Manipulace je poměrně častý výraz, s nímž se setkáme v necírkevním i v církevním prostředí. Asociuje něco negativního: nějaké neoprávněné zacházení s psychikou toho druhého.
Starší paní žije sama a na předváděcí akci si kupuje sadu nádobí za pětapadesát tisíc. Mladík po vysoké škole nadšeně svědčí před plným sálem kulturního domu: „Amway změnil můj život!“ Muž před důchodem odmítá na základě několika e-mailových zpráv očkování. Mladá úřednice si v butiku kupuje kostýmek, který ještě minulý týden stál polovinu, ale který je nyní v akci, zítra už nebude, a na němž je vidět, jaký má zákaznice vybraný vkus. Důchodce se v hospodě nečekaně rozohní při obraně premiéra, který nelže, nepodvádí a všechny nás zachránil před covidem.
Mají lidé v těchto obrazech ze života něco společného? Leckdo v tom má jasno: jsou zmanipulováni! Ti drsnější by možná rovnou řekli, že mají vymytý mozek. Možná to však tak jasné není. Jako lidé společenští na sebe máme vzájemný vliv; ovlivňujeme jeden druhého, ať už záměrně nebo nezáměrně. Každý kontakt znamená zároveň vliv.
Společenským vlivem se odborně zabývá sociální psychologie. Ale výraz „psychická manipulace“ je za hranicemi této vědy, protože v sobě skrývá mravní hodnocení, a to je závislé na osobním mravním vědomí a na kontextu, v němž se sociální vliv odehrává. Není tedy žádné objektivní měřítko, které by určilo, co už je, anebo co ještě není psychická manipulace. Musíme zůstat u osobního pojetí a vysvětlit tento pojem jako takový způsob uplatňování sociálního vlivu, který já osobně považuji za mravně pochybný či nepřijatelný.
V mravním hodnocení každého z nás je důležitý kontext sociálního vlivu; v něm je prvořadé, v jakých rolích je ovlivňující a ovlivňovaný. Zatímco se nám například nezdá nic špatného na motivování nebo varování dětí nějakým slibem, odměnou nebo hrozbou, podobné chování vůči dospělému bychom už mohli vidět jako problematické.
Podobně jako chápeme ovlivňování dětí, přijímáme a dokonce vítáme také vliv ze strany učitelů, skautských vedoucích, kazatelů nebo třeba „youtuberů“ a ostatních „influencerů“. Respektujeme i uplatňování vlivu svých nadřízených v práci, politiků nebo obchodníků. Ve všech těchto vztazích chápeme, že v jedné roli člověk více ovlivňuje toho druhého, zatímco ve druhé roli je více ovlivňován.
Ale i při rozdílnosti rolí samozřejmě záleží na míře a způsobu ovlivňování: když není respektována osobnost a dospělost nebo když je vliv posílen lží a ten, kdo je ovlivňován, je zároveň i oklamáván, bouří se naše mravní vědomí. Můžeme tedy zatím shrnout: sociálního vlivu je možné pozitivně využít pro jednotlivce i pro fungování společnosti, ale také zneužít k pokoření či podrobení druhého nebo i k ovládnutí davu. Ovlivňování nás může uspokojovat a motivovat, anebo také pobouřit a vyděsit. Právě v tom druhém případě se používá výraz „psychická manipulace“.
K mravnímu hodnocení konkrétních případů uplatňování sociálního vlivu je třeba ještě něco doplnit:
(1.) Jak už je naznačeno výše, mravní hodnocení je vždy subjektivní. Neexistuje tedy žádná obecně přijatelná definice psychické manipulace ani žádná čára, před níž je sociální vliv správný, a za níž je to už manipulace. Takovou čáru máme každý někde jinde. To, co je pro někoho hanebná manipulace (obvykle když je její „oběť“), může druhý považovat za zdravé asertivní jednání (obvykle když se ho sám dopouští). Sociální vliv má zkrátka „nepravidelné časování“: já chci pro druhého jen to nejlepší, ty ovlivňuješ, on, ona, ono manipuluje.
(2.) Negativní mravní hodnocení obvykle předpokládá vědomého „pachatele“, ale to zdaleka nemusí být skutečností. Manipulátoři si často neuvědomují, že by dělali něco pochybného. Chovají se tak, jak se to naučili doma, v kostele nebo v obchodě a jak se jim to doposud osvědčilo a vyplatilo. Mohou to myslet dobře, být velmi zbožní a obětaví, „jen“ třeba věří tomu, že dobrý účel (například aby někdo uvěřil v Boha) automaticky „světí“ všechny prostředky, jak na něm uplatnit svůj vliv.
