Hospitalizace papeže Františka znovu otevřela otázku, co znamená být slabý, křehký, a přesto pevný ve víře. Františkova zranitelnost není projevem selhání, ale hlubokým svědectvím o tom, že i ti, kdo nesou odpovědnost za miliony lidí, mohou ukázat, že nejsou neporazitelní – a právě v tom spočívá jejich síla.
V souvislosti s nemocí a hospitalizací papeže Františka se objevila celá řada „zaručených zpráv“ o tom, jak papeži je, co s ním bude a koho zvolí kardinálové za příštího Petrova nástupce. Pokud máte alespoň nějaký vhled do fungování církve a vatikánského státu, víte, že všechny „zaručené zprávy“ ze zákulisí se v posledních sto letech ukázaly vždycky jako „zaručeně“ fake-news.
Co se týče zpráv, sledoval jsem jako vždy boloňského arcibiskupa a předsedu Italské biskupské konference Mattea Zuppiho, který vždycky hovoří civilně a má dobrý přehled o tom, co se v papežově okolí děje. Papež mu věří. Ani on nemohl pochopitelně předjímat to, co nevěděli ani lékaři nemocnice Gemelli. Podíval se tedy na svého nemocného přítele Františka očima docela obyčejného člověka, jenž by měl z toho, čím papež prochází, vyzískat pro sebe něco důležitého. Tou důležitou skutečností je vědomí křehkosti a zranitelnosti lidského života.
Když byl v neděli 24. března František propuštěn z nemocnice poté, co z balkonu krátce pozdravil shromážděné lidi a požehnal jim, byla jeho křehkost doslova na očích celého světa. Během dvou měsíců sice nepřibral na váze ani výrazně nezhubl, ale ve tváři mu přece jen trochu chyběla jiskra a jeho pověstný úsměv – ač i tady se o něj snažil. Čeká ho dvouměsíční období rekonvalescence u něj doma, v Domě svaté Marty. A jak víme, doma, mezi svými, se člověk uzdravuje nejlépe.
Určitě si sami vzpomenete na chvíle, kdy vám nebylo dobře. Byli jste nemocní, zkroušení, zoufalí, chyběla vám naděje, cítili jste se a byli jste zranitelní a křehcí. Těch lidí, před nimiž jste si mohli dovolit být slabí a křehcí, nebylo určitě mnoho: váš životní partner, vaši rodiče a vaši úplně nejlepší přátelé, kteří vás nikdy nezradili.
Svoji slabost jste přece jen museli trochu skrývat před svými dětmi, abyste je moc nerozrušili. A jen těžko jste si mohli dovolit být slabí a zranitelní ve společnosti, jejíž část slabostí pohrdá a má ji za nemužnou. Udělali jste dobře, protože vydávat se ve slabosti do rukou těm, kteří ji obratem využijí pro sebe, člověk nemůže a nesmí. To, co vás jako křesťany neslo a dodávalo sílu, byl jistě i evangelní obraz Krista, jenž ve zdánlivé slabosti nakonec zvítězil. Připoutaný na dřevo kříže, ruce a nohy probité hřeby, tělo a duch bojující s přicházejícím koncem, jemuž právě Ježíš za nás za všechny vyšel dobrovolně vstříc.
Papežové nedávné doby, Jan XXIII., Pavel VI., Jan Pavel II. a Benedikt XVI., nesli na veřejnosti statečně své bolesti, své stárnutí, své umírání. Karol Wojtyła chřadl roky před svým odchodem doslova před zraky celého světa. Špatně chodil, pak už byl jen na vozíčku, hůř a hůř mluvil, nemoc ho svazovala do klubíčka, že skoro ani nemohl pozvednout hlavu. Být na očích světu jako starý nemocný muž nemusel. Mohl se k lidem obracet prostřednictvím svých sekretářů a objevovat se na veřejnosti jen občas a zpovzdálí. Jenže to nechtěl. Rozhodl se, že skrze svoji křehkost, nemohoucnost a slabost bude – když už nemohl cestovat a když už mu na to nestačila slova – ukazovat na Toho, kdo z lásky k celému stvoření nabídl očím celého vesmíru svá zranění, své odhalení, svou nahotu – Pán Ježíš.
Františkova zranitelnost a slabost, kterou se odvážil dát najevo, patří mezi ty skutečnosti, které drží podle mého mínění tento zvláštní a někdy dost bolavý svět pohromadě a nad hladinou. Slýcháme z mnoha stran, že empatie je k ničemu. Že projevovat city a emoce je doménou slabochů. Že snažit se být k sobě lidští je bezcenné. Důležitá je prý dravost, síla, prostořekost a „zdravá“ agresivita. Nic z toho však není součástí Kristova vykupitelského příběhu a nic z toho není pro život jakéhokoliv člověka dobré vůle podstatné. Podstatné je snažit se být jako On. Krásně to kdysi napsala novinářka Milena Jesenská. Její slova si často připomínám a jsem vděčný za to, že mám někoho, před kým si mohu dovolit být slabý, zranitelný a křehký. Doufám, že i vy máte někoho takového.
„Máte-li dva tři lidi na světě, ale co pravím, máte-li jediného člověka, před kterým můžete být slabí, ubozí, zkroušení, aniž by vám proto bylo ublíženo, jste bohatí.“
