Papež František každoročně vzdává poctu obětem holokaustu a setkává se s těmi, kteří přežili hrůzy Osvětimi. Mezi nimi je i Edith Bruck, spisovatelka, která svůj život zasvětila svědectví o minulosti. Její nečekané setkání s bývalou dozorkyní z koncentračního tábora však otevírá otázky, na které neexistují snadné odpovědi: Je možné odpustit? Jak čelit minulosti, která se neptá, zda jsme na ni připraveni? A jaké prostředí dnes vytváříme pro ty, kteří přežili peklo?
Lidé po celém světě si nedávno připomínali osvobození koncentračního tábora Osvětim. Papež František navštívil Osvětim v roce 2016 a každoročně se setkává s těmi, kteří hrůzy této továrny na smrt přežili. Televizní kamery a objektivy fotoaparátů zachytily neuvěřitelné momenty – papež František líbá na Svatopetrském náměstí vytetované číslo jedné z přeživších nebo se tiše modlí, když od brány s nápisem Arbeit macht frei pomalu kráčí k pozůstatkům plynových komor a krematorií.
František dobře ví, že historie jednotlivců, událostí i velkých civilizačních zlomů se nesmí vyprávět jazykem, kterému by chyběly emoce, chvění, pokora a slzy. Každý rok se v době připomínání obětí holokaustu setkává s konkrétními lidmi – živými svědky doby, kterou by už nikdo na světě neměl zažít. Také letos se opět setkal s italskou básnířkou a spisovatelkou maďarského původu Edith Bruck, která přežila Osvětim i pochod smrti do Kauferingu, Landsbergu, Dachau, Christianstadtu a Bergen-Belsenu. Po válce krátce pobývala v Maďarsku, Československu a Izraeli, než se usadila v Římě, kde žije dodnes.
Edith Bruck podala silné literární svědectví o tom, co v Osvětimi prožila. V roce 1944 byla s celou rodinou – rodiči a třemi sourozenci – deportována do Osvětimi a následně do dalších táborů, kde zahynuli její matka, otec a jeden z bratrů. Osud, nebo chcete-li Boží řízení, však Edith přichystal ještě jedno neuvěřitelné setkání.
V roce 2014 vyšla ze svého římského bytu v centru města do blízkého lahůdkářství. Uvnitř obchodu najednou za svými zády zaslechla slova: „Ty jsi Edith z Osvětimi!“ Otočila se a spatřila ženu svého věku v zeleném kabátu. Okamžitě ji poznala – byla to ženská kápo z Lágru C, bloku č. 11. Dotyčná dáma odmítla prozradit své jméno, ale Edith se podařilo zjistit, že se jmenuje Lola Heller – jedna z polských dozorkyň, která se uměla skvěle ohánět klackem. Edith Bruck dokonce dostala od Loly Heller pozvání k návštěvě, ale neodvážila se ho přijmout. Bála se, že by mohla být otrávena. Dramatickým vyvrcholením jejich setkání byla nabídka Loly Heller prodat Edith svůj byt ve Via Margutta poblíž Piazza del Popolo – a to za poloviční cenu. Edith odmítla, a tak, jak se dvě ženy nečekaně setkaly, se zase navždy rozešly.
Křesťan by asi měl být schopen přemýšlet o odpuštění. Měl by dokázat prosit Boha, aby mu pomohl pochopit události jeho života, nad nimiž zůstává rozum stát. Ale dokážete si představit, že ten, kdo kdysi rozhodoval o životě a smrti stovek a tisíců vězňů a kdo možná poslal do plynové komory vaše blízké, vám po sedmdesáti letech zkříží cestu v lahůdkářství a jen tak, jako by na tom nebylo nic zvláštního, vám nabídne k prodeji svůj byt? I tohle jsou dějiny holokaustu.
Co asi vedlo Hospodina k tomu, že Edith přichystal takové setkání? A co byste na jejím místě dělali vy? Její bývalá kápo se bála, že ji Edith udá úřadům. Edith si však už dávno zakázala kohokoliv nenávidět, a tak to samozřejmě neudělala. Je jednou z mála aktivních umělců, kteří přežili Osvětim a dožili se vysokého věku. Co jí nikdy nechybělo, byla statečnost. Například v roce 2021 odmítla převzít Mírovou cenu (Il Premio per la Pace) města Anzio, protože čestným občanem Anzia dodnes zůstává Benito Mussolini. (Mimochodem: Mussolini je také držitelem Řádu Bílého lva I. třídy z roku 1926 za svůj kladný vztah k Janu Husovi a československým legiím...)
Blízký přítel Edith Bruck, spisovatel Primo Levi, spáchal v roce 1987 sebevraždu, ale doopravdy zemřel už v Osvětimi. Po návratu domů čím dál častěji slýchal, že holokaust je jen židovský výmysl. Edith Bruck zaznamenala jeho slova, která jí řekl během jedné z procházek po Římě: „V Osvětimi to bylo lepší.“ Proč? „Protože jsem tam aspoň věděl, že se to opravdu děje. Tady musím poslouchat, že se to nikdy nestalo.“
Spolu s Edith Bruck přemýšlím nad světem, který poznamenal některé lidi do té míry, že v něm už nedokázali šťastně žít. Edith Bruck je výjimkou. Možná i proto papež vyzývá lidi, aby si poslechli její životní příběh a nechali se jím proměnit. Co myslíte, nestojí za to neustále usilovat o vytváření prostředí – jak v církvi, tak i mimo ni –, kde by lidé, kteří přežili peklo na zemi, mohli žít spokojeně a považovali ho za svůj domov? Není to jeden z klíčových křesťanských úkolů dneška?