(3.) „Pachatelé“ dělají jenom to, co jim „oběti“ dovolí. Oni totiž tak úplně oběťmi nejsou: s vlivem musejí vnitřně „souhlasit“, musejí dokonce na tomto vlivu „spolupracovat“, pustit si ho „k tělu“. Podobně jako u „pachatelů“ nemusí být ani u nich jejich „souhlas“ či „spolupráce“ vědomá. Manipulátoři obvykle osloví nevědomé potřeby „obětí“, třeba jejich potřebu mít jistotu, být oceněn, zažít dotek přátelství, být užitečný, být hodný, být frajer, dostat zaslouženou odměnu a mnoho jiných. „Pachatelé“ by neměli šanci, kdyby se jejich vliv nesetkal s některou z (nevědomých) potřeb „oběti“. Čím méně „oběť“ o sobě kriticky přemýšlí, čím méně si uvědomuje svoje potřeby a slabosti a čím více má o sobě iluzorních představ, tím snazší s ní má „pachatel“ práci.
Úplnou malinou, která se rozplyne na manipulátorově jazyce, jsou lidé s pozitivními autostereotypy jako např. „Jsem silná osobnost, nikdo mě neovlivní, vždy si myslím to svoje, všechno si ověřím, nikomu nepodléhám, nikdo na mě nemá vliv, pokud si to nepřeji,“ apod. Takové stereotypy nejsou jen nepravdivé a neskonale hloupé, ale i nebezpečné. Není překvapivé, že třeba zastánci konspiračních teorií a konzumenti dezinformací o sobě přemýšlejí často zrovna takto.
Jak je občas naznačeno ve výše uvedených příkladech, napětí mezi tím, co je „normální a zdravý vliv“, a co je „odporná manipulace“, není ušetřeno ani církevní prostředí. Církevní prostředí je dokonce pro manipulaci velmi příznivé. Jednak ji málokdo očekává (protože „bratři a sestry a všichni věřící jsou přece hodní a správní“), jednak je plné tajemství a mimořádné moci. Oproti obchodu nebo politice tedy není zdaleka tak drsné a hlavně – není beze zbytku průkazné. Jinými slovy: Když se mi rozbije předražený vysavač, který mi vnutil dealer, tak už vím, na čem jsem, a je to jasné. Ale když mě kazatel přesvědčí, abych do sbírky hodil poslední pětník, protože pak mi Bůh určitě podle svého slibu požehná, nebude nikdy jasné, zda Bůh tento slib přece jen nějak tajemně nesplnil, a zda tedy kazatel neměl nakonec přece jen pravdu.
Také v církevním prostředí je ovšem „manipulace“ relativním pojmem. Mnoho z nás se ale například shodne, že tento negativně hodnotící pojem je oprávněný ve skutečně křiklavém příkladu církve Šinčchondži, známé i z médií. Její náboráři, kteří byli nedávno sami přesvědčeni (jsou tedy zároveň „oběťmi“ i „pachateli“), získávají předstíraným přátelstvím a podvodným jednáním mladé, Bohu i lidem otevřené křesťany do své církve. Často oslovují jejich (nevědomou) potřebu větší jistoty v duchovním životě (a nabízejí jim jednoznačný výklad nepříliš pochopitelné biblické knihy Zjevení), jejich potřebu hlubšího přátelství, potřebu získat schválení od Boha i od lidí, potřebu aktivně měnit svět apod. Klam a lež přitom mají „biblicky“ zdůvodněné: nelhal například Abraham v Egyptě o své manželce, a nezískal přesto (nebo proto) požehnání od Hospodina?
Existuje ale velmi mnoho méně křiklavých, a třeba i sporných případů. Za psychickou manipulaci je možné považovat třeba účelové vzbuzování pocitů viny, vytváření tlaku na odpovědnost při získávání finančních prostředků nebo na misijní nasazení. To jistě dobře známe i z vlastní církve. Až i porušením třetího přikázání („Nezneužiješ jména Hospodinova!“) se může stát účelové posilování vlastního vlivu Duchem svatým tím, že člověk odkazuje na zjevení, vidění nebo jiné nadpřirozené poznání („Bůh mi řekl“, „Ježíš mi pro tebe ukázal“, „Duch svatý tě vede“ apod.).
