V čem tkví úkol církve v současném sekularizovaném světě? Kardinál Jozef De Kesel si neklade malé cíle, když se snaží ve své knize Faith & Religion in a Secular Society (Víra a náboženství v sekulární společnosti) nalézt příhodné odpovědi. Bez iluzí hovoří o procesu ocitání se církve na periferii, jenž ovšem nemusí nutně vést k jejímu konci, ale naopak k její větší skromnosti a otevřenosti potřebným.
Ve francouzském originále spatřila kniha světlo světa roku 2021. Hned v následujícím roce byla přeložena ve Spojených státech do angličtiny, a nabyla tak potenciálu promlouvat k lidem po celém světě. Její autor Jozef De Kesel, belgický kardinál, emeritní arcibiskup bruselsko-malinský, teolog a biblista, v ní pojednává o naléhavých výzvách katolické církve v soudobé moderní a především sekularizované společnosti.
Kniha je rozdělena do dvou celků. V prvním provádí De Kesel povšechnou analýzu situace církve v neoddiskutovatelné realitě západní sekulární společnosti. Vysvětluje, co pro církev znamená, že přestala být kulturním náboženstvím, tedy silou znatelně ovlivňující veškerý politický i socioekonomický život. Nehořekuje nad ztrátou hegemonie církve, ani neoznačuje za viníky průkopníky modernity. Naopak, optimisticky sleduje, jak se díky modernitě zdařilo vyjevit, jaké poslání náleželo církvi-nositelce kultury a jaké náleží církvi jakožto poselkyni radostné zvěsti evangelia, což je dle De Kesela mnohem podstatnější.
Co tím míní, přibližuje v rozhovoru pro Vatican News: „Existuje rozdíl mezi evangelizací a christianizací společnosti. Nesmíme se vracet do minulosti, ale chápat znamení doby. Naše poslání nelze zaměňovat s obnovou homogenní křesťanské civilizace.“
Přijmout současný stav světa
Takové rozlišení napomáhá pochopit úlohu křesťanů v tomto světě. Současná kultura sama o sobě totiž nabízí pouhý rámec, prostor ohraničený hodnotami svobody, respektu a lidských práv, rovnocenně platných pro jakékoli menšiny. Tato kultura garantuje svobodu prostřednictvím seberozvoje a emancipace (což jsou mimochodem pojmy, které De Kesel nesamozřejmě považuje za kladné). Avšak ani jedna z těchto hodnot nemůže být sama o sobě smyslem života. Tento rámec člověku stanovuje, že je svobodný, nicméně už ne k čemu je svobodný. Taková role náleží víře, již lze v církvi realizovat.
Naprosto zásadní je přijmout současný stav světa, skutečnost bytí ve zesvětštělé společnosti. Tento úkol De Kesel vyvozuje z první části své knihy. Jedním dechem však upozorňuje na nástrahy světa, v němž žijeme, a to především na úskalí privatizace církve. Napříč knihou uvádí argumenty proti takovému okleštění církve. Objasňuje, že takový úkon by vytvořil spirituálně prázdný prostor, jenž by pravděpodobně obsadilo jiné náboženské hnutí.
Ve druhém celku své knihy se posouvá od analýzy k teologické reflexi současného stavu světa a církve. Vychází přitom obzvláště z plodů Druhého vatikánského koncilu a projevů papeže Františka. Ovšem nevyhýbá se ani nekatolickým zdrojům, kupříkladu hojně čerpá z osobností protestanských církví 20. století, jmenovitě od Karla Bartha či Dietricha Bonhoeffera. Poukazuje na hodnoty křesťanství spočívající ve společenství a solidaritě.
Církev jako znamení Boží lásky
Zdůrazňuje, že pro Boha stojí na první místě svět a celé lidstvo, nikoli církev. Ta má být pro okolní svět signálem, jenž svědčí o Boží přítomnosti a lásce. Fundamentální úloha církve tkví v reprezentaci sdělení, že Bůh miloval celý svět natolik, že do něj seslal svého jediného Syna, aby každého zachránil (Jan 3,16). Církev má být tedy prvotně znamením a svátostí Boží lásky ke všem lidem. Jejím posláním je „být pravdivým znamením Boží milosti“. V této souvislosti De Kesel zcela pozemsky a věcně zdůrazňuje nutnost ptát se, zda je církev atraktivní pro lidi zvenčí. Zde totiž spatřuje odraz její vitality, nikoli v počtu věřících, kteří v kostelích přetrvávají, nebo je opouští.
