemohlo nechat lhostejnými.
Pro mnohé z nás to byla zásadní zkušenost, sexuální násilí vystoupilo z oblasti abstrakce a stalo se bolestnou realitou. Cítili jsme ji, aniž bychom ji zažili. Právě díky kontaktu s oběťmi si komise skutečně uvědomila, že toto násilí je dílem smrti, navíc páchaným lidmi, jejichž posláním bylo naopak přinášet spásu a život. Uvědomujeme si, jak vážné následky a dokonce překážky v samém bytí a životě tyto útoky mnoha obětem způsobily.
Často trvalo desítky let, než byl jejich hlas vyslyšen a než se vymanily z nezdravých vazeb. V rozporu s obecným přesvědčením byla spáchaná zneužití velmi závažná. V téměř třetině případů šlo o znásilnění a bez ohledu na to, jaké místo v žebříčku trestných činů zaujímají, měla pro tři čtvrtiny obětí významné, závažné, dokonce velmi závažné následky. A to i desítky let po události. Nejznepokojivější důsledky se týkají citového, sexuálního a rodinného života dotčených osob. Naše zpráva vznikla a byla napsána díky obětem.
Můžeme se ještě vrátit ke klíčovým momentům práce komise?
Velmi rychle se ukázalo, že musíme znásobit své úsilí, ze dvou skupin se staly čtyři. První se zajímala o otázky teologie, ekleziologie a řízení církve, zejména se zamýšlela nad vším, co se objevilo při slyšeních týkajících se překrucování a zneužívání Bible, učení církve, svátostí (včetně svátosti smíření), postavy kněze, heroického obrazu celibátu, všeho, co by mohlo představovat faktor nadvlády a ovládání rozdělených lidí.
Tato skupina se zabývala také otázkami sexuality a katolické sexuální morálky. (Celá katolická sexuální morálka je zastřešena šestým přikázáním „Nesesmilníš“.) Vyznačuje se jak vysokou závažností zakázaných skutků, tak výhradním zřetelem k jejich materiální stránce a též velmi silnou nivelizací: od masturbace po znásilnění, přes pohlavní styk mimo manželství nebo homosexuální styk. Tato skupina se také zabývala tím, co by v řízení církve mohlo být, byť nepřímo, překážkou účinné prevence a léčby sexuálního zneužívání.
Analýza toho, co se v církvi stalo od roku 1950, vede k mnoha varováním a otázkám, na které je třeba adekvátně odpovědět. Druhá skupina se zabývala otázkami právními. Cílem bylo pochopit, jak funguje církevní právo (v oblasti represe špatně) a jaké vazby lze a je třeba vytvořit se státním právem. I v tomto případě skupina vydala doporučení.
Jean-Marc Sauvé, Zdroj: se souhlasem Universa.
Třetí skupina se zaměřila na otázky uznání, odpovědnosti a odškodnění. Skupina pracovala s přibližně desítkou obětí, které byly ochotny vystupovat jako zástupci sdružení, na přípravě návrhů týkajících se všech otázek souvisejících s oběťmi, a zejména otázek odpovědnosti a odškodnění. Bylo to riskantní, uvědomovali jsme si, že hrozí instrumentalizace toho, co se stalo, ale podařilo se nám jednat v atmosféře důvěry, která nevylučovala rozdílné názory (například na nepoužitelnost promlčecí lhůty u sexuálních trestných činů).
Poslední pracovní skupina se věnovala hodnocení těch opatření, která katolická církev přijala od počátku století, zejména od roku 2016. Tato skupina rozšířila své šetření na způsob, jakým různé instituce (školství, náboženské spolky) řešily otázku sexuálních útoků. Vypracovala také dotazník pro pracovní skupiny diecézí. Se členy těchto buněk byly uspořádány dva půldenní semináře, na nichž se hodnotila vykonaná práce a společně se uvažovalo o možnostech zlepšení situace s cílem zřídit národní horkou linku pro katolickou církev. K této práci je třeba připočítat sedmdesát tři slyšení odborníků s církevními představiteli – biskupy a vyššími řeholními představenými.
