Pokud řekneme, že je to křesťanská věrouka a že tradičním označením této věrouky je „dogmatika“, může to leckoho vést k závěru, že se teologie opravdu zabývá něčím, co je jisté a pevné. Což nejsou dogmata něco, co je objektivně „dáno“, co je třeba už jen vysvětlit nebo aktualizovat?
Úkol teologie
Věřím, že solidní teologie, ať už vychází z jakékoli křesťanské tradice, takto svůj úkol nechápe. I když věří, že se v posledku zabývá pravdou, ví, že tuto pravdu „nemá“, ani když ji označí jako „dar“. Darem je pro ni spíš to, že byla touto pravdou uchvácena tak, že o ní musí svědčit – tím, jak se jí zabývá, jak se jí věnuje. A tak i když rozlišujeme mezi „svědectvím víry“ ve smyslu životní věrnosti tomu, čemu věříme a k čemu se hlásíme, a „teologií“ jako myšlenkovou reflexí téhož, i teologie je nakonec svědectvím, protože každý její legitimní výstup je svým způsobem účastí na „dobré zvěsti“.
Ať už teologie mluví o Bohu, o Kristu, o Boží Trojici, nebo o zmrtvýchvstání, je to teologicky legitimní jen v tom případě, že je to vyznání víry, vydávání počtu z toho, čemu křesťané, za které se pokouší mluvit, věří, a to ne proto, že se jim zachtělo, ale proto, že byli onou „dobrou zvěstí“ zachyceni jako pravdou, ze které se nemohou „oklepat“. Mohou jí být ke své škodě i škodě svého okolí pouze nevěrni. O Bohu lze argumentovat jako o něčem, bez čeho by skutečnost nemohla být zakoušena tak, jak ji obecně zakoušíme, ale Boží působení nelze prezentovat jako nezpochybnitelný „fakt“, jako jsou např. lidská zranitelnost, stárnutí nebo smrt.
To neplatí jenom v naší „postmoderní“ době, to platilo vždycky, a pokud to teologie někdy nerespektovala, přestávala být služební nástroj víry a stávala se sněním, podobným dnes populární vědecko-fantastické literatuře a filmové tvorbě, které pro potěchu i pro pobavení publika fakta našeho univerza, jako jsou právě lidská zranitelnost, stárnutí nebo smrt, „rozporují“.
Víra jako důvěra a přesvědčení
Biblická zvěst nám nepřináší jistotu, ale naději, a my se této naděje smíme chopit jako něčeho, na čem se dá stavět, na čem můžeme postavit celý svůj život, a dát mu tak dobrý smysl. S nějakou vírou či nadějí žije snad každý, kdo se neodhodlal ukončit svůj život, i když k tomu třeba odvahu i příležitost měl. Ne každá, a možná ani ne každá náboženská naděje se dokáže ovšem posílit v dobách, kdy zdánlivé jistoty berou za své. Křesťanská víra a naděje, živená tím, co bylo a zůstává jejím zdrojem, nás takto posilovat může. Může nás posilovat i v důvěře v to, co v současnosti pomáhá překonávat subjektivní či objektivní překážky hodnotného života na Zemi, protože k biblické zvěsti patří i svědectví o tom, že Stvořitel „nebe i země“ nemá jen poslední slovo, ale zůstává svému dílu, děj se, co děj, věrný.
Ve víře jsme samozřejmě přesvědčeni, že to, co nás drží, formuje a směruje, a co je proto i základem naší naděje, byť ji nedovedeme přesně popsat, je jisté a nezpochybnitelné v míře, s níž se nedá srovnat to, co bychom kdy mohli nebo chtěli tvrdit sami o sobě. Klasickým biblickým vyjádřením této jistoty je to, co vyznává apoštol Pavel v listu Římanům: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 8,38n)
Ale to je právě jistota, kterou nelze vytrhnout z jejího vyznavačského kontextu a tuto její formulaci přihlásit do soutěže chytlavých reklam. Tam, kde by byla navíc vyhlašována ve spojení s chováním, které o lásce nesvědčí, vystavila by se zaslouženému posměchu jako žvást nebo jako laciné klišé.
Proto těm, kdo v dobách ztráty dosavadních jistot propadají beznaději, nepomohou ti, kdo namísto svědectví o „dobré novině“ a s ní spojených zaslíbeních, týkajících se účasti na životodárném a hojivém díle „slova, které se stalo tělem“, šíří apokalyptické nálady a hesla, byť s domnělým odkazem na kýžené „jistoty“. Ve chvíli, kdy mi přišlo pozvání k sepsání článku na dané téma, probíhalo zrovna obléhání (a posléze napadení) budovy amerického Kongresu stoupenci Donalda Trumpa.
V hodiny trvajícím přímém přenosu z tohoto dění jsem si povšiml i velkého transparentu s nápisem Jesus Today (Ježíš dnes). Netuším, jestli to mělo znamenat, že Trump je dnes náš „mesiáš“, nositel Božího království na zemi, nebo že v době, kdy padají všechny jistoty (kdy i „vyhrané“ volby lze „ukrást“), je už jedinou nadějí Ježíš Kristus. To samo je jistě proklamace, která může v principu správně orientovat, ale v daném kontextu se podílela na šíření hysterické apokalyptické rétoriky, které nemá s křesťanským svědectvím o naději zhola nic společného.
