Žijeme v zemi, kde se každý ke všemu musí vyjádřit. A to i kdyby nebylo, co říct. Já vlastně také nedělám nic jiného, než že mluvím. Přitom z Jóbova příběhu víme, že jen jediný z jeho čtyř rádců dokázal mlčet. Byl to také ten jediný, který dal prostor k vyjádření Všemohoucímu.
Když vznikaly skupiny datových novinářů, získali jsme naději, že vše důležité jednou vyjde na světlo. Kdyby náhodou nějaká kauza upadla v zapomnění, pak se investigativní novináři nevzrušeně ozvou s daty, která mluví o opaku. Nikoli jako spasitelé světa, ale jako ti, kteří prostě nemohou mlčet. Někteří to umí přesně tak a je to k jejich cti.
Ovšem protože jsou datoví novináři nebezpeční, je pochopitelné, že se někdo snaží jejich přínos znevěrohodnit. K tomu stačí, aby jim ten, kdo je chce zdiskreditovat, dal možnost do všeho mluvit. Případně ochotně skákat do řeči. Když tomuto lákadlu investigativci, případně advokáti, podlehnou a začnou v předstihu vypouštět tajné informace, pak orgány činné v trestním řízení vypadají jako neschopné. To se někomu může hodit.
Naposled označil ministr spravedlnosti právě advokáty jako zdroj informací pro média v kauze nazývané „dozimetr“. Udělal to veřejně v českém Senátu. Je zbytečné, abych se snažil označovat viníky. Ani od pana ministra to nebylo úplně šťastné. Jisté ale je, že jsme mistry v prosakování informací. Naše média jsou ministerstvy spekulací.
My čtenáři dokonce spekulativní výklady vyžadujeme, hltáme je, a dokonce je i dotváříme. Přitom bychom naopak měli mlčet a nevynášet soudy, když k tomu nemáme oprávnění a také neneseme žádnou odpovědnost. Usilujme raději o schopnost vést rozhovor s mlčenlivostí a pokorou toho, který naslouchá. S tou výsadou, že ten, kdo ví, umí počkat a třeba také mlčet navěky.
Český Senát má v jednacím sále zástěnu – v jednom rohu stojí obyčejná plenta. Hned vedle státní a evropské vlajky. Když během jednání někomu zazvoní telefon anebo se naléhavě potřebuje na něčem domluvit s kolegou či kolegyní, má možnost využít právě zástěny. Jsou takoví, kteří ji využívají, a jiní, kteří záležitost s klidem řeší mezi ostatními. Tak si říkám: mlčeti zlato aneb požehnaná plenta!
Podobně investigativní novináři by dle mého názoru měli kauzu vynést na světlo až v momentě, kdy hrozí, že ji v opačném případě jiné odpovědné orgány zametou pod koberec. Měli by tak činit velice pokorně, pojmově přesně a snad i trochu neochotně.
V tom spočívá hlavní rozdíl mezi novinářem a novinářem. Užvaněné křepelky nejsou křepelky. Křepelka polní je ve skutečnosti nevýrazně zbarvená a velice plachá. Možná i proto se ocenění udělované úctyhodným novinářům nazývá právě Novinářská křepelka.
Thanks for sharing. I read many of your blog posts, cool, your blog is very good.