Od smrti husitského vojevůdce Jana Žižky dnes uplynulo 600 let. O jeho životě vypráví Jan Biedermann, historik a bývalý pracovník Vojenského historického ústavu, jehož specializací je medievalistika se zaměřením na vojenské dějiny.
Život Jana Žižky je opředen mnoha mýty. Mohli bychom si pro začátek shrnout nejdůležitější, historicky doložitelná fakta týkající se husitského vojevůdce?
Z dostupných pramenů víme, že se Jan Žižka narodil nejspíše v roce 1364 nebo krátce poté. O první oko přišel ještě před 14. rokem života a byl podle všeho dvakrát ženatý. Přibližně v letech 1385-1405 působil jako žoldnéř a částečně již jako člen lapkovské družiny. Těchto skupin evidentně vystřídal několik, což bylo tehdy běžné. Dočasně působil i v družině proslulého lapkovského kapitána Matěje Vůdce.
Roku 1409 přijal omilostnění od krále Václava IV. a poté se, stejně jako mnoho jiných šlechticů, nechal naverbovat do cizích služeb a přinejmenším v letech 1409–1411 působil jako žoldnéř v Polsku ve válce s Řádem německých rytířů.
Nejlépe doložená a zmapovaná jsou poslední léta Žižkova života, zvlášť posledních šest let z období jeho služby u dvora Václava IV. a jeho působení během husitských válek. Mezi lety 1411–1414 získal na základě kontaktů z žoldnéřských služeb místo vrátného, tedy člena ostrahy krále Václava IV. v Praze. Zde se také setkal s Husovým učením a mohl si vyslechnout jeho kázání.
Žižka nechtěl zbořit společenský řád
A teď ty mýty. Které stále přetrvávají a které se již podařilo vyvrátit?
Mýtem takříkajíc lidového charakteru je například příběh o Žižkově narození pod dubem (nebo snad přímo v dutině dubu).
Za jednoznačné mýty můžeme označit také teorie, že byl Žižka jakýmsi protodemokratickým či protokomunistickým idealistou, jemuž šlo o rovnost všech lidí. Žižkovi šlo o rovnost lidí před Bohem, nikoliv však o zbourání stávajícího společenského řádu.
Jak o Žižkovi smýšleli jeho současníci?
Katolíci Žižku tradičně vnímali jako nepřítele bez jakýchkoliv ctností, kacíře a monstrum, jak jej ve své kronice Historie česká vykreslil Eaneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. Jím vytvořený obraz se díky značnému rozšíření tohoto díla přenesl v dalších staletích i do českého nekatolického prostředí, což vedlo k tomu, že Žižka zde rozhodně nebyl bezvýhradně adorován. Ovšem ani sami husité vůči němu nebyli nekritičtí. Kdyby Žižka nezemřel u Přibyslavi, s největší pravděpodobností by vzhledem ke svému smýšlení představoval překážku pro jakákoliv kompromisní jednání a smírná řešení pro ukončení válek.
Vozová hradba má kořeny již v pozdní antice
S Janem Žižkou je neodmyslitelně spojena vozová hradba. Jak fungovala? Ví se, čím nebo kým se nechal inspirovat?
Přisuzování vynálezu vozové hradby Žižkovi je rovněž do jisté míry mýtem, existovala historicky daleko dříve a vysledovat ji můžeme v každém případě až do pozdní antiky a počátku raného středověku. Jak uvádí na konci 4. století Vegetius, obehnat ležení kruhem vozů bylo běžným zvykem nepřátel Římské říše. To, co Žižka a jeho nejbližší hejtmané vynalezli (či spíše zdokonalili), byl způsob, jak s vozy cíleně pracovat v bojové situaci a od toho se odvodil vývoj specifického tzv. bojového vozu.
Vozy, používané zpravidla pouze k transportu, bývaly již dříve sekundárně využívány k ochraně tábora proti náhlému přepadu a staly se dodatečnou pomůckou k pasivní obraně. Zprvu však nebyly nijak upravovány pro boj, ani netvořily součást žádné specifické taktiky. Klíčový moment nastal v bitvě u Sudoměře, kdy Jan Žižka použil k zatarasení hráze mezi dvěma rybníky vozy a osadil je pěšími ozbrojenci. Útoky těžkooděné jízdy u Sudoměře neuspěly a obránci vozů platili za vítěze. Tím se zrodila myšlenka taktiky vozové hradby.
