S Magdalenou Pospíchalovou, ponořenou do pomoci uprchlíkům, jsme se potkali na hlavním nádraží v Praze. Nyní z Ukrajiny denně přijíždí tisíce lidí,Iniciativa Hlavák svou pomoc však nabízí už od uprchlické krize z roku 2015.
Jak se změnila Vaše pomoc v souvislosti s ukrajinskou krizí?
Pouze jsme zintenzivnili naši činnost, kterou na hlavním nádraží v Praze konáme od září roku 2015. Tehdy jsme reagovali na informace, že přijíždějí uprchlíci vlakem z Balkánu přes Maďarsko. Čekali jsme proto na nástupištích a aktivně nabízeli pomoc. Pravidlem bylo: zajistíme jim ubytování na jednu noc, druhý den si můžou vyměnit peníze a potom jedou dál. Zpočátku jsme jim jízdenky kupovali ze soukromé sbírky, po několika měsících nám je začal proplácet Červený kříž. Málokdy se stávalo, že by uprchlíci zůstávali delší čas. Vlastně to tak bylo celou dobu, až do příjezdu prvních skupin lidí z Ukrajiny.
První dny byly velice hektické. Kdo mohl, nabídl ubytování, kam jsme příchozí posílali. Ale nezůstalo to všechno na nás, v této ukrajinské vlně totiž zafungoval stát, který zřídil krizový štáb, a začalo se to řešit systémově. Vedení hlavního města se domluvilo s OPU (Organizace na pomoc uprchlíkům), že se stanou koordinátory všech aktivit tady na Hlavním nádraží. A protože naše iniciativa už má hodně zkušeností, jak v těchto situacích postupovat, byli jsme osloveni Geti Mubeenovou, hlavní krizovou manažerkou OPU, abychom jim pomohli s vytvořením systému koordinace dobrovolníků. Právě tak fungujeme doteď.
Děláme společná on-line setkání a snažíme se postupně zlepšovat nedostatky. Nicméně právě pro tu dlouhou zkušenost, kdy jsme se nemohli spoléhat na pomoc státu, umíme řešit věci i „mimo systém“. I nyní platí, že nezisk vykrývá velkou část dobrovolnické činnosti. Ráda bych zdůraznila, že Iniciativa Hlavák je neformálním sdružením. To nám umožňuje velkou akceschopnost a pružnost, ale taky to znamená, že nemůžeme působit zcela samostatně, například přijímat peníze, vystavovat faktury a podobně.
Jaké činnosti tedy například zajišťujete?
Na základě svých kontaktů jsme dokázali ubytovávat lidi hned, ještě dřív, než se začalo ubytovávat přes oficiální registrační systém KACPU (Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině). Ohledně centralizace vyhledávání nabídek a poptávek pomoci se sešly neziskovky z Konsorcia nevládních organizací na pomoc migrantům a navrhly sběrný web www.pomahejukrajine.cz, kde se veškerá pomoc soustřeďuje. V databázi se ukládají jak nabídky materiální pomoci, tak i ty na poskytnutí ubytování, funguje zde také nábor dobrovolníků. Neziskovky (OPU, SIMI, Dignity help) dokázaly na první dny domluvit několik hotelů, kde hromadně ubytovávaly první větší skupiny.
Na základě zkušeností z roku 2015 máme vyzkoušený efektivní systém střídání směn. Víme, že s pomocí dobrovolníků, pokud má fungovat delší dobu, musíme zacházet rozumně. Nastavujeme proto systémy kontroly docházky na směny, aby se lidé nevyčerpávali nadměrným vytížením. Nemůžou být například více než na dvou tříhodinových směnách za sebou. Rádi využíváme také psychohygienické služby.
Čemu všemu se dobrovolníci věnují, když uprchlíci přijedou?
Jsme rozděleni tak, aby v každé skupině byl dostatečný počet ukrajinsky mluvících dobrovolníků. Rozmístíme se podél perónu, a když lidé vystupují z vlaku, navigujeme je dovnitř nádražní budovy, kde máme informační centrum se stánky. Následně se jich ptáme, jestli chtějí zůstat v Česku. Podle toho je dále rozdělíme. Pokud chtějí pokračovat do zahraničí nebo vědí, kde se v Česku ubytovat, prochází vchodem „B“ do prostoru Fantovy kavárny. Tam je čekají další dobrovolníci připravení pomoct s vyhledáním spoje a vyzvednutím jízdenky. Pokud chce někdo zůstat v Česku, je mu zajištěn převoz sběrným autobusem do Kongresového centra, kde probíhá formální registrace.
Uprchlíci, kteří se nedokážou hned rozhodnout, zda chtějí zůstat, nebo jet dál, se mohou přihlásit na krátkodobé ubytování, které jim zařídíme. Buďto zůstávají na noc v přistaveném spacím vlaku nebo jim zařídíme ubytování v hotelích či u prověřených ubytovatelů. Pro ohrožené skupiny, ženy s dětmi, hendikepované, seniory nebo extrémně vyčerpané lidi, máme zázemí, takzvanou odpočívárnu ve druhém patře, kde si můžou lehnout a zůstat i na jednu noc.