Důležitou událostí v práci komise byl šok, který přinesl v dubnu 2021 výstup ze všeobecného průzkumu obyvatelstva, který provedl Inserm na reprezentativním vzorku 28 010 osob a jehož hlavní výsledky byly uvedeny výše. Statisíce obětí jasně ukazují, že teze o „selhání“ nebo o špatném vedení černých ovcí či odloučených osobností neodpovídá skutečnosti. Toto šetření zásadně změnilo celkový náhled komise.
Poslední fází naší práce bylo vyslechnutí kněží „zdola“. Většina hlavních představených a biskupů si uvědomila závažnost toho, co se stalo, ale z reflexe byli často vynecháni kněží, přestože nesou velkou část břemene stigmatu spojeného se sexuálním zneužíváním. Duchovní se cítí podezřelí, i když se v naprosté většině případů ničeho nedopustili. Často mají pocit, že jim není nasloucháno.
Tento odstup kněží od církevních iniciativ byl patrný například při naší výzvě ke svědectví: letáky naší komise nebyly v kostelích příliš vidět. Stejně tak dopis biskupů francouzským katolíkům (březen 2021) nebyl ve farnostech příliš šířen. S vědomím této situace jsme se rozhodli provést průzkum mezi skupinou kněží všech generací a regionů, abychom zjistili jejich pohled, diagnózy a také návrhy. Je důležité neobviňovat duchovní, ale spíše shromažďovat plody jejich úvah a zkušeností.
Jean-Marc Sauvé - Církev ve skutečnosti nebyla dobře informována, ale s informacemi, které měla, nenaložila správně. Situaci zneužívajících osob řešila interně, aby chránila instituci.
Jak jste byli přijati v diecézích a řeholních institutech? S jakými obtížemi jste se setkali?
Pokud jde o přístup k dokumentům, byli jsme konfrontováni s principiálními obtížemi spojenými na jedné straně s církevním právem a „papežským tajemstvím“ a na druhé straně s občanskou legislativou v jejím nejnovějším vyjádření, s obecným nařízením o ochraně osobních údajů. První překážku bylo obtížné překonat.
Společně s biskupem Ericem de Moulins-Beaufort, předsedou Francouzské biskupské konerence (FBK), a sestrou Véronique Margronovou, předsedkyní Konference vyšších řeholních představených, jsem se v říjnu 2019 setkal s kardinálem Pietrem Parolinem, státním sekretářem Svatého stolce. Krátce poté, 6. prosince 2019, vydal papež reskript, kterým zrušil papežské tajemství těchto archivů v souvislosti s justicí.
I když naše komise není přísně vzato jurisdikční institucí, tento text umožnil v zásadě odstranit překážky a mnohem snadněji se dostat k archivům. Poté byla podepsána dohoda s FBK o konkrétní realizaci tohoto přístupu. Pak jsme museli reagovat na obavy řady biskupů a řeholních představených, kteří se obávali zpřístupnění velmi citlivých dokumentů týkajících se ještě žijících lidí: tyto otázky byly oprávněné, ale podařilo se je vyřešit.
Chápu, že držitelé archivů neměli příliš velkou chuť být stíháni trestním soudem za porušení pravidel ochrany osobních údajů. Ani já ne: to jsem jim vysvětlil, abych je uklidnil. Přístup do svých archivů nakonec odmítl pouze jeden biskup a jedna kněžská společnost. Výzkumní pracovníci EPHE měli přímý přístup bez omezení a zprostředkování. Je pravda, že v některých případech byly archivy vyčištěny v souvislosti s případy, které se staly v diecézi, ač jiné dokumenty, které měly být podle obvyklých pravidel pro čištění archivů zničeny, tam stále byly...
Je třeba poznamenat, že ve Spojených státech a Německu neměly vyšetřovací komise přímý přístup do archivů. Z důvodu ochrany osobních údajů byl tento přístup zprostředkován tak, aby umožnil účinnou anonymizaci dokumentů a zabránil tak jakémukoli rozpoznání osob. Tento fakt byl ovšem zřejmě důvodem ztráty přímých i nepřímých informací na cestě mezi badateli a správci archivů. Ztěžuje to také křížovou korelaci různých zdrojů informací.
Pokud jde o naši komisi, v archivech bylo nalezeno mnoho relevantních informací. Díky nim mohla EPHE provést unikátní socio-historickou analýzu zneužívání, jeho historického cyklu a způsobu, jakým se k němu v různých obdobích přistupovalo. Historické a sociologické studie, které jsme provedli, se navíc vzájemně doplňovaly, aniž by si odporovaly.