Jako stejně manipulativní může být hodnoceno i používání Bible (zvláště jednotlivých veršů, vytržených z kontextu nebo hovořících ve skutečnosti o něčem úplně jiném) jako opory pro vlastní názory a postoje, předkládané ovšem tím pádem jako „biblické“. Zvláště protivné nám může připadat takové posílení vlastního vlivu proto, že funguje tím lépe, čím více věřící, upřímnější nebo poctivější je ten, kdo je ovlivňován (a také samozřejmě čím je úzkostnější, čím má nižší sebehodnocení nebo ubitější sebevědomí).
Ohromným prostorem pro využívání sociálního vlivu jsou evangelizace, uzdravovací shromáždění a další masové spektakulární akce. Nejde při nich jen o vliv jednotlivého kazatele, ale hlavně o vliv masy lidí. Vzdorovat jejímu očekávání nebo povzbuzování je velmi těžké, až nemožné, takže kazatelovy sugesce bývají účinné, a je tak pro něj docela snadné vzbudit jakýkoli pocit (boží přítomnosti, síly Ducha svatého, uzdravující moci) nebo navodit fyzický projev (padání, smích apod.). V mravním hodnocení takové aktivity se ovšem v církvi lišíme: někdo věří, že v takových aktivitách je přítomen Bůh (a toto tajemství samozřejmě není možné ani účelné vyvrátit), někomu je předkládání sugesce a působení davu, jako by to byly projevy Ducha svatého, odporné. Někdo pak hovoří o Boží moci, jiný o nepřijatelné psychické manipulaci.
A tak je to i s mnoha dalšími aktivitami, zvláště s těmi evangelizačními, kde je připravována situace tak, aby vliv na „nevěřící“ byl co největší: English-campy, aranžovaná setkání mládeže nebo evangelizační shromáždění s promyšlenou a působivou dramaturgií. Není možné obsáhnout všechny aktivity a – jak je napsáno už výše – není ani možné „objektivně“ rozhodnout, kdy se jedná o manipulaci, a kdy nikoli.
Užitečnější může být prevence. Riziko, že se stanu „obětí“ manipulace, se významně snižuje s tím, do jaké míry jsem ochoten si přiznat svou ovlivnitelnost (není pochyb, že silně ovlivnitelní jsme všichni), a tedy – jak je také už napsáno výše – rozloučit se s oblíbenými siláckými stereotypy. Když pochopíme (a svým způsobem prožijeme) fakt své ovlivnitelnosti, učiní nás to rozeznávat svoje potřeby. V církevním prostředí k běžným potřebám ještě přistupuje úcta k Bohu a Bibli a strachy z toho, abychom se neprotivili Boží vůli, poslechli Boží slovo, nezarmoutili Boha atd. Rozpoznání vlastních potřeb, pocitů a strachů se pak stává nástrojem pro rozpoznání jednání, které by je chtělo využít a zneužít.
Riziko, že se někdo stane manipulátorem, se v církvi výrazně snižuje vytvořením atmosféry respektu k osobnosti toho druhého a k jeho rozhodnutím, tedy tím, že se k druhému chováme jako k dospělému, odpovědnému člověku a nikoli jako k dítěti, které je třeba stále vést, kontrolovat a napravovat. Dále je potřeba kritičnost a zdravá skepse vůči lidským, ba až příliš lidským projevům, argumentům a nárokům, byť by byly sebevíc zaštiťovány Bohem a Biblí. Neměli bychom zapomenout, že manipulátor vyroste v prostředí, kde mu všelijaké způsoby uplatňování vlivu fungují a kde mu to „prochází“. Lidé manipulace se narodí tam, kde jim to dovolíme, nebo kde je k tomu dokonce zaslepeně nevědomky povzbuzujeme.
Zdeněk Vojtíšek - religionista zabývající se především studiem kultů, sekt a náboženských hnutí. Je vedoucím Katedry religionistiky na HTF UK, docentem na katedře religionistiky RTF UK a zakládajícím členem a mluvčím Společnosti pro studium sekt a nových náboženských hnutí. V roce 1998 spolu s Janem Kotrčem založil nakladatelství Dingir a je šéfredaktorem stejnojmenného religionistického čtvrtletníku. Jeho zaměřením na katedře religionistiky jsou nová náboženská hnutí, současná žitá náboženství, mezináboženský dialog, náboženství a poradenství, náboženství a psychoterapie. Je ordinovaným kazatelem Církve bratrské.
Autor: Zdeněk Vojtíšek
Zdroj: Časopis Brána