Narážíme však na problém dezinformací. Tou největší je, že pokud si zažádají o azyl, tak se pak už nemohou vrátit na Ukrajinu. To je samozřejmě nesmysl. Za prvé nežádají o azyl, ale registrací získávají takzvané strpěcí vízum na rok, které jim zaručuje nárok na zdravotní pojištění, na sociální dávku a povolení k práci. Za druhé vrátit se na Ukrajinu mohou kdykoli.
Máte představu, o kolik lidí jste se od začátku ukrajinské krize postarali?
Bohužel nemáme, nikdy nevíme dopředu, kolik lidí přesně přijede a kolik následně vystoupí. Ale jsou dny, kdy tudy projde 3000 lidí. Určitě už se tedy celkem může jednat o desetitisíce lidí. Nyní se zdá, že je klesající tendence.
Speciální evakuační vlaky jezdí pořád?
Jezdí. Jsou to vlaky z Přemyšle, kterými lidé přijíždějí, ale také tím samým vlakem odjíždějí někteří muži na Ukrajinu nebo ženy pro pro příbuzné. Ale samozřejmě přijíždějí i vlaky ze Slovenska a z Maďarska, takže musíme sledovat i jiná nástupiště a tam na ně čekat. Jeden den se například objevily tři vlaky z Maďarska, o nichž jsme nevěděli. Byl to trochu hukot.
Spolupráce s Českými drahami tedy funguje dobře?
Určitě. ČD nám poskytují informace o příjezdech vlaků. Prostory pro naši činnost nám poskytuje Správa železnic. Zdejší vedoucí pan Vágner je takovým otcem, tráví s námi dlouhé dny a mnohdy noci, aby zajistil chod celé pomoci. Je členem krizového štábu, kam patří kromě krizových manažerů OPU i drážní hasiči, policie, zástupce Integrovaného záchranného systému, zástupce Prahy (magistrátu) a další. Každý den mají porady krizového štábu, kde se probírá vše od zásobování přes bezpečnost, koordinaci, chod nádraží.
Jako iniciativa Hlavák jste začali v roce 2015 během uprchlické krize, jaké byly reakce úřadů tehdy?
(Smích) To je úplně jiný příběh. Tehdy jsme se s uprchlíky propojovali dost nadrsno. Jen zhruba jsme tušili, že přijeli a pohybují se někde na nádraží, tak jsme se šli zeptat na zdejší oddělení policie. A oni byli udivení, protože tehdy platilo, že na uprchlíky okamžitě naběhla policie a odvezla je do detence. Stát nebyl tak schopný, aby je zachytil všechny, takže jsme ze začátku dělali celodenní a celonoční směny, střídali jsme se. Měli jsme cedulku v arabštině: Pomoc uprchlíkům. Tehdy měla nádraží v pronájmu nějaká italská firma, a s ní jsme domluvili, že můžeme mít malý stáneček.
Žádali jsme tehdy i magistrát, aby poskytli účinnou pomoc. Ale nakonec jsme všechno museli zařídit sami, takže jsme uprchlíky ubytovávali po bytech, často i u nás doma. Měli jsme fajn spolupráci se třemi hostely, které nabídly své kapacity, což nám strašně pomohlo. Bylo to jiné v tom, že uprchlíci odsud jezdili dál do Německa. Dělali jsme proto sbírky, abychom jim mohli zaplatit cestu. Pak nám začal pomáhat Červený kříž, který proplácel jízdenky u domluvené pokladny. Po opadnutí uprchlické krize jsme vyhodnotili, že nemusíme být na nádraží 24 hodin 7 dní v týdnu. S těmi, kdo přicházeli z detencí, jsme byli v telefonickém kontaktu.
Změnily se v něčem reakce občanů?
Reakce občanů v roce 2015 byly různorodé – od nácků, kteří nám kopali do věcí a plivali na nás a křičeli, že jsme vlastizrádci, až po náhodné kolemjdoucí, kteří říkali, že je super, že to někdo dělá, a dali nám stovku. Oficiálních struktury hlásily, že „nepřijímají kvóty na uprchlíky“, a nastolily nepřátelský postoj. Ale na základě toho vznikla spousta dalších iniciativ, např. spolek Pomáhame dětem na útěku. Jezdili jsme pomáhat do tábora v Morii na řeckém ostrově Lesbu, kam posíláme měsíčně stočtyřiačtyřiceti dětem bez doprovodu peníze. Nyní se ty skupiny překrývají, původní „pomahači“ pomáhají i nyní.
Řada z nás ovšem nyní pociťuje frustraci z toho, že se stát řadu let nechtěl chovat vstřícně a namísto péče uměl jen represi. Najednou to však není problém, nevadí dvě stě tisíc uprchlíků. Je to samozřejmě dobře, ale ten kontrast je nepochopitelný. Každý člověk, každý zachráněný život má stejnou cenu a my, kteří se touto pomocí zabýváme dlouhodobě, v tom ten skrývaný rasismus prostě vidíme. Uprchlíci ze Sýrie, Afghánistánu nebo Ukrajiny jsou pro nás stejnými oběťmi válek.
