Ve druhé části rozhovoru kněz Václav Vacek připomíná, že svoboda, kterou nám Bůh dal, je spojená s odvahou převzít odpovědnost za svůj život. Přesto se jí mnozí vzdávají ve prospěch silných vůdců či církevních autorit, které nabízejí snadné odpovědi místo náročných otázek. Jak znovu objevit Ježíšovo poselství, které osvobozuje, místo aby svazovalo?
Získaná svoboda spojená s odpovědností mnoho lidí obtěžuje. Pošilhávají po silném duchovním i politickém vůdci. Ježíš ale přece vedl lidi k duchovnímu osvobození a skrze mnohá podobenství též k přemýšlení a otázkám. Proč jsme se v církvi přestali ptát, někdy dokonce na stěžejní věci víry?
Bůh se odvážil dát člověku svobodu, riskantní dar pro obě strany. Máme možnost volit dobro; jednat špatně je zneužitím svobody. Izraelité neměli šlechtu, byli svobodným lidem Božím. Učili se rozlišovat dobro od zla a stát na správné straně. Abrahám i Mojžíš se nenarodili v otroctví, ale drželi se Boha, nehrbili se před mocnými, zastávali se ponížených, přijali díl odpovědnosti za druhé.
Víme, jak v Egyptě Izraelité o svobodu přišli. Krajina darovaná faraonem se jim zdála lepší než země od Hospodina, nesledovali politiku a nechali se zotročit. Získat ztracenou svobodu, narovnávat se, stavět se proti zlu není snadné, to vidíme i na sobě.
Mezi osobnosti, které mě nejvíce ovlivnily, patří šest žen okolo Mojžíše: statečné porodní báby, moudrá maminka, šikovná sestra, odvážná egyptská princezna a rázná Mojžíšova manželka. Porodním bábám faraon rozkázal: „Hebrejské kluky hned po porodu utopte.“ Faraon byl větším božstvem než Hitler. Báby se ale proti rozkazu krále postavily. O tři tisíce let předběhly prohlášení Norimberského procesu z roku 1964, který říká, že máme právo se vzepřít rozkazu vedoucímu ke zločinu proti lidskosti. Tak dokážou jednat svobodní lidé.
To všechno vyžaduje nemalou míru osobní svobody a odvahy.
Bůh nás bere vážně a vede nás k dospělosti. Při uzavírání Smlouvy s Izraelity („Budu o vás pečovat a vy se budete řídit mými pokyny.“) jednal Bůh nejen s Mojžíšem, ale ptal se všeho lidu na souhlas. Vážíme si úcty, kterou nám Bůh prokazuje. Ezechiel líčí své setkání s Bohem. „Před závratnou krásou a ohromující vznešeností jsem padl na svou tvář. Ale Bůh mně řekl: Postav se na nohy; budu s tebou mluvit jako s mužem.“ (Srv. Ez 1,1–2)
Lidé, kteří se potkávali s Ježíšem, vyprávěli: Jednal se mnou jako s příbuzným. Říkal jsem si, že to byl jen můj pocit, ale příště to bylo stejné. I ostatní mi říkali, že s takovou úctou a pozorností jedná se všemi.
Ježíš si sedl k dětem na zem, ale nikdy nešel na oběd s kolaborujícím veleknězem, Herodem nebo Pilátem. Nezatracoval je, ale nežehnal jim a neobjímal je. Neomlouval se pokrytcům, kteří se uráželi nad jeho kritikou tehdejší církve a nad jeho milosrdenstvím a kteří ho udávali. Nikdy neztratil svou důstojnost.
A ta odvaha?
V padesátých letech v komunistickém kriminále navštívil vězněné kněze ministr Josef Plojhar, kolaborantský kněz. Velitel věznice nařídil dvanácti kněžím: „Pan ministr vám podá ruku, nic nesmíte říkat ani se ptát.“ Václav Knittl, aby to vnitřně unesl, si alespoň počural ruku.