Jak se přesněji vyjevuje pozice církve v současném světě a jakou se má stávat? De Keselova odpověď se dá shrnout tajuplnou formulí „být ve světě, ale ne ze světa“ (Jan 17). Máme se smířit se současným stavem světa a neodsuzovat sekulární společnost za konec vševládnoucí jednolitosti církve. Nemůžeme budovat vlastní a oddělený svět, poněvadž posláním křesťanů je především dělit se o zakoušenou Boží lásku. Zároveň však nemá být církev zlákána pomíjivostmi a malichernostmi své doby, ale nenásilně nabízet svou perspektivu, spočívající v uvedeném svědectví lásky. Tuto podvojnost charakterizuje autor závěrem: „Myslím si, že církev budoucnosti se musí dobře starat o vlastní tradici a identitu; a zároveň musí zůstat otevřenou.“
Kromě toho Jozef De Kesel uvádí cesty, kudy by se církev vydat neměla. Pro srozumění s jednou takovou cestou užívá Bonhoefferova termínu „nenáboženské křesťanství“. Křesťané se mají vyvarovat tomu, aby se vztahovali pouze k náboženskému rozměru lidské existence. Nesmí zapomenout na reálný život lidí ve všech jeho dimenzích, poněvadž jinak nikdy nedojdou spravedlivějšího uspořádání světa. „Křesťanství není pouhý spiritismus.“
Stát se menší, ale velkorysejší
V závěru knihy se odehrává nejzásadnější. De Kesel jasnozřivě podotýká, že církev blízké budoucnosti bude zjevně církví menší a skromnější. To však nemusí být nutně začátkem jejího konce, naopak křesťanství zbavené břemena civilizačního hybatele jí umožňuje soustředit se na nejpodstatnější – nabízet křesťanský úhel pohledu a možnost duchovního života v plnosti. Zdůrazňuje autentičnost, která má stát na upřímnosti.
Je také zapotřebí, aby se církev profesionalizovala. K takové praxi, podporující jedinečnost a rozmanitost každého jednoho křesťanského společenství, ostatně zasvěceně vyzývá kupříkladu James Mallon ve své knize Proměna farnosti (2018). Stát se možná menší, avšak velkoryseji otevřenou církví vůči všem trpícím i hledajícím. Tak by se dalo shrnout poselství knihy Jozefa De Kesela.
Kniha Faith & Religion je sestavena z hutných, významově sevřených a navzájem na sebe logicky navazujících kapitol. Spojuje osobní obeznámenost autora s tématy a srozumitelnost výkladu. Vytknout se jí dá pouze dvojí. První z postřehů není ani tak výtkou, jako spíš daností knihy – tkví v její „čiré“ teoretičnosti. Nabízí způsob myšlení, v jistých ohledech dokonce změnu smýšlení (metanoiu), zvláště pro ochranitelsky či dobyvačně smýšlející křesťany. Praktické provedení žití církve v současném světě však ponechává jiným, předkládá pouze obecný rámec. Za takové vyústění lze označit například knihu Mission Possible (Misie je možná, 2020) spojenou se stejnojmennými projekty.
Druhá z výhrad se dotýká podvojnosti církve, jež má být současně ve světě, ale ne ze světa. De Kesel nedává žádné bližší vodítko, kudy vede hranice mezi respektováním současného stavu sekularizovaného světa a nutností odlišit se od něj prosazováním křesťanských hodnot. Jaké hodnoty jsou pouze křesťanské, jaké naopak pouze sekulárně postmoderní a kde případně mezi nimi dochází k průniku? K takovým odpovědím, byť zcela zásadním, kniha mlčí.
Na autorovu obhajobu, mnohá, přinejmenším přibližná vodítka pro takové rozlišení kniha nabízí. Některá z nich jsou zmíněná v této recenzi. Česká katolická církev, mnohde zmítaná nenávistným vztahem vůči současnému stavu světa, zajisté potřebuje český překlad této knihy. Také proto, aby si připomněla jeden z mnoha pronikavých De Keselových vzkazů: „Církev tu není sama pro sebe. Je tu proto, aby vyjevovala Boží lásku.“