Vaše služba je emočně a psychicky vysilující. Na jedné straně se bezprostředně setkáváte s lidmi, kteří prošli velkým utrpením či úzkostmi, a na druhé straně, minimálně v těch předchozích letech, se potkáváte s nepochopením a odmítáním značné části občanstva. Co vám dává sílu vydržet?
Prostě moje přesvědčení, že pomáhat je normální. Nehledám v tom nic víc. Strašně mne motivuje spolupráce s ostatními dobrovolníky. Navzájem se podporujeme. Víme, jaké problémy v souvislosti s touhle prací přicházejí, takže si sami organizujeme psychosociální pomoc, intervence, supervize. To je strašně důležité. Mně osobně hodně pomáhá, že pomáhám jednotlivým lidem. Když zařídím někomu něco konkrétně, přináší mi to velkou radost. Také rodinná podpora je také to, co mi dodává sílu. Obě dcery chodí pomáhat a jsou zapojeny jako bríferky – tedy ti, co zaškolují dobrovolníky. Bez těchto lidí bychom nedovedli pomoc zkoordinovat. Jim všem patří velký dík. Také mám podporu svého manžela Petra, který působil již v Chartě 77. Dělá pro nás informační podporu i další věci.
Máte občas nějakou konkrétní zpětnou vazbu od lidí, kteří vám na Hlaváku „prošli rukama“?
Občas se ozvou, že „dobrý“ a hodně děkují za veškerou pomoc. Jsou takoví, kteří to oceňují, ale jsou i tací, kteří to automaticky očekávají a až nepříjemně vyžadují. Asi je normální, že víc se ozývají ti, kteří nepořídili s ubytováním v Kongresovém centru a vrací se sem nazpátek a řešíme je znova. Teď mám třeba zpětnou vazbu od dvou sester s pěti dětmi, které jsme přes neziskovou organizaci ADRA ubytovali na faře v Ústí nad Labem-Trmicích. Volali, že tam mají zimu, tak jsem hned požádala kamarádku, ostatně dávno usazenou cizinku, aby na místě sehnala dva přímotopy.
To je potom radost, která člověka zaplaví. Úředníci by tohle asi nezařídili. A o tom to je, máme radost, když pomůžeme každé jedné uprchlici, každému jednomu dítěti či seniorovi. Snažíme se na to jít selským rozumem a s chutí pomoci tady a teď. Jistě se to někdy vrátí. Empatie a solidarita s těmi lidmi je strašně důležitá. Je to i taková vzpruha, která dodává sílu vydržet ty nervy, stres a mnohé nepříjemné situace či vyprávění o válce. Taky si u toho člověk uvědomí, jak strašné jsou války a jak si musíme cenit toho, že žijeme v míru.
Myslíte, že zkušenost s ukrajinskými uprchlíky pomůže proměnit zdejší mentalitu?
Česká společnost nemá na výběr, jestli si touto zkušeností chce nebo nechce projít. Prostě to přišlo. A je to velká výzva, kterou musíme společně zvládnout. Naučíme se řešit problémy v rozsahu, ve kterém jsme je neznali. Zjistíme, v čem jsme měli rezervy, budeme objevovat možnosti, o kterých jsme netušili. Jako společnost nás to určitě posune dopředu. A pokud přijetí uprchlíků a jejich začleňování pomůže vyřešit dlouhodobé problémy, které část společnosti trápí, jako třeba exekuce, byty, vyloučené lokality, vyděláme na tom nakonec všichni. Musíme ale chtít ty mentální bariéry, které v sobě jako společnost i jako jednotlivci máme, překonat a překrýt tou novou zkušeností. A občas si připomínejme, že my jenom pomáháme, zatímco Ukrajinci prožívají skutečnou válku, při které se umírá a trpí.
Redakčně upraveno
Ptal se: Tomáš Trusina
Zdroj: Protestant
Thanks for sharing. I read many of your blog posts, cool, your blog is very good.
Souhlas – kumpe jim jízdenky na Ukrajinu, a štandopédem je vyexpedujme domů – na třikrát tak větší ploše, než je ČR, žádná válka není, a ani se tam nechystá, takže je otázkou, proč bychom měli vykrmovat ekonomické vyžírky?
Vláda ČR Fialová vláda, včetně neschopné Pekarove Adamove, která se jenom předvádí a ukazuje veřejnosti svoji neschopnost a Adamová penězi nešetří.Jezdi kam to jen jde,ale její výkon je vždy nulový.Za vládou není vidět žádná práce a nerozhodný postoj.
Jembo – Jak to, ze neni videt za vladou zadna prace – vzdyt zachranili tolik ukrajinskych a romskych zivotu. A pani Pekarova Adamova by byla nejradeji, jak sama rekla, aby se duchody nevyplacely vubec a o duchodce se staraly jejich deti. Tak, aby sama s tim potomstvem pomala zacala, pokud chce, aby ji na stari nekdo zivil.