Nad knihou izraelského politologa Šlomo Avineriho “Zrození moderního sionismu.
V souvislosti s neklidnou politickou situací na Blízkém Východě občas vzniká určité nedorozumění na straně nežidovských pozorovatelů. Toto nedorozumění se mimo jiné týká vztahu mezi sionismem a judaismem, tedy mezi hnutím návratu na Sión, které vyústilo ve vznik moderního státu Izrael v roce 1948, a židovskou náboženskou vírou. Nežidovští pozorovatelé izraelsko-palestinského konfliktu někdy vycházejí z dosti zjednodušeného pojetí náboženské legitimity státu Izrael z hlediska židovské víry v Hospodina.
Dopouštějí se pak povážlivé teologické zkratky, která je občas vede k poněkud jednostranným a někdy i nespravedlivým postojům vůči politickému a společenskému dění na Blízkém Východě. Rád bych v této souvislosti připomněl několik důležitých okolností, které mohou být pomocí ve snaze pochopit složitou blízkovýchodní situaci. Mohou být pomocí zejména těm, kdo se poctivě snaží o spravedlivý postoj a kdo si nevědí rady se značnými rozdíly mezi tím, jak tuto situaci prezentují křesťanští podporovatelé Izraele v Evropě a v Americe, a tím, jak ji vnímají palestinští křesťané (dejme teď úplně stranou palestinské muslimy). Vycházím především z díla vynikajícího izraelského myslitele (s polskými kořeny), profesora Hebrejské univerzity Šlomo Avineriho.
Hnutí návratu na Sión, které ve druhé polovině (a zejména na konci) devatenáctého století uvedlo do pohybu nemálo evropských židovských obcí, a mnozí Židé se v několika po sobě následujících vlnách přestěhovali do biblické pravlasti svých předků, bylo ve skutečnosti velice komplexním jevem, který byl motivován především nepolevujícím antisemitismem nežidovských obyvatel Evropy.
Rabíni byli vůči hnutí návratu na Sión vesměs velmi skeptičtí, a to i přesto, že prosba za znovu-shromáždění rozptýleného židovského národa do Svaté země je součástí denních modliteb. Téměř všichni (s výjimkou nemnoha jednotlivců jako byli Jehuda Alkalaj nebo Cvi Kalisher) se vůči němu vyjadřovali negativně, chápali je jako projev odpadlictví, malověrnosti nebo hereze (jak dokládá například i českým čtenářům známé literární ztvárnění počátků sionistického hnutí v knize Ivana Olbrachta Golet v údolí).
Rabíni totiž předpokládali, že vyhlíženému znovu-shromáždění židovského národa do země biblických předků bude předcházet celonárodní duchovní probuzení, tedy především pokání asimilovaných nebo nábožensky vlažných Židů, kteří se navrátí k víře otců. A že toto duchovní probuzení bude motivem stěhování do Svaté země. Důležitým prvkem návratu rozptýlených Židů do Izraele měl být podle přesvědčení rabínů příchod Mesiáše, který se má postavit do čela navracejících se Židů a vést je na Sión.
Ani jedna z těchto podmínek nebyla splněna. Do Izraele proudily skupiny Židů především z důvodu trvajících antisemitských projevů (včetně pogromů) ze strany nežidovských obyvatel Evropy. A byli to často spíše nábožensky vlažní nebo už asimilovaní a nenáboženští Židé. Mezi teoretiky a podporovateli sionismu bylo i mnoho marxistů a socialistů (např. Ber Borochov nebo Moses Hess). Někteří chápali vznik nové židovské pospolitosti v Palestině také jako emancipaci od „náboženského tmářství“, jímž byl v jejich očích judaismus. Někteří židovští intelektuálové, ovlivnění evropským romantismem (Vladimir Žabotinskij), podporovali sionistické hnutí především jako politické uskutečnění židovského nacionalismu.
Otcem a zakladatelem sionistického hnutí byl asimilovaný židovský novinář Theodor Herzl (1860-1904), který nepovažoval hnutí, u jehož zrodu stál, za náboženské. Nechápal ho jako uskutečnění biblických proroctví nebo vyslyšení modliteb. Netrval na tom, aby se Židé stěhovali právě do Palestiny, mohla by to být i jakákoli jiná země (Uganda nebo Argentina).