Na pozadí všech možných vyhazovů z církevní či teologické sféry to vypadá, že znovu začíná dominovat zákon nad evangeliem. Někomu to vyhovuje, jiný se bouří, protože v takovém prostředí prostě nedokáže žít ani růst.
Prvními Ježíšovými učedníky byli židé znalí Písma. Pak přicházeli převážně negramotní pohané. Malá skupina vůdců se brzy prohlásila za „učící“ a ostatní za „poslouchající“. Předáci začali stavět katedrály a paláce, do kamení investovali víc než do lidí. Ze strachu před omylem nechali vypracovat teologická dogmata, katechismus a právní systém. Tam jsou otázky i odpovědi dané (kdo je přesně cituje, dostane jedničku), další otázky jsou nepatřičné.
Vzdělaný teolog Josef Hermach jednou na fakultě řekl: „Naše teologie je jako dokonale vybroušený briliant. Ale láčkovec je živý…“ Protestantští reformátoři se osvobodili od řady pohanských prvků v církvi a vrátili se k učení z Bible. My máme zpoždění. Druhý vatikánský koncil těmto reformám přitakal, ale obhájci „pravověří“ hájí své pozice.
Situace na teologických fakultách není růžová dnes a nebyla, jak vidím, ani před rokem 1989.
Na začátku 70. let se v evangelickém semináři v Jirchářích setkávaly evangelické a katolické osobnosti k hledání dalšího programu. Jednou pozvali profesora Josefa Kubalíka z katolické fakulty a ptali se: „Pane profesore, máte na fakultě dokumenty posledního koncilu?“ (Ty u nás nesměly být vytištěny, byly pašovány z Říma.) Pan profesor odvětil: „Máme je uložené v knihovně, abychom bohoslovcům nemátli hlavy.“
Konzervativní vedení katolické fakulty samo propustilo nejlepší vyučující – Josefa Zvěřinu, Oto Mádra a Bonaventuru Boušeho, kteří dva roky za pražského jara bohoslovcům přednášeli. Státní bezpečnost se nemusela namáhat. Odstraňování schopných vyučujících z fakulty se opakuje. Chybějí nám vzdělaní pražští arcibiskupové, kteří jsou kancléři teologické fakulty a jsou za ni odpovědní.
Asi mnozí lidé by chtěli vést s církevními autoritami úplně normální dialog a vzájemně se obohacovat. Funguje to ale málokde.
Ježíš nás dodnes varuje: „Církevní autority se povyšují nad Mojžíše. Svoje nařízení nadřazují nad Boží pokyny.“ Potvrdil Boží pokyn: „K mým ustanovením nic nepřidáš a nic neubereš, na nic jsem nezapomněl a žádný není zbytečný!“ (Srv. Dt 13,1; Mt 5,19) Jenže mocným moc chutná, mají se za strážce církve.
Uvedl byste, prosím, nějaký příklad?
Ježíš velkoryse zve k svému stolu hříšníky, kteří chtějí měnit svůj život. Jeho hostina není nějakou lepší svačinkou. Ježíš nám vysvětluje velikost svého daru i to, co od nás očekává. Apoštol Pavel varuje před dvěma opovážlivostmi. Přijít na hostinu kvůli jídlu, bez úmyslu měnit svůj život k lepšímu, a svévolně někoho vylučovat ze společenství Ježíšových učedníků. (Srv. Mt 22,1–14; 1 Kor 11,26–30)
V kostele nikdo nezkoumá teologické znalosti ani morální úroveň přijímajících, každý odpovídáme za sebe. Jenže my si přidáváme svoje předpisy. Evangelický farář Václav Hurt se svou paní vychovali čtyři syny a teď už mají třinácté malé děcko z babyboxu na roční vymazlení, aby mohlo být adoptované. Církev mně zakazuje podat Hurtovým Tělo a Krev Páně, protože jsou křesťany evangelickými. Já jsem žádné dítě nevychoval a ke Stolu Páně smím. Stydím se, když se ke Stolu Páně odvažuji.
Je-li dovršením Zákona láska, je zřejmé, co bychom asi měli dělat.
