Málokteré téma v posledních letech dokázalo konstantně vyvolávat v politice a ve společnosti takové vášně a rozdělení jako otázka uprchlické krize. Autentické svědectví o dobrovolnictví na hraničním přechodu Berkasovo-Bapska z října roku 2015 ve své nedávno vydané knize Berkasovo: Příběh dobrovolníka na balkánské trase přináší Dominik Obruča.
V důsledku ruské invaze nyní čelíme jedné z největších migračních krizí v historii a před tímto tématem již déle nelze zavírat oči. Je proto nasnadě připomenout si také evropskou migrační krizi z let minulých.
Pokud vás zajímá, co prožívá dobrovolník při práci s uprchlíky, jak asi vypadá reálná pomoc a jak s tím vším souvisí třeba nálepka „sluníčkář“, tato uzounká kniha pro vás bude to pravé.V knize se střídají zážitky z balkánské trasy s kurzívou psanými střípky z autorova života před a po zkušenosti na Balkánu.
Rozvalen na pohovce doma v obýváku, sledoval jsem obrázky na televizní obrazovce… Netýkalo se mě to – neměl jsem takový pocit. Ano, věděl jsem, že je to strašné, že se děje mnoho zla a mnoho bezpráví, ale vše se to dělo někde daleko.
Dozvíme se, co cestě na Balkán předcházelo, jak a proč se k ní autor dostal, co jej k tomu vedlo a také jak jeho cestu vnímalo jeho okolí. Kniha je také doplněna fotografiemi Jana Kundráta přímo z místa dění.
Na autorově stylu psaní mě velice zaujala jistá nestrannost a snaha o co nejvěrnější předání zážitku. Při čtení knihy máte pocit, jako byste tam byli a spolu s autorem prožíváte touhu co nejefektivněji pomoct. Zároveň ale bojujete s pocitem frustrace, kdy kvůli nedostatku pracovníků humanitární pomoc koordinovaná dobrovolníky někdy supluje jak práci humanitárních organizací, tak i zdravotníků či policie.
Přitom mezi dobrovolníky kupodivu často panuje jistý stupeň rivality a napětí, jelikož každý má o té správné pomoci a o tom, co uprchlíci v danou chvíli potřebují, úplně jinou představu. Tudíž tam, kde by se dala očekávat vzájemná podpora a povzbuzení se nezřídka objevuje nevraživost a nepochopení. Stane se třeba, že nákup lihových fixů vzbudí větší nadšení než příjezd nových posil.
Autor také zmiňuje, jak důležitá je při humanitární pomoci asertivita, takže někdy ta nejlepší pomoc znamená být třeba schopen ve správné situaci zvýšit hlas. „Zpátky! Ustupte! Posuňte se!“ Nebylo vůbec příjemné na kohokoliv řvát, ale někdy to jinak nešlo. Myslím, že to v tu chvíli bylo pro jejich dobro. Později, na kopci nad Berkasovem, jsem zjistil, že řvaní může být v některých momentech tou nejdůležitější formou pomoci.
Obruča dále popisuje, že nejen koordinace na tzv. „lajně“, ale také rozdávání čaje, úklid odpadků, pár uklidňujících slov, žertovný nápis na vestě či spontánní hra na ukulele dokáže prosvětlit tísnivou atmosféru zdánlivě nekonečného čekání a nejistoty.
Nechybí ani střípky z rozhovorů a setkání s pohnutými osudy samotných uprchlíků. Narazíme například na hrdého skauta v syrském stejnokroji, rodící ženu, holčičku v dámských lodičkách, chlapečka s pytli na nohou místo bot či bohatou rodinou v krásném oblečení s velkými kufry. Ti všichni však na balkánské trase musí čelit stejnému neutěšenému osudu v nehostinných podmínkách. Naděje na život v zemi, kde nepadají bomby, za to však nepochybně stojí.
Byl jsem uprchlíků plný… Fyzicky jsem se totiž ze Srbska vrátil, mentálně jsem ale zůstával na Balkáně… Když jsem viděl reportáž o Syřanech přecházejících hranice Rakouska, měl jsem pocit, že je znám, že vím přesně, o koho jde. Cítil jsem osobní vztah ke každému jednomu z nich.
Autor obratně pracuje s retrospektivou a údernými dialogy, otevřeně a bez patosu popisuje své pocity, pochybnosti a otázky ohledně lidských motivů skrývajících se za humanitární pomocí. Mimo jiné nám také dává nahlédnout do myšlení české společnosti a velmi čtivým a svěžím způsobem poukazuje na to, že svět není černobílý a na obou stranách barikády se najdou lidé, kteří jsou obětaví, ochotní a vstřícní, ale také ti, kteří jsou plní strachu a myslí především na své blaho.
Ať už ve vás toto téma hluboce rezonuje, či se o ně zajímáte jen okrajově, kniha vás bezesporu obohatí a nabídne spoustu podnětů k přemýšlení do jakékoli doby.
A proto ho posíláte na jistou smrt.