Šlo mu o řešení „židovské otázky“, tedy o ochranu Židů před nepolevujícím antisemitismem, a sice vytvořením státu, kde si budou Židé vládnout sami. (Svého času Herzl navrhoval jiné řešení, naprosto skandální pro všechny rabíny, a sice úplnou asimilaci evropských Židů prostřednictvím křtu a přijetí do římskokatolické církve. Tento křest by byl v jeho pojetí vyjádřením symbolického splynutí s nežidovskou společností).
Rabíni Herzlovo pragmatické úsilí o řešení „židovské otázky“ založením „Židovského státu“ vesměs odmítali (jako projev „gójského“ smýšlení) a upírali mu náboženskou legitimitu. Postrádali duchovní obrodu v židovském národě jako jediný legitimní motiv podobného počínání, postrádali Mesiáše jako jediného legitimního vůdce návratu Židů na Sión.
Někteří židovští učenci argumentovali tím, že je to sice pozoruhodná myšlenka, ale že ji nelze provést, protože Palestina není prázdná, je obydlená Palestinci a tím pádem je plánované sestěhování Židů do Palestiny neproveditelné. (Tedy, že ona krásná nevěsta, jíž je Palestina a kterou sionisté nabízejí ženichovi, jímž je židovský národ, má ten fatální problém, že už je vdaná.) Stoupenci tak zvaného kulturního sionismu (např. Martin Buber, Albert Einstein, Achad Ha-Am) podmiňovali legitimitu veškerých politických kroků, které by měly vést ke vzniku židovského státu, důslednou a nekompromisní spravedlností vůči Arabům.
Většina liberálních rabínů, tedy těch, kteří byli na rozdíl od svých ortodoxních kolegů stoupenci haskaly (židovského osvícenství) a kteří se hlásili k reformní podobě judaismu, rovněž kategoricky odmítala myšlenku sionismu. A sice proto, že podle jejich přesvědčení je úkolem židovského národa působit blahodárně mezi ostatními národy, tedy právě v diaspoře. Opustit diasporu a shromáždit se znovu v pravlasti biblických předků by znamenalo zrazovat univerzální poslání židovského lidu být „světlem národům“.
Po celá desetiletí byl politický projekt sionismu odmítán valnou většinou židovských náboženských autorit, ortodoxních i reformních. Názory rabínů se začaly výrazně měnit až teprve v souvislosti se situací před druhou světovou válkou a v jejím průběhu, kdy se Palestina (vedle Velké Británie a severní a jižní Ameriky) stala reálným útočištěm pro mnoho Židů prchajících před Hitlerem. A zásadní zlom přinesl rok 1967, kdy se území Izraele v důsledku tehdejšího válečného konfliktu (tak zvané šestidenní války) začalo podobat Erec Jisrael biblických dob.
Rabíni většinou nakonec přijali teologické opodstatnění politické reality státu Izrael jako výsledku působení Boží prozřetelnosti, opodstatnění, které navrhoval rabín Abraham Jicchak Kook už ve třicátých letech. Kookovo opodstatnění dává státu Izrael náboženskou legitimitu, a to bez ohledu na to, že je to stát sekulární a že nevznikl z náboženských motivů.
Teologicky řečeno: politické snahy židovských intelektuálů a aktivistů, ateistů a agnostiků, které vedly ke vzniku státu Izrael, stejně jako pragmatické (rozuměj sebezáchovné) počínání židovských přistěhovalců do Palestiny, z nichž mnozí měli vlažný nebo záporný vztah k náboženství, lze chápat jako uskutečňování Boží vůle a jako přípravu pro příchod Mesiáše. Přestože motivy samotných akterů byly úplně jiné, lze je chápat jako řízené Prozřetelností a jako naplňování proroctví Hebrejské Bible.
Je možné situaci ve státě Izrael chápat takto? Určitě. (I já ji tak chápu.) Problém je v něčem jiném.
Mezi křesťanskými podporovateli státu Izrael se často objevuje zavádějící zkratka, opíraná o problematické výklady některých pasáží Bible (zejména knihy Zjevení), chápaných jako popis eschatologického finále dějin. V rámci této zkratky je náboženská legitimita státu Izrael, případně kteréhokoli rozhodnutí izraelské vlády či izraelského premiéra (!) považována za evidentní a nespornou. Kroky izraelské vlády jsou nezřídka chápány jako výsledek vedení Duchem svatým. Natolik, že kdo o nich pochybuje, je tím pádem nanejvýš podezřelý. A kdo ví, jestli to není tajný antisemita. To samozřejmě vylučuje jakýkoli svobodný a otevřený rozhovor. Protože rozhovor, ve kterém mají ti pochybující předem hotovou a velmi nelichotivou diagnózu, není žádný rozhovor.
Křesťanská podpora státu Izrael bývá docela často spojená se silnými emocemi. Asi je to pochopitelné. Ale má to jedno úskalí. Rozhovory na toto téma bývají někdy málo přínosné, protože emocionálně vypjatá atmosféra nesvědčí věcnosti argumentů. Ne vždy se účastníkům těchto debat daří odolat pokušení odkazovat na tisícileté utrpení židovského národa a tím bezděčně citově vydírat každého, kdo by snad pochyboval o oprávněnosti některého kroku izraelské vlády.
Mám za sebou desítky hodin takových rozhovorů a jejich průběh mě nevede k optimismu. Jako svědek (spíš než aktivní účastník) těchto diskusí obvykle brzy úplně umlkám. A jen si v duchu říkám, jakou cenu má taková podpora, jsou-li postoje a názory podporovatelů takto předvídatelné. Kdybych byl izraelský Žid, vystavený všem útrapám izraelsko-palestinského konfliktu, jistě bych o podporu ze strany křesťanských sympatizantů stál. Ale zároveň bych si přál, aby ta podpora byla věrohodná. Aby byla spravedlivá. Aby s postupem mé vlády souhlasila jen tehdy, když se tato vláda rozhodne správně.
Vzhledem k tomu, že existuje silná židovská kritika některých klíčových politických rozhodnutí izraelské vlády ve vztahu k Palestincům, že židovští kritikové této vlády (v Izraeli i jinde) ji nejednou kritizují z náboženských důvodů (kvůli svému svědomí před Hospodinem), že někteří rabíni mají z náboženských a etických důvodů v určitých otázkách více méně propalestinské postoje, vyznívá bezvýhradná a v podstatě předem garantovaná loajalita křesťanů vůči izraelské vládě opravdu zvláštně. A nejednou vzbuzuje rozpaky na židovské straně.
Jako vnuk židovského dědečka mám citový důvod k podpoře židovského národa a státu Izrael. A ve skutečnosti to není jen nějaký vlažný citový důvod, ale velmi silné emocionální pouto. Jenže v jedné věci se od bezvýhradných křesťanských obhájců čehokoli, k čemu se rozhodne izraelská vláda, liším. Právě proto, že mám hlubokou sympatii k židovskému národu, ukládám si jako přísnou sebekázeň, že nesmím měřit dvojím metrem. Právě proto, že mám tak rád všechno židovské, si nesmím dopřávat nespravedlivé nadržování „našim“. Dívat se jinam, když se dějí věci, které neodpovídají tomu, co si chci myslet, není projev lásky.
Co tím chci říct? Nic víc než to, že vztah mezi politickou realitou státu Izrael a Boží vůlí je složitý. Domnívám se, že zdaleka není tak přímočarý, jak by se zdálo z některých hesel na křesťanských nálepkách. Myslím si, že složitost této otázky je zřejmá i z velmi komplexních okolností, ze kterých se sionismus a moderní stát Izrael zrodil (jak o tom svědčí mimo jiné vynikající kniha Šlomo Avineriho Zrození moderního sionismu, která vyšla i česky v nakladatelství Sefer).
Stále se nemůžu zbavit přesvědčení, že závazným kritériem ve snaze o rozpoznání Boží vůle je nekompromisní spravedlnost vůči všem zúčastněným. Hospodin je ochránce vdov a sirotků. I těch palestinských. Je-li Ahavat Jisrael, láska k Izraeli, opravdu láskou, určitě o ní platí to, co o každé skutečné lásce. Láska nikdy neznamená: „všechno, co děláš, je určitě správně“.
Autor: prof. Pavel Hošek
Foto: Matthew Angus/unsplash