I když se oné vnitřní jistoty, o níž mluví apoštol, držíme jako toho, z čeho smíme a máme v pokoře vydávat počet, není ničím víc než naším „přesvědčením“, byť bychom věřili, že nezůstane zahanbena a její projevy přinesou své ovoce. To je asi i nejlepší překlad toho řeckého výrazu, pro nějž český ekumenický překlad volí v kontextu asi nejznámější biblické pasáže o víře – v 11. kapitole listu Židům – jako ekvivalent „jistotu“: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ (Žd 11,1) Ano, předmět i podmět naší naděje nelze vykázat, ale můžeme se na něj spolehnout. Formuje nás a promítá se do všeho, co konáme (nebo co víme, že bychom konat měli), a je proto něco, od čeho nemůžeme jen tak upustit, leč bychom změnili, přesadili k jinému základu celý svůj život.
Boží prozřetelnost a eschatologická naděje
Patří k obsahu této „nepředmětné“ víry coby důvěry, coby spolehnutí na to „co nevidíme“ a co si nemůžeme ani ohmatat, i nějaká konkrétní nauka, nějaké konkrétní pravdivé tvrzení o skutečnosti, v níž žijeme? V křesťanské teologii jako věrouce má tuto roli zpravidla učení o Boží prozřetelnosti a eschatologie neboli, jak dnes raději říkáme, křesťanské učení o naději. Obojí jsem už zmínil.
Jako prozřetelnost označujeme Boží pokračující aktivitu ve světě jako Božím stvoření. Tradiční pohled na Boží prozřetelnost v dějinách býval spojen s představou Boha jako suveréna, který bezezbytku určuje vše v naší minulosti či budoucnosti. Zakoušení nahodilosti všech věcí, relativity a pomíjivosti všeho, co je, i zkušenost a potřeba svobody či autonomie náš pohled na Boží působení v dějinách mění. Boha zakoušíme ne jako všemohoucího ve smyslu nám vnějšího a donucujícího zřizovatele toho, kdo jsme a co děláme, ale právě jako podmínku a jako možnost, jako základ naší nahodilé existence, naší kreativity, našich soudů, našich svobodných rozhodnutí a záměrů. Boha zažíváme jako toho, kdo nás zve a volá k novým možnostem, které nám v dějinách otvírá.
V dějinách Božího lidu měla prozřetelnost i podobu soudu a varování a otvírala možnost pokání a obnovy. Věřit v Boží prozřetelnost proto znamená očekávat příhodné chvíle pro novou kreativní syntézu toho, co je, s tím, co je možné, a mít proto i schopnost čelit neznámé budoucnosti s odvahou a nadějí, a to i navzdory evidentním prohrám či tragédiím, jimiž často v životě procházíme. To se týká i lidské vynalézavosti v oblasti vědy a aplikace jejích výtěžků. Boží prozřetelnost tak souvisí nejen s tím, co je trvale a nutně zdrojem naší existence, ale i s cílem a způsobem našeho směřování.
Eschatologie neboli křesťanská nauka „o posledních věcech“ (řecky ta eschata) se týká toho, co trvá a platí, i toho, co lze očekávat na konci. Její rozmanité biblické obrazy neposkytují koherentní celek, který lze předávat jako křesťanské učení o tom, „co bude“, její dominantní obrazy je však možné brát jako kód; ne jako fragmenty nějaké skládačky, ale jako elementy pravdivé a bázeň i naději vzbuzující vize, které jsou tu od toho, aby ve své rozmanitosti poskytovaly Božímu lidu varování a příslib. Když je máme před sebou, nejsme úplně bez teologické pomoci. Učíme se rozumět své přítomnosti ve světle biblické zvěsti o tom, „který je, který byl a který přichází“. Boží přítomnost v dějinách spojujeme ve víře se všemi spásnými událostmi, ale jejich střed vnímáme v příběhu Ježíše Krista.
Na tuto centrálnost ukazuje eschatologický motiv „triumfujícího Beránka“ ve Zjevení 5. Symbolika této kapitoly v poslední části biblického svědectví předpokládá, že cíl a smysl Božího stvoření bude odhalen v dějinách. Ježíšův příběh, příběh trpícího, ale vítězného Beránka Božího je to, co drží všechny biblické obrazy konce pohromadě a učí nás jim rozumět. A také rozumět našemu úkolu v této časnosti. Prvotní křesťany vedlo vědomí centrálnosti Ježíše Krista ke starosti o to, aby na nich byl „Kristus oslaven“ (Fp 1,20). Bůh dosahuje v Kristu svého cíle, ale metodou není dobytí světa, nýbrž následování jeho cesty.
Biblická zvěst a teologie na ní postavená tak sice neposkytuje žádné jistoty, ale jak v dobách relativního klidu a hojnosti, tak v dobách nejistoty skýtá ujištění a příslib. Vedle ujištění, že Bůh své dílo neopustí, že člověku v jeho nemoci i jeho odpadnutí či odpadání od pozvání k růstu a kreativní součinnosti zůstává věrný, je tu i příslib, že nikdo, kdo se spolehne na toho, kdo jediný je za všech okolností a všemu navzdory „hoden“ být poslední autoritou, a proto i nadějí každého člověka i celého světa (Zj 5,12), nakonec neprohloupí.
Autor je docent systematické teologie na ETF UK.
Autor: Petr Macek
Zdroj: Křesťanská revue
Foto: Pexels/Mart production