Když velekněz a saduceové zakázali apoštolům učit podle Ježíše, Petr se vzepřel: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi!“ Jan Pavel II. při první návštěvě Nejvyššího církevního soudního dvoru řekl: „Společnost stojí na právu. Pro civilního právníka je nejvyšší normou zákon. Ale v církvi je to jinak, pro církevního právníka není nejvyšší normou církevní paragraf, ale evangelium a milosrdenství Ježíše Krista.“ Jenže my si vybíráme jen to, co se nám hodí. Nedbáme na proroky ani na Ježíše.
Zabýváte se studiem Bible. Jaké jsou podle vás hlavní biblické důrazy pro dnešní dobu?
Přeji každému, aby objevil geniální vyučování Bible. Řecké myšlení, jeho logiku a přesné vyjadřování používáme k poznávání světa, vědeckých oborů. Římské právo je základem pro naši zákonnost. Jenže Bůh je naprosto jiná bytost než my, není ze stvořeného světa. Přesahuje nás, sami nejsme schopni jej ve větší míře poznat. Jsme jako slepé děti z indické pohádky, jimž král půjčil slona. Dítě stojící u slonovy nohy řeklo: „Slon je sloup.“ Dítě, které ohmatávalo chobot, pravilo: „Slon je hýbající se trubka.“ „Slon je mávající štětka,“ vypovídalo to, které mělo na dosah ocas.
Až sám milující vysloví, kým je pro něj milovaný. Bůh nám o sobě vypráví krásou světa a pak se nám naší řečí vyznává, kým pro něj jsme, kým je on pro nás a proč si nás přál. Na začátku je přátelství milujícího. Slyšíme od něj: „Bez vás bych byl jen Bohem medvědů a mravenců, jsem rád, že vás mám, mám pro koho být.“
Papež František dokonce hovoří o tom, že pro náš duchovní život a porozumění Bibli je důležitá poezie.
Chemik řekne důležitou informaci, že voda je H2O, ale básník vysloví, jak laně chodí ke studánce pít. Ve škole jsme se učili, že oheň je okysličování, ale sedíme-li okolo ohně, jehož gotické plameny šlehají vzhůru do tmy, nemáme slov. Bůh nás biblickými příběhy, příklady, poezií a podobenstvími uvádí do svého přátelství a hledá s námi smysl našeho života.
Kdo objeví krásu moudrosti Boží a závratnou poezii Bible (milostnou a rodičovskou), už se od ní nemůže odtrhnout. Nikdy se té krásy nenabažíme. Objevíme-li, že i my jsme schopni mít rádi druhého, dát mu přednost, žasneme podruhé. I neopětovaná láska je bohatstvím, je víc než prázdno (tak to má zřejmě i Bůh). Vy jste, Zdeňku, básník, vy nás svými slovy a fotografiemi zvete k přeskočení jiskry mezi tou nesmírnou krásou a námi. Já hledám patřičná slova pracně.
K hlubšímu pochopení Bible bychom ale museli sestoupit k původním textům a navíc se ještě hladově a pokorně dívat, co je nad nimi a za nimi.
Bible má dokonalou logiku. Když nám Bůh něco sděluje, dokončí to. Ani my neříkáme v půlce vyučování žákům: „To je tajemství.“ Potřebujeme vědět, že Bible je programová učebnice a jak s ní máme pracovat. Potřebujeme průvodce. Potřebujeme číst Bibli hebrejsky. Zkusím to přiblížit.
Při prohlídce zámku nám průvodce řekne: „Tento barokní sekretář je vyložen ebenem, slonovinou a želvovinou. Má 42 zásuvek. Na obraze vedle je císařovna Marie Terezie. Vedle je japonská váza z 12. století.“ Bez průvodce bych poznal barokní styl nábytku i to, jaký materiál na něj byl použit, kdybych se jej mohl dotknout, a objevil i tajné zásuvky, možná bych došel k jejich správnému počtu. O obrazu bych – pokud jsem nikdy neviděl podobu Marie Terezie – pouze řekl: „Je to barokní portrét bohaté dámy.“ Výjevy na váze jsou zřejmé, ale nepoznal bych, zda je váza japonská, čínská, korejská nebo vietnamská. Všichni lidé těchto národů mají „šikmé oči“. A vůbec bych nepoznal, ze kterého století váza je.
Jde o to učinit Písmo součástí všednodenního života a pokusit se ho pravidelně číst a kontemplovat.
Biblický text je starý, z kultury jiného způsobu myšlení, proto k jeho porozumění potřebuji průvodce. V roce 2005 jsem našim chlapům řekl: „Máme větší základní a odborné vzdělání než měli naši předkové, ale Bohu – oproti židům – mnoho nerozumíme. Židé se z Bible naučili ptát a hledat a navíc vynikají ve všech oborech lidské činnosti. Máme možnost nápravy. Jste ochotní věnovat hodinu týdně biblickému vzdělávání? Mohu vám ke studiu posílat poznámky k biblickým textům nedělní liturgie. Vydržíme-li deset let – to není tak dlouhá doba –, projdeme 500 vyučovacích lekcí. Kdo jimi projde, získá klíč k porozumění biblickému vyučování a bude schopný pomáhat rodině v porozumění Bohu.“ Chlapi souhlasili. Několika stům rodin své Poznámky posílám. Samozřejmě nejsem jediný, kdo takovouto pomoc nabízí.
O liturgii byly napsány stohy církevních dokumentů a knih. Druhý vatikánský koncil chtěl učinit eucharistii středem církevního shromáždění. Jaké momenty jsou pro vás jako kněze při mši svaté klíčové a co podstatného by měli o liturgii vědět věřící?
Na Plenárním sněmu před 25 lety jsem se v jednom svém příspěvku přimlouval za srozumitelnou řeč liturgie. Řekl jsem: „Plakali jsme radostí, když i naše mše směla být v rodném jazyce. Ale čeština se vyvíjí a každé druhé slovo je nesrozumitelné… Lidé si připadají jako při vizitaci v nemocnici, když se nad nimi lékaři radí a pacienti jim nerozumějí, jen tuší, že je asi řeč o nich.“ Druhý den jeden pan biskup pravil: „Bratři, každá skupina lidí má svou řeč, fotbalisté, lékaři… Proč by nám lidé měli rozumět?“
I katolická liturgie, jejímž středem je eucharistie, má důležitou spojitost s židovskou kulturou a náboženstvím, nebo se mýlím?
Ježíš byl žid, zakusil hodnotu rodinných rituálů, kterými budujeme vztahy s nejbližšími. Židovské děti odmala každou sobotu slyší, jak jejich tátové děkují Bohu za své manželky a jejich maminky. Škoda, že jsme ten rodinný obřad od židů nepřejali.
Ježíš nám daroval svou hostinu. I my svým milým hostům snášíme vše nejlepší, co doma máme, aby věděli, jak mnoho pro nás znamenají. Ježíš použil rodinnou velikonoční hostinu, povýšil ji a coby rodinnou slavnost nám ji věnoval.
Jenže my jsme ji snížili na nesrozumitelný obřad. Na koncertě se posluchači usmívají, v hospodě je živé setkání s druhými, ale v mnoha kostelích je nálada jako na pohřbu. Jedna paní vzala v Praze na mši sedmiletého synovce. Ke konci se kluk ptal: „A tohle se ti líbí?“ Všichni známe Michelangelův obraz Poslední večeře. Malíř nevěděl, jak přesně vypadal tehdejší židovský velikonoční obřad, ale vystihl to nejpodstatnější. Všichni jsou u stolu, Ježíš nemá zvláštní křeslo ani šaty. A nikdo neklečí.
Napsal jste kdysi na toto téma pár knih.
Ano, jedna se měla jmenovat Jak přežít mši, ale ten název neprošel. Kniha vyšla pod názvem Pozvání k Večeři Páně. Ve své třetí knize Vystup na horu a buď tam se tématu dál věnuji.
Ježíšova hostina je největším děkováním Bohu s hostinou jedinečného obsahu. Bůh nám vypráví o svém přátelství k nám. Mezi mnoha výpověďmi kraluje jeho vyznání: „Jsem jako váš snoubenec, milenec, ženich, manžel a vy jste mou milenkou, nevěstou, manželkou…“ Už od Mojžíše takto mluví se svým lidem. Proroci nám znovu a znovu tu krásu a vznešenost připomínají. Zbožní židé si každou sobotu čtou knihu Píseň písní (ta je původně sbírkou milostné poezie), aby nezapomněli na své postavení Boží nevěsty.
Ten, kdo studuje evangelia, objeví, že Ježíš přišel coby Ženich Božího lidu. Jeho slova nad chlebem a vínem jsou svatebním slibem. Některá naše slova patří mezi naše nejzávažnější činy. Svatební slib mezi ně patří. Ježíš nám znovu a znovu opakuje: „Jste mou nevěstou, chci být s vámi jedno tělo a jedna duše. Slavte tuto slavnost našeho přátelství – našeho ‚manželství' abyste žili vědomím, kým pro mě jste a kým jsem pro vás.“ Ježíš je pro nás člověkem, zůstal pro nás člověkem, aby nám byl co nejblíže, chce nás brát za ruku, pohladit, obejmout, prostoupit, přivést k Otci a k lidem, všechny nás chce přivinout ve své náruči. Bůh není někde nahoře, ale chce přebývat v nás a uprostřed nás. Jsme z jeho královského rodu. Učme se s druhými jednat královsky.
Ježíš řekl učedníkům, aby si vzali a jedli jeho Tělo a pili jeho Krev. Nikoho nekrmil. Na hostině jde přece o to jíst svobodně a v radosti ze společného stolu.
Ano! Proč neposloucháme Ježíšův pokyn: „Vezměte a pijte z mého poháru všichni“? Proč faráři vypijí lidem Krev Páně? Proč si to lidé nechají líbit? Proč se nezajímáme o záměr Ježíšovy hostiny, co nám nabízí a co od nás očekává? Proč se šidíme?
Ale nevymlouvejme se na druhé. Jako se chartisté dožadovali práv, která komunistická vláda podepsala v Helsinkách a nedodržovala, tak se máme hlásit o dary, které nám nabízí Bůh. Ježíšova slavnost je závratná, ale sám Ježíš nám říká, že není nejdůležitější: „Nebudu se ptát, zda jste byli pokřtění a chodili do kostela, zajímá mě vaše lidskost. Byl jsem hladový, trpěl jsem strašnou žízní a zimou, byl jsem ohroženým utečencem a ujali jste se mě; cokoliv dobrého jste prokázali komukoliv, prokázali jste mně. (Srv. Mt 25,31–46)
Zapomíná se, že Ježíš řekl, aby k němu šli všichni, kdo se lopotí a jsou obtíženi břemeny, že je občerství.
„Vítám tě mezi nebešťany, jsi můj člověk,“ uslyší kluci z dětské knihy Lovci mamutů a všichni Mušketýři všeho druhu hájící druhé se zase drží zásady: „Všichni za jednoho, jeden za všechny!“ Otroci, zneužívaní, ubití, kteří v krutých podmínkách neměli příležitost se uskutečnit … všem, kteří touží po blízkosti a ušlechtilosti, všem, kteří neměli možnost se vyučit u Boha, bude nabídnuto poznání a porozumění s Bohem a s nebešťany – aby se nikdo necítil nevzdělaný nebo méněcenný.
Bez slavností dokázali přežít lidé věznění mnoho let. Základním zdrojem k porozumění Bohu, sobě a druhým je pro nás Slovo Boží. Komunističtí věznitelé nedovolovali uvězněným mít u sebe Bibli, tušili, že je velkou posilou pro vnitřní svobodu. Vězňové znající slovo Boží měli výhodu. I kamarádům, kteří měli zájem, o Boží přízni vyprávěli.