Žižka spolu s jinými hejtmany vhodně zkombinoval vozy s palnými zbraněmi malých a středních ráží a principem organizovaného, dobře načasovaného protiútoku při otevření části hradby poté, co se útočník po prvním nárazu vyčerpal. Pokud to bylo možné, tvořily hradbu dvě řady vozů, přičemž vnitřní hradbu tvořili spíše vozy transportní (spížovací), zatímco vnější byla složena z bojových vozů, k tomuto účelu přizpůsobených.
Dala se vozová hradba nějak překonat?
Cest, jak překonat vozovou hradbu v boji, nebylo mnoho. Jisté ohrožení pro ni představovala kombinace soustředěného útoku pěchoty za použití palných zbraní, především děl. Nicméně katolická vojska našla jiné cesty. Buď se pokusila prvním útokem a klamným ústupem vylákat husity k výpadu z hradby a následně je zaskočila překvapivým protiútokem zálohy, nebo se pokusila napadnout vozovou hradbu při přesunu, respektive na tažení.
Před bitvou se vojáci modlili. Jak tato modlitba probíhala?
Modlitba byla obvykle spojená s jednoduchou polní mší. Modlitbou mohl být například prostý Otčenáš, v případě husitských vojsk jsme z pramenů informováni o modlitbách ke sv. Václavu, patronu české země.
Existovaly nějaké další rituály spojené s husitskými válkami?
Tradičními předbitevními rituály byly ve středověké Evropě mše , požehnání vojsku, případně požehnání zbraní či korouhví a praporů a společná modlitba. Součástí mohl být také sborový zpěv. Ještě v předhusitském období byla u českého vojska tradiční stará píseň Hospodine, pomiluj ny. Během husitských válek k ní na straně husitských vojsk přibyl Svatováclavský chorál, chorál Ktož jsú Boží bojovníci či vojsky pražského svazu zpívaný chorál Povstaň, povstaň, veliké město pražské.
Jsou nějaká svědectví o Žižkově prožívání víry?
Žižka byl upřímně věřící, pokud jde o víru v husitské náboženské učení a principy. Prameny, z niž je to do značné míry patrné, představují Žižkovy listy a tzv. Žižkův vojenský řád. Jeho cílem bylo žít živou vírou v souladu s Božími přikázáními s maximálním respektem ke sv. Trojici, naplňování sedmi duchovních a sedmi tělesných milosrdenství. Cestu ke spáse ztotožňoval s církví, resp. se skutečnou církví Kristovou.
Kromě křtu jakožto základní svátosti vnímal jako zásadní především eucharistii. V jeho očích byl dobrým křesťanem ten, kdo přijímal podobojí, a to alespoň jednou týdně. Samozřejmě na život podle desatera musel i v upřímné víře nahlížet pohledem vojenského profesionála – přikázání „nezabiješ“ tak jistě chápal v původním smyslu Starého zákona, tedy jako zapovězení vraždy, a nevztahoval jej na praxi vojenského řemesla a na zabíjení v tzv. spravedlivé válce.
Jaká byla poslední bitva Božího bojovníka? Jsou známy detaily jeho smrti?
Poslední bitvou Jana Žižky byla bitva u Malešova, vybojovaná 7. června 1424. Proslulý hejtman v ní porazil vojsko tzv. Svatohavelské koalice – tedy umírněných husitů, jimž vévodili Pražané, a plzeňského katolického landfrýdu. Žižka pak následně ovládl tři „pražská“ města: Český Brod, Nymburk a Kouřim.
Poté sbíral vojenské síly na odvetu proti Praze. Když k ní počátkem září přitáhl, došlo nakonec místo ozbrojeného střetu na jednání, po němž nastalo s přispěním Jana Rokycany smíření Žižky s Pražany a Zikmundem Korybutovičem. Výsledkem tohoto smíru bylo nejen opětovné sjednocení husitů, ale také přípravy společného tažení na Moravu, které mělo necelý měsíc poté pro Žižku skončit před hradbami Přibyslavi. Pokud jde o příčinu smrti, prameny vypovídají o hlíznatém onemocnění. Dosavadní bádání lékařských specialistů předpokládá úmrtí v důsledku celkové sepse, která vznikla ze zhnisaného vředu.