Více než polovina zneužití byla spáchána v prvním období (1950–1970). Další dvě období (1970–1990 a 1990–2020) jsou zastoupena rovnoměrně, přičemž druhé období trvá třicet let. Pro posouzení výskytu zneužívání podle jednotlivých období je samozřejmě třeba vzít v úvahu velmi prudký pokles počtu duchovních i snížení počtu lidí, kteří jsou členy katolické církve. Při zohlednění těchto parametrů se zneužívání od prvního do druhého období relativně snížilo, ale od počátku 90. let 20. století přestalo klesat.
Můžeme mluvit o systému zneužívání?
Naše komise jasně uvádí, že zneužívání je systémové. Je jistě jen velmi málo institucí – ale jsou i takové –, v nichž byl vytvořen systém zneužívání se sítěmi spoluviníků. Ty pak fungovaly jako zločinecké podniky. Na druhou stranu problém, na který upozorňují historické a sociologické studie, spočívá v tom, že katolická církev nedokázala rozpoznat slabé signály ani je slyšet. V nejlepším případě je interpretuje jako souhrn osobních chyb. Rovněž nenaslouchala obětem a neřešila adekvátně útoky, na které byla upozorněna. Dlouhodobě se jí také nedařilo provádět důraznou preventivní politiku.
Na svou obranu uvádí, že její představitelé byli informováni o sexuálním zneužívání v méně než 5 % případů. Děti se neozvaly nebo se ozvaly pozdě. Když už promluvily, tak jen s rodiči a mnohem vzácněji s třetími osobami. A jen vzácně o těchto případech mluvili rodiče s církevními představenými.
Církev ve skutečnosti nebyla dobře informována, ale s informacemi, které měla, nenaložila správně. Situaci zneužívajících osob řešila interně, aby chránila instituci. V padesátých letech 20. století vznikly ústavy, které se staraly o kněze alkoholiky, depresivní kněze, homosexuály a pederasty“ (poslední dva pojmy nebyly v tehdejších statistikách rozlišovány), jak se jim tehdy říkalo.
Cílem bylo udržet je v kněžském nebo řeholním životě a zabránit skandálu. Léčba a duchovní vedení byly poskytovány v pečovatelských zařízeních, která byla uzavřena na počátku sedmdesátých let v souvislosti s kněžskou krizí a hromadným odchodem kněží. Církev se o oběti dlouho nezajímala. Když o jejich slovu nebylo pochyb, přinutila je přísahat na evangelium, že o tom, co se jim stalo, budou mlčet.
Ostatní instituce nebyly o mnoho důslednější. Národní vzdělávací systém začal jednat až v roce 1998, kdy se rozhodl oznamovat případy sexuálního násilí na nezletilých soudům a vyvozovat z toho kázeňské důsledky. To se podařilo. Stejné rozhodnutí přijala FBK v listopadu 2000. Nebylo tedy pozdě. Přijatý přístup byl však realizován se zpožděním a jen částečně, a to kvůli zásobě „starých případů“.
To ukazuje případ Bernarda Preynata: na závažné skutečnosti upozornili kardinála Alberta Decourtraye rodiče Françoise Devauxe (zakladatele sdružení „La parole libérée“). Ale přestože byl kněz stále naživu, žádný lyonský arcibiskup nepředal jeho případ soudu. Systémová povaha sexuálního zneužívání vyplývá zejména z těchto institucionálních dysfunkcí.
Dáváte nějaká doporučení?
Ve své zprávě uvádíme pětačtyřicet doporučení, která jsou uvedena v celém textu a zejména ve třetí části zprávy nazvané Rozptýlení temnoty. Výbor přijal naši zprávu konsenzuálně, nikdo se nevzdal vyjádření, nikdo nebyl proti, nikdo nezaujal samostatné stanovisko. Vedli jsme intenzivní debaty, ale vždycky skončily společnými postoji.
Cílem našich doporučení je zabránit opakování tragédií popsaných v naší zprávě. Sahají od základních bodů, jako je teologie kněžství nebo sexuální morálka katolické církve, až po přijetí a naslouchání obětem v rámci diecézních buněk, které navrhujeme propojit do sítě.
