Padevět ve své knize zachycuje osudy novodobých Jidášů

Kniha Český bestiář Jiřího Padevěta přináší příběhy osmi mužů, kteří podlehli svodům moci, strachu a fantasmagoriím, že by se díky spolupráci s nacistickým a někteří pak i s komunistickým režimem mohli vyšvihnout do vyšších pater společenského života. 

Je věcí jakési antropologické konstanty vycházející z prvotního hříchu, že člověk na své cestě mnohokrát klopýtne. Když to se sebou vzdá, nebude mu líp. Musí pokaždé vstát a zkoušet jít znovu do dalších zápasů všednodenního života – i těch, které bychom mohli nazvat heroickými. Nová a dlouho očekávána kniha historika a spisovatele Jiřího Padevěta Český bestiář přináší bezpočet důkazů o tom, že mravní pády se někomu stanou doslova sportem či zálibou a že jsou mezi námi a vedle nás lidé, kteří jsou schopní dokonce i bez nátlaku udat pro svůj vlastní prospěch vlastního otce či manželku. 

Český bestiář zastihne čtenáře, tak jako řada autorových knih předchozích, v době druhé světové války, v Protektorátu Čechy a Morava, v poválečném období a na všech jeho okrajích a azimutech. Kniha přináší ve své základní vrstvě příběhy osmi mužů, kteří podlehli svodům moci, strachu a fantasmagoriím, že by se díky spolupráci s nacistickým a někteří pak i s komunistickým režimem mohli vyšvihnout do vyšších pater společenského života. 

Obyčejná jména, neobyčejní lumpové

Miroslav Hnát, Jaroslav Čermák, Jindřich Cink, Josef Rejthar, Ludvík Špirk, Miloš Cettl, Vladimír Smrčina a Jaroslav Nachtmann už svými vesměs obyčejnými jmény nedávali najevo žádnou výjimečnost, mimořádné schopnosti či dovednosti, skrze které by mohli účinně přispívat své společnosti. Jejich prostřednictvím však vstupují do hry nikoliv desítky či stovky, ale tisíce dalších lidí, z nichž část můžeme považovat za oběti jejich nízkosti a nemálo také za hrdiny protinacistického a protikomunistického odboje, kteří se na rozdíl od nich vydali úplně jinou životní drahou a na ní vytrvali.

Životní osudy kolaborantů a zločinců byly na svém začátku obyčejné jako osudy každého z nás. Byli formováni prostředím, v němž vyrostli, idejemi, které vyznávali jejich rodiče a lidé v okolí, i rolemi, do kterých vrostli s větší či menší chutí a z nichž nebylo snadné vystoupit. Aby se však z člověka stala bestie, k tomu nestačilo pouhé jedno rozhodnutí a klopýtnutí. Musely se v konkrétním čase, na konkrétním místě a za přispění mnoha roztodivných okolností zrodit podmínky, v nichž každý jeden ze jmenovaných kývl na ďábelské vábení, aniž by mohl posoudit všechny konsekvence svého jednání. 

Poctivou a náročnou badatelskou prací v archivech, v knihách a skrze komparativní přístup k osobním dějinám druhých se Jiřímu Padevětovi podařilo ukázat, do jak strašlivého propletence se příběh oněch osmi mužů rozrostl a kolika lidem to převrátilo život naruby. Je snad pochopitelné, že tam, kde u osudového rozhodnutí kolaborovat stálo brachiální násilí a výhrůžky rodině a blízkým, se mnohé věci děly samospádem – pokud ovšem člověk nespáchal sebevraždu, aby druhé zachránil. Míra kolaborace však byla u těch smutných postav s trochu legračními jmény odlišná, i když posuzovat jejich motivy a vinu je z lidského hlediska vždycky ošemetné. 