Ve druhé části zprávy jsme konstatovali, že některé aspekty učení a nauky církve mohou vést k úchylkám a zvrácenostem, které mohou podněcovat nebo ospravedlňovat výskyt sexuálního násilí, jako je přílišná sakralizace osoby kněze, přeceňování celibátu a charismat, absolutizování poslušnosti hraničící s umlčováním svědomí a zneužívání Písma. (Na některé z nich upozorňuje sám papež ve svém Dopisu Božímu lidu z roku 2018.)
Jean-Marc Sauvé - Vyšetřování začalo v anglosaských zemích. Podnětem byla aféra Spotlight v bostonské diecézi a v severní Evropě (Nizozemsko, Belgie, Německo). Pak přišla na řadu Francie. V Latinské Americe byly zahájeny první průzkumy v Chile. Stále ovšem zbývá prozkoumat rozsáhlé oblasti jižní a východní Evropy, a nezapomeňte na Afriku a Asii.
Zabýváme se také otázkou výběru a formace kněží a řeholníků. Prostudovali jsme římský dokument Ratio fundamentalis o formaci kněží, který 8. prosince 2016 zveřejnila Kongregace pro klérus, a předkládáme doporučení k jeho připravovanému národnímu překladu. Neváháme se zabývat praktickými a konkrétními body.
Samozřejmě nemáme v úmyslu podkopávat základní principy katolické nauky a morálky. To není naše úloha. V průběhu své práce jsme však nabyli přesvědčení, že vytvoření komise jako nezávislého orgánu mimo církev v určitém období církevních dějin jí uložilo „povinnost proniknout ke kořenům zla stejně hluboko, jako to dělá sama církev“. Stejně jako ukazuje řada publikací – například výše zmíněný Dopis Božímu lidu nebo konkrétní práce doktrinální komise FBK, které jsme měli k dispozici. Cílem naší zprávy není „obrátit list“. Před vyhlášením „už nikdy více“ je třeba rozpoznat a kvalifikovat „to“, pojmenovat odpovědné osoby a v rámci možností napravit, co se stalo.
Úkolem komise bylo analyzovat vše, co by mohlo být podhoubím pro zneužívání. Komise také trvá na významu procesu pravdy a nápravy. To musí začít přiznáním odpovědnosti, kterému se příslušné církevní orgány dosud vyhýbaly, s výjimkou nedávných kroků Konference vyšších řeholních představených a jednotlivých kroků biskupa z Luçonu.
Ovšem sociální a duchovní role, kterou církev disponuje, jí ukládá zvláštní odpovědnost ve francouzské společnosti. Kromě právní odpovědnosti musí katolická církev uznat svou odpovědnost za to, co se stalo v jejím středu. Tato odpovědnost znamená odškodnění. Komise proto navrhuje systém odškodnění obětí, který zohledňuje všechny utrpěné škody, aby obětem pomohl znovu vybudovat jejich životy. Nemělo by jít o to, aby církev rozdávala úlevy, ale o splácení dluhu.
Naše doporučení se týkají také správy církve. Prosazujeme revizi kanonického práva v trestních věcech. To zahrnuje jasnou definici trestných činů a stanovení stupnice trestů. Vyžaduje také revizi trestního řízení, aby respektovalo zásady spravedlivého procesu a aby oběti měly v kanonickém řízení spravedlivé místo. Oběti totiž často v těchto řízeních úplně chybí!
Na zásadnější úrovni prosazujeme větší synodalitu a kolektivní jednání, jakož i hodnocení a vnitřní kontrolu. Občanské instituce již několik desetiletí radikálně mění své vnitřní řízení tím, že vyvíjejí postupy prevence a řízení rizik. Církev nepokročila stejným tempem a musí to dohnat. Je také nutné posílit přítomnost laiků obecně, a zejména žen, v rozhodovacích sférách, což uznali i církevní představitelé, které komise vyslechla na plenárním zasedání. Taková orientace je nezbytná jak s ohledem na problémy, které je třeba řešit, tak s ohledem na zásadu rovné důstojnosti osob.
Rozhovor vedl: François Euvé
Zdroj: Universum
Překlad: z revue Etudes 10/2021 přeložil Josef Beránek
Foto: pexels/ Jan Kroon