Smějící se bestie

Autor vybral osm lidí, u nichž je patrné, že si jako konfidenti Gestapa a někteří i jako pováleční spolupracovníci Státní bezpečnosti a sovětských tajných služeb svoji novou pozici náramně užívali. Do jejich tváří se postupně vepsalo zlo, jemuž podlehli a které pomáhali živit. Kniha bohatě proložená fotografiemi, faksimiliemi a dobovými dokumenty přináší takových obličejů nespočet. Smějící se tváře v čase kolaborantských žní, kdy se dotyčným zdálo, že už nic nezvrátí jejich prapodivný kariérní růst. Odulé, smutné, prázdné tváře tam, kde bylo jasné, že sklapla klec a že kdesi opodál se výhružně houpe oprátka. Kdyby vám ty tváře někdo ukázal bez vědomí souvislostí, asi u všech byste si řekli – obyčejní lidé, tatíkové od rodin, přehlédnutelné postavičky všednodenního provozu.

Ani to však nezabránilo některým protagonistům, aby si i v nových poválečných poměrech nestřihli další roli, tentokrát roli udavačů a agentů režimu, který si s tím nacistickým v oblasti mravů a násilí v ničem nezadal. Skutečně neuvěřitelnou figurkou byl Jaroslav Nachtmann, jehož příběhem kniha vrcholí. Úlisný a ochotný k jakékoliv lumpárně a za všech okolností. Citově naprosto vyprahlý člověk s vysokou sociální inteligencí a hereckými schopnostmi od divadelní šmíry, jak bývá u psychopatických pachatelů zvykem. Svaté mu nebylo nic. Jeho fotografie v uniformě dopravního strážníka v Praze nebo ve služební či vycházkové uniformě SS nijak nekontrastují s jeho vězeňskými fotografiemi po válce a na svobodě, a jistě nekontrastovaly ani s jeho vizáží západoněmeckého občana, když se mu podařilo v r. 1974 legálně vycestovat, aby v Německu v roce 1995 zemřel jako vážený zubní pseudolékař, který nikdy žádnou vysokou školu neabsolvoval, ač praxi dentisty – v sovětském gulagu i později v Německu – vykonával. 

Představme si naopak tváře stovek a tisíců obětí, z nich některé měl on sám a jeho kumpáni na svědomí. Parašutisty, odbojáře, lidi z kultury, umění, předválečné politiky, lidi z církví. Na rozdíl od nich prožil Nachtmann zbytek svého života v bohaté zemi a ve vážnosti (k níž mu zřejmě dopomohli jeho bývalí přátelé z Gestapa), přičemž se po sametové revoluci zřejmě ještě podíval „domů“... 

Ani tak ale není kniha Jiřího Padevěta knihou beznaděje, která by ve čtenáři prohloubila apatii a odpor podílet se svými životem a svými talenty na budování prostředí, které bude demokratické, postavené na právu a spravedlnosti, namířené k západním duchovním a kulturním hodnotám. Nad některými človíčky s tváří bestie si povzdechnete. U některých vás to dokonce nutí k lítosti. U některých by musel být člověk úplně bez emocí, kdyby se v něm nevzdouvala hypotetická touha po pomstě. Jenže sebevětší gauner nemůže sebehoršími činy zastínit odvahu a oběť těch, kteří se rozhodli, ve velkém či malém, bojovat proti zlu v lidských myslích a rukách.

V tom je rozsáhlá a pečlivá práce Jiřího Padevěta vzácná. Lumpů a kolaborantů bude vždycky dost. Za pozornost však stojí ti, kteří se jim postavili. Přehlédnout ovšem nesmíme ani osudy těchto novodobých Jidášů, abychom se mohli alespoň v něčem poučit a sami se připravit na dobu, která nás může vehnat mezi mlýnské kameny našich vlastních kvadratur. Ani člověk pevné víry není a nebude ušetřen svodů moci a ďábelských pokušení. Nakolik může, by neměl marnit v čase klidu a blahobytu čas a nasazovat se tam, kde se děje jakékoliv bezpráví. 

„Člověk není Bůh a hra na něj se mu krutě vymstí,“ napsal Václav Havel v únoru r. 1984 ve svém eseji „Politika a svědomí“. Připomínejme si ta slova často a svěřujme své slabosti, své bolesti a své nenávisti do Boží náruče a prosme, ať nám je pomůže přetavit v něco dobrého. Jedině tak máme naději, že v čase, kdy se lámou charaktery, alespoň v hrubých rysech obstojíme. Nikdo se přece nechce stát námětem další kapitoly Padevětova Českého bestiáře